...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 20. 1. 2025 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | ||
Málo jsi do země hlavičkou bil (poezie, Jölen Mölkin) • Vejce je třeba vařit z obou stran (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Kravý voči (poezie, Lokálka) • Nevzdělaná (úvaha, Nicc) • Vznik života (próza, Lokálka) • Hoď to do ohně (poezie, Woyta) • Vrků (poezie, Nicc) | ||
vrků vrků vrků říká ptáček a já na to doprdele kurvadrát moje mysl říká blablabla a pak blebleble a to všechno za pár minut a.. ptáček říká vrků vrků vrků a já na to doprdele kurva ježiš sakra ale proč pořád to a ono a moje mysl tohleto a svět támhleto a dělej tohle nebo nedělej nebo mysli na tohle nebo nemysli nebo říkej něco nebo radši nemluv nebo myslíš až moc nojo ale jinak jsi úplně vymaštěná a .. a a ptáček vrků vrků a já ach ptáčku vrků fňuk vrků chňo chňo poraď mi poraď ptáček ptáček taky asi naříká chňo chňo a vrků vrků pořád se mě ptá co má dělat a já tady řešim jenom sebe, ale nechci toho ptáčka vyděsit to zas jako né jo ale třeba mě ten ptáček děsí svym nemožnym klidem i když počkat! ach ptáčku vrků vrků vrků a ptáček na to doprdele vrků doprdele vrků doprdele vrků kurva vrků ale už kurvaaaavrkkkuuuuvrkuuukurvaaakurvvaaaavrkuuuuu a byl to krásný jarní den vrků fňuk |
||
To dobré, čím si jsi neochvějně jist, |
||
Až jednou, ale to už jsme jinde, se skupinka huhlajících, skřípajících a hnijících zombií dobelhala až ke starému ohništi. Mezi ešusy, rožni, palivem a ohlodanými kostmi se válel plynový zapalovač a jedno zombie zaujal v měsíčním svitu svým leskem. Zombie se sklonilo (myslelo si zřejmě, že je to oční bulva, na níž by mohlo být ještě něco moku k olízání) a když uchopilo zapalovač do pracek, vykřesalo jiskru. Po okolí rozlitý podpalovač líně zahořel a než se kdo nadál, blaflo i palivové dříví, cáry oděvů na zombiích a nakonec i tuky v mokvajících tkáních. Historie nikdy nepozná své vítěze. Ale stalo se, že oheň přilákal další a další nemrtvé. Shlukovaly se, huhlaly, hloubaly, zahřívaly se, některé hořely. Nakonec bylo tolik žáru, tepla a pnutí, že se na pomezí řádu a chaosu zrodila láska. Kmenové buňky poblíže prodloužených mích se začaly probouzet k životu a prorůstat kadavery jako václavka hrabankou. Ožívaly buňky myokardu i přečetné neurony, vznikaly nové tyčinky a pesíky, klky střev i chámovody a Langerhansenovy ostrůvky se probouzely k životu. Než se kdo nadál, tančili okolo ohniště živí lidé, zpívali, či aspoň vyluzovali zvuky a když se rozednilo a oheň dohořel, rozešli se do svých domovů, jako by se bývalo nikdy nic nestalo. |
||
Nevím, co to znamená inteligence, protože je definována lidmi, do jejichž komunity se neřadím, byť velmi často s takovými lidmi jsem v blízkém kontaktu, alespoň mám ten dojem.. Ráda bych se považovala za vzdělaného člověka, ale výsledky mého prospěchu ve škole a obecně v životě mi svým způsobem říkají, že vzdělaný člověk nejsem, tudíž je pro mě jednoduché cítit úzkost i na konci tohoto mého monologu, protože každá chybička je hodnocena jakoby něčím vyšším ve mně a toto vyšší já jsou pohledy a posudky vnějšího takzvaného vzdělaného světa. Opravdu nevím ani jak k tomuto přistoupit, poněvadž jsem člověk velmi citlivý a moje citlivost se mísí s perfekcionismem a proto je těžké porozumět stanoviskům v tomto světě, které se mi moc citlivé nezdají, perfektní možná, ale ne zrovna v bodě, kterému dokáži porozumět. Ano, přeji si být vzdělaný člověk a také si přeji žít život naplno a mám pocit, že to druhé se mi daří, akorát občas mě zachytí nejistota, která mívala podobu mývala.. ne dobře, ta nejistota měla podobu lidí a taky internetu a vlastně kohokoliv, kdo nějak pojímá "objektivní" ustanovení jakožto např. ustanovení - Tento člověk je nevzdělaný - a já se cítím jako pravý opak Hrabalovy postavy, jež o sobě hovoří jako o člověku, který je vzdělán proti své vůli. Já jsem nevzdělána a řekněme, že si za to můžu sama a jen mektám a mektám a komu pomůžu, to netuším, ale vše, co zapadá a souvisí s pojmem vzdělání, ve mně vyvoláva ohromný neklid a až velmi agresivní pocity, které si ale zabalím k sobě do svého nevzdělaného šuplíku, ve kterém mám i spoustu dalších "nevzdělávek", které určitě žádná škola nevyužije, protože upřímně, jakožto nevzdělaný člověk bych tak tipovala, musím být té hrubosti a říct Doprdele, ale sakra už, a tím se rozloučit, protože mi není souzeno ukončit toto povídání s grácií... Ne, ještě moment, budu tak drzá, že zavzpomenu jedné své učitelky, kterou jsem měla ráda a která viděla v mém projevu mnoho dobrých myšlenek a zároveň mě nemohla oznámkovat dobře, protože myšlenky téměř nekončily a stejně tak ani nekončilo nějaké ucelení uzavření, ono tam ani nebylo a stejně tak jsem tam možná ani já nebyla, protože jsem se nesla v duchu úzkosti úplně na jiné vlně, a stejně tak se nesu na vlně úzkosti i teď, protože tenhle systém je tak vymrdanej, že moje duše je z něj úplně vymrdaná, a člověk ani nedokáže cejtit radost z něčeho, co vlastně dělá pro radost, a cítí jen úzkost a vymrdanost vlastní duše. |
||
Pil jsem ze sklenice. Ve sklenici jsem měl citronovou šťávu a v ní vodu. Pil jsem ze sklenice citronovou šťávu s vodou. Pil jsem ze sklenice. Když jsem byl ve třech čtvrtinách sklenice, všiml jsem si na hladině temných útvarů. Vznášejících se. Temných útvarů splývajících ve třech čtvrtinách sklenice. Přestal jsem pít. Přestal jsem pít a blíže si je prohlédl. Zjistil jsem, že mi ve sklenici s citronovou šťávou s vodou, kterou jsem pil, plavou kraví voči. Kraví voči. |
||
Výběžky troglodytů se roztékají a ani jeden z těchto navěky předpovídaných dnů nebude tím, čeho jsme se lekli, než jsme včerejšího dne usnuli bude jen lepkavou trýznivou fosforeskující hmotou čerpající svou sílu z nekonečné existence multidimenzionálního schématu, jemuž říkáme housle.
Tenká, a přece vícevrstvá realita nemůže najít své vyústění v ničem tak triviálním. Musí postoupit svou panschematičnost slokám, které nebyly ještě nikým složeny. Možná byly složeny na hromadu a možná je přece každá z nich jen trochou neočekávaného vánku v plachtách ptačích lodí, mířících za soumraku někam mimo čas.
Vejce je třeba vařit z obou stran, tak jako temperamentní lvy. Čeká je ještě mnoho bohoslužeb a z nejedné by se mohli vrátit hladoví – svědomí trpícího je protkané nesčíselnými vrypy, v nichž bublá něco doutnajícího a na pokraji hlavního uzávěru války přece zaržál kůň
Vleklá psychóza vedoucího psychiatra má nedozírné následky na personál. Ten pendluje po ulicích s otevřenými dveřmi, aniž by do nich naházel trochu jahod nebo jogurtu – takové sčítání lidu se děje vždy za úplňku, ale v nepřítomnosti zvířat. Ta tiše pospávají na březích Karpat a z chřípí se jim line nejeden kradmý vzlyk
Smutná váza čekající na rozklad se již prokousala k podstatě ačkoliv by si raději zapálila a česala vítr pomerančovým deštěm v tom tichu si odplivla na moje koleno, ale bylo to celé zaobalené a aristokratické takže jsem nemohl než nesouhlasit a nepoložit ji na rameno kytici třešní.
Jsme vyškoleni k dobývání končin, které už dávno naši skutečnost opustily, aniž by nám svěřily jediného slova na rozloupaný rohlík. Tvrdošíjně omamná cibule už kvete jen ve větru a jediné, co s tím můžeš udělat Ty je nechat ji odplout až na vrcholek hory jménem duha.
Zčernalý vichr už zase bloudí po troskách parníků aniž by složil hlavu či alespoň báseň.
|
||
Málo jsi do země hlavičkou bil, vítr už rozfoukal všechen pyl. Dělníci v ulici pracují dýl. Do rána vyrostlo tu několik vil.
Málo jsi do země hlavičkou bil, z dáli je slyšet sténání víl. Málo jsi do země hlavičkou bil. Jelen, co šňupnul si pýr, parožím o stromy celou noc ryl.
Málo jsi do země hlavičkou bil, blízko je slyšet bzučení pil. Málo jsi do země hlavičkou bil, Tam, kde byl les, zůstal jen jíl.
Netopýr, slepýš, pyl, jsou poslední, kdo tu zbyl. Možná, že někde i malinký hýl. Málo jsi do země, hlavičkou bil. Teď bolí tě hlava o něco dýl. Ty málo jsi v létě, málos pil.
(Jølen Mölkin, Oslo 4.3.2023) |
||
⇡nahoru⇡ ➜ únor 2023 V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii. |