Blázni.cz - dobrý kanál

Ještě ti svítí slunce,

ale dešťový mrak je čím dál blíž.

Ještě v dáli září kostelní věž

proti šedomodré stěně z padajících vod.

Ještě je plno ptačího prozpěvování,

už s hukotem se vítr zvedá.

Ještě se díváš na stráň posetou fialkami,

rozhlížíš se po zahradách se zlatými dešti,

ale

už vyčkáváš

napjatě,

kdy

zaduní vzdálený hrom,

zabuší na tebe kapky.

Jedna z prvních jarních bouřek

město jen těsně mine.

I ten déšť pomine,

oblaka se rozestoupí,

zůstane jen bledý závoj,

kterým je slunce zahaleno

jako nevěstina tvář.

Kdo však je ženichem

a kdo princeznu zlatovlasou

v nebeském chrámu

dovedl před oltář?

V jarním deštíku

pod modrým paraplíčkem

na chvíli se městu vzdaluji.

K domům zády,

odcházím do polí

úvozem, kde rozkvétají trnky,

kde se břízy pnou k šedivým mračnům,

kde stromy zeleně obrůstá mech

a svěží mladé lístky

se začínají rozvíjet.

Šlapu po blátě a vlhké trávě,

na paraple kapky pleskají

a ptačí zpěvy nekončí.

Mohl bych se otočit,

jít zpátky, kde to znám.

Mohl bych zmizet jako pára,

rozplynout se v povětří.

A mohl bych se navždy zastavit,

proměnit nohy v kořeny, paže ve větve,

vrůst do hlíny

a celý se nechat smáčet deštěm,

obalit se sněhobílým kvítím

jako planý ovocný strom,

bělostná trnka na tiché mezi.

Jen

kdesi v horní části kmene

zbyly by dvě podivné okrouhlé skvrny

a pod nimi narůžovělá jizva

jako dvě oči a ústa

ve věčném úsměvu.