něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 16. 09. 2019 na slet č.38 v 19h do klubu Paliárka.            

Na houby (próza, Veronika) • řeka je korifej (poezie, Kolemjdoucí) • modřín (poezie, Kolemjdoucí) • čarodějnice (poezie, Kolemjdoucí) • jsme jiní (poezie, Kolemjdoucí) • Nebola som tu (poezie, katarína) • Vadí to? (poezie, Lokálka)

23.7.2019
Vadí to?

 

Podzimpád. Jsme tu sami

Ještě snad s květinami

jež chřadnou vestoje

My dva

 

prázdné pokoje

***

 

Tak jsem zas celý den hrách na zeď házel

Okno jsem zavřel, sklo zarůstá mrazem

Kde je jas a kam se poděla žoužel?

Ohřeju vodu, pak zeptám se nože

Ač se čas vleče – tak ne a ne stát

Já vkleče večer vymýšlím skeče

Dokud krev teče, je čemu se smát

***

 

Slepá je zeď, jež hledí do zdi

slepá jak okno, za nímž je noc

Sním a jsem ve snu

Toužím se probudit

Sám ve svém bdění, nemůžu usnout

Zeď kouká do zdi

Pevně se držím, toužím se pustit

Zeď zírá do zdi

A nemůže se hnout 

***

 

Venku je druhá tma

Druhá tma nepovolí té první aby sešla

Venku je druhá tma, měsíc a pořád horko

Co je to – co v té tmě se mě jen může dotknout

Vevnitř je první tma

Druhé tmě nepovolí, aby se zvedl vítr, aby mě osvěžil

Zatuchlé prázdné nitro – chuchvalce pavučin

Vytrhlé z rozmýšlení

Obutý prázdný vagon bdí, tluče do kolejnic

Při cestě krajinou pročítá cizí jména, cíle, kde nestaví

A tím svým ubíháním odbíjí svítání

Paprsky přináší třetí tmu, mhouřím oči

Světlo mě svazuje, jak věci osvobodí

Přichází třetí tma

To je ta nejhorší.

[Autorka Alice K]

***

 

 

Chvěju se chvěju, na posteli

Peřina – děvka má – a špína za nehty

Mé zámky z povětří a moje vzdušné hrady

Prosímtě, odejdi, vždyť jsme tři, nech mě tady

Prosímtě odejdi, už jsou tři, měsíc se toulá – kdesi

Prosím tě, naléhám – a ty tu přece nejsi

 

***

 

 

Gastronožka

 

Včerejší oběd stal se mi pastí

Najednou nevím, proč vlastně požívám

Maso i kaviár, kdepak je schrastím

Už pouze ze zásob tukových přežívám

Nehledím za sebe, neznám svůj epitel

Doufám, že žije mých pře-mnoho končetin

Jsem zralá stonožka, potravin nepřítel

Můj život započal hromadným početím

Jsem bytost z nadsvěta, žijící v podsvětí

S obavou, ohladu, jak se s tím popasu:

Asi vám Poslední večeři zasvětím

Začínám ujídat ze svého ocasu

[asi jsem před lety uveřejnil v Clinamenu, snad jim to neva]

 

***

 

Měl jsem se narodit v poloze pánevní

Šestinedělí? Jsem stále v ní

Zůstanu! Celý se pokreju vápencem

Lépe být sochou, než novorozencem

 

***

 

Přijmi orkán jako svoji součást

Odvrhni vše, čím se k zemi poutáš

Roztáhni křídla – už cítíš, jak stoupáš

Přijmi orgán jako svoji součást

Ať je tvá zhouba

To ostatní smaž.

 

Svítání ředí tvoji krev

Potrubí z obou Korejí

Posílá zajatce všemi směry

Kohouti spí a jejich zpěv

Až nastane, přehluší kvéry

„Cháska celou noc kalila, tak kde jsi, moje rozmilá?“

Tvou krev ti ředí úsvit dní

Co na tom, že jste průsvitní

A umounění od sazí, tvá milá právě přichází

„Dnes tady držím nad vládu, než zcela spadnem do Hádu,

Když naděláme mrtvých dost, možná nás čeká Tartaros.“

 

Šukej tiše,

A nebude to hřích

Bůh má klapky na očích

***

 

Koukám se nahoru, nahoru k úbočí

Je klid jak orkán pán přestává vát

Nebe se nehýbá, země se netočí

Země se netočí, zůstává stát

 

Náš pán orkán

A noc jeho sestra

Někomu podá smrt

Mě vzbudil ze sna

 

Jdu si pro tebe,

Jsem tvá racochejla

Neboj se a pojď se mnou

Do černý vody, hloubš a ještě hloubš

Jestli chceš, zkus se jí nadechnout

Jenom dej pozor na mý nový křídla

Hladina ve stínu má lesk jak z ropy

Jestli chceš, můj milý, zkus se jí opít

 

Leviathan? Nautilus? To potom v klídku

Nad láhví proberem (hej, támhle leží Kursk)

Teď vidím havrana, v zobáku snítku

Zem bude tím směrem, držíme správný kurs

 

Stoupáme nahoru, na horu, jsme pár? Snad.

„Kdybych moh, tak si nás, s křídlama vyfotim“

Stoupáme nahoru, na horu. Ararat?

Pche! Trámy, stěžňoví, kolem pár chcíplotin

 

Masařky, maso, škyt, červi a žebra

Rozepni křídla a vychutnej přetlak

Vem si mě na záda, běž a pak výskok

Máš strach? To pomáhá, let je už blízko

 

Já se ti to kurva líbí,

Povětřím svobodně plout

Vzlétni,

Vzlétni

 

Už nejde dosednout. 

***

[Poslední dva útvary jsou úryvky z Března, zpěv III. a IV.] 

 

[Uveřejněno po několika urgencích, jde o věci převážně starší. Další dílka uveřejněním, až budu mít zas čas. 

Ahoj, 

Lokálka/Smažák]

23.7.2019
Nebola som tu

Nebola som tu.

A zase tu raz nebudem.

 

Medzi tým

preskakujem

dlaždice

na Národní třídě.

 

Sú ako dve kocky ľadu

narážajúce na seba

pri globálnom oteplovaní.

23.7.2019
jsme jiní

zatímco ty vykvétáš už nad ránem

já až za soumraku dotýkám se země prsty

u nohou,klekám a svým peánem

protékám mezi tvé prsy

 

jsme jiní

a to je dobře

 

trsáme, ze strun a stébel

já peánem a ty trsy svých stébel

tvá tlama je plná slin

já chci být potravou, nebo tvůj syn

 

jsme jiní

a to je dobře

 

ty toneš v čekání na slunce

já jsem mrazem

přimrzlý k tobě dotud

pokud věříme na zem

 

jsem jíní

jsem samec

a to je dobře

23.7.2019
čarodějnice

nechá mě stát za dveřmi nepokřtěného
nepokořeného
s formulářem bez formule
závodníkem bez stavidla
opričníkem bez půdy a bez pána
bez psí hlavy a bez koštěte
čarodějnice
bez stánku prodejce
nechá mě stát
a nežene

23.7.2019
modřín

až budeš
obklopen ničím
zalátá ti pak hlavu tkanivem jemným, 
spojeným nocí k pohonům planetovým, 
a jako modřín dotkneš se oblohy jehličím
a já tě obrečím

23.7.2019
řeka je korifej

ve slova listovali pádlem vět
ve stínu stromů řek
nic, o to jde?
nevím
dí mi choť

radši nemluv jenom jez
řeka je korifej
řeka, jak 
nutí nás loď
plout vesmírem 

smyčkami

na zádech

za život

21.7.2019
Na houby

Do lesa vstupoval s jistým krokem a silnou paží odhrnoval větve. Věděl, že jdu hned za ním, ale nijak se nenamáhal větev podržet, aby mě nešvihla do obličeje, takže jsem musela pořád uhýbat. Střílel očima jako ostříž, občas mu z krku vyšel zárodek vítězoslavného výkřiku, který ale vzápětí odumřel - když zjistil, že to, co spatřil, byla pouhá prašivka. Byl čím dál tím protivnější a navíc začalo poprchávat. Lezavá zima nám zalézala pod vaťáky. Čím byl rozmrzelejší, tím víc pospíchal Jeho těžké pohorky prošlapávaly v nacucaném mechu krátery, do kterých jsem se snažila trefit svými drobnými chodidly v květovaným holinkách. Byly nové a dřely mě, i když jsem si do nich vzala dvoje ponožky.

Najednou zavýskl radostí, když se na mýtině před námi objevil shluk bílých kloboučků se zažloutlou špičkou. Klekl si k nim do mechu, skoro obřadně, a já si dřepla vedle něj. Natáhla jsem k sametově hebkým kloboučkům dlaň, on mě přes ní praštil a skrz sevřené zuby procedil „Tssss." Zakoulel očima a zavrtěl hlavou.

„Měňavka běloskvoucí. Copak jsme si o nich říkali? No?"

Káravě nakrčil obočí. Provinile upírám oči k zemi, a počítám kytičky na špičkách holínek. Tak rád mě poučuje. Dostane možnost si to vychutnat. Zhluboka si povzdechne a začne zpaměti odříkávat text, jako nějaká chodící encyklopedie.

„Měňavka běloskvoucí neboli Fungus Metamorphosis Humanophobia má hedvábnou dužinu, za syrova vydává jemnou vůni, připomínající jasmín. Po tepelné úpravě se rozteče na průhledný nafialovělý gel, který chutná po grilovaném lilku. Při sběru dáváme pozor na to, aby houba nepřišla do kontaktu s lidskou kůží. Jinak se spustí její mikrobiální obranný mechanismus, započne zrychlený hnilobný proces a houba se během několika vteřin změní v černý mokvající pahýl."

Potom si rozepne kabát. Pod ním nosí rybářskou vestičku, s našitými pouzdry a kapsičkami plnými zvláštních nástrojů. Vytáhne dvě kovové tyčinky, podobné těm, které dávají v čínské restauraci, elegantně je sevře mezi prsty pravé ruky a opatrně začne houby jednu po druhé vytahovat z mechu a jemně ukládat do košíku, jako nějaký lesní chirurg. Když skončí, osuším mu zpoceně čelo kapesníkem a on zavelí, že jdeme dál.

Panenský les najednou protínají dvě stopy po pneumatikách traktoru, barbarsky rozrývají borůvčí i kolonii strakáčků soudržných, kteří už nám jsou k ničemu. Jakmile se těmto houbám poruší podhoubí, jakmile někdo utrhne nebo zašlápne jedinou houbu, všechny houby začnou produkovat hořký sekret, díky kterému jsou už nepoživatelné. Při sběru máte asi 5 minut od utržení první houby na to, abyste jich sebrali co nejvíc. Je dobré chodit ve více lidech a mít s sebou stopky. Na houbě totiž není nic poznat a sekret je tak silný, že jediná houbička může zničit celý kotel guláše.

Zamumlá něco o barbarství a neúctě k lesu, na chvíli se zastavíme a skloníme hlavy, abychom uctili minutu ticha za zmařené životy hub. Poté znovu vyrazíme, k místu kde les houstne. Udělám sotva pár kroků, když mě nevybíravě drapne za předloktí a strhne stranou, až ztratím rovnováhu. Zaryje mi prsty do masa, až zasyknu bolestí a on mě postaví na nohy a ukazuje na místo, kam jsem se chystala šlápnout. Zásmradka podsmrková, neboli Fungus Accusativa. Její temně fialový klobouk byl zakrytý větvičkami a opadaným jehličím. Kdybych na ní šlápla, houba mi přilne k podrážce a uvolní silný zápach, připomínající výkaly, až na to, že i když houbu z podrážky odstraníte, smradu se nikdy nezbavíte, její aromatické látky infiltrují jakýkoli organický nebo pórovitý materiál a jsou prakticky nezničitelné. Než se z lesa vrátíte domů, budou vám smrdět nejen boty, ale i celé oblečení a když budete mít smůlu, tak i vlasy. Mezi námi houbaři koluje drsný vtip o párečku, který se na mýtině oddával milostnému dovádění a nevšimnul si, že při tom zalehnul zásmradku. Nakonec museli spálit všechno oblečení, obuv a deku, a kromě toho si oholit vlasy a veškeré ochlupení. Ta dáma navíc byla něčí manželka, která se s milencem scházela potají, tento incident se však již utajit nepodařilo.

V hloubi lesa nás obklopí posvátné ticho. Jediné, co slyšíme, je bublající potůček a sem tam zvuk tělíček, prodírajících se vysokou travou. Stromy mají větve nízko položené, posledních 10 minut chodíme skrčení. Začíná mě bolet v zádech ale vím, že nemá smysl si stěžovat. V tom se zastavíme - došli jsme k dalšímu cíli. V zákrutu meandrujícícho potůčku se na shnilém pařezu rozevírají nádherné, narůžovělé trychtýřovité kloboučky se špičatými výstupky. Opatrně dojdeme až k nim. Zadívá se na mně a pokyne mi hlavou a já jako poslušný žáček začnu zpaměti odříkávat:

„Zubatka smetanová, neboli Fungus Dentata Carnivora je lahodná houba s pevnou dužinou a delikátní příchutí. Houba se živí shnilým dřevem a jídelníček si doplňuje drobným hmyzem. Její zubaté výrůstky jsou však velmi pevné a schopné ublížit i zvířeti nebo člověku. Po sevření ozubeného klobouku dostane houba křeč, trvající několik hodin. Mezitím doputuje kořist do podhoubí, kde jí agresivní enzymy rozloží. Rozhodně na houby nesaháme a to ani na mladé plodnice! Bezpečně je můžeme sebrat až poté, co jim nabídneme návnadu (například kolečko salámu) a houba ji sevře ve svém klobouku. Tímto získáme houbu rovnou i s nádivkou a pevné zoubky během varu změknou. Doporučujeme podávat ve smetanové omáčce s karlovarským knedlíkem."

Poslouchá, zatímco krájí lovecký salám na kolečka a přikyvuje, je se mnou spokojen.

„Tak vidíš, něco sis přeci jen zapamatovala. Nebude to s tebou tak marný."

Potom krmíme houby podobně, jako to dělají ptačí rodiče svým holátkům. Zubaté klobouky se zavírají a my nožem odřezáváme bělostné nohy od podhoubí.

Další nález nás čeká za velkým balvanem na břehu rašelinového jezírka. Skupinky bílých kloboučků pokrývají prostor o průměru asi dvou metrů. Když se vyškrábu na kámen, zjistím, že houby tvoří siluetu jakoby ležícího lidského těla.

„Svědek lesní.", vypadne ze mě.

„Fungus Testimonica", přitaká on a kleká si, zatímco otevírá nůž.

„Přece je nebudeš sbírat", namítám.

Mávne rukou. „Stalo se to před lety. Všechny toxiny jsou pryč. Rozkladné látky jsou dole v podhoubí, houbičky jsou čisté."

„Já je teda jíst nebudu.", prohlašuji kategoricky.

„Aby ses neposrala,", odvětí.

Když dosbírá, pokračujeme beze slov na rozcestí. Nalevo se vine cestička a mezi stromy vidíme prosvítat světlo z pasek. Napravo od nás se valí rozbouřený potok, který se dá přejít jen přeskočením po dvou oslizlých kamenech.

„Máme plné košíky, takže mně by to dneska stačilo."

„Pojď se ještě podívat na druhou stranu, prosím.", ukazuju za potok. Vrtí hlavou. Hladím ho po rameni a tahám ho za rukáv.

„Prosím, jen na dvacet minut, pak se vrátíme domů." Tulím se k němu a vrkám. Nejradši by se sebral a šel domů sám a nechal mě v lese trucovat. Ale je mu jasné, že až padne večer, tak za praskání dřeva v krbu, na gauči pod vlněnou dekou trocha ženské něhy přijde vhod.

„Tak dobře", mávne rezignovaně rukou. „Dvacet minut. Ale vsadím se, že tam najdeme prd."

Překonáme rozbouřený potok, on na slizkém kameni uklouzne a jen tak tak se nevykoupe v ledové vodě. Samozřejmě mi vynadá, že mám hloupé nápady. Prodíráme se lesem, který je čím dál temnější, on nadává, že kdyby to věděl, vzal by si baterku. Potom temný les ustoupí a my se ocitneme na pasece, kterou zalévá rozptýlené světlo filtrované přes desetimetrové koruny staletých stromů. Kocháme se tou nádherou, on najednou škubne hlavou.

„Vidělas to?"

Vrtím hlavou, že ne. On se nakrčí, schová se ze kmen dubu a vytáhne vystřelovací nůž. Rozhlíží se dokola jako ostříž. Za chvíli sebou zase škubne, napřáhne ruku s nožem a pak jí pomalu zase svěsí. Strčí si čepel nože mezi zuby, padne ne zem a plíží se. Zpovzdálí ho sleduji. Potom je to rychlé, vymrští se, máchne nožem a vítězoslavně zvolá:

„Juchů! A mám tě! Hřib zajíc. Jeho noha se smršťuje a on se tak dokáže schovávat v mechu. Jenomže nikdy ne nadlouho. Stačí být trochu trpělivý. Ták, pojď k taťkovi."

Nadšeně si prohlíží sametově hnědý klobouček, potom houbu obrátí kloboukem dolů a strne.

„Ale, co to?"

„Hřib lovec", odpovídám já a opatrně okolo něj našlapuji na mechu. „Od hřibu zajíce se liší temně rudým rourkováním klobouku. A také má žlutou nohu místo bílé a z mechu vyjíždí v celé délce, nejen po klobouk. To přece musíš vědět."

Leží na zemi a s otevřenou pusou na mně zírá. Jeho chodidla sebou začínají trochu škubat. Přicházím blíž a skláním se k němu. Už je to bezpečné.

„Vy chlapi, zaslepení loveckým pudem nedokážete situaci chladnokrevně analyzovat. Neuvědomujete si základní vazby v přírodě. Když si něco beru, musím něco dát."

Zdá se mi, že přikyvuje. Ale mohou to být křeče, protože mu po bradě teče slina. Chodidla už mu vidět nejsou. Ani dlaně ne.

„Lesu je třeba přinášet oběti.", uzavírám svůj monolog. Pohladím ho po hlavě a strčím do něj. Jakmile dopadne na zem, jeho tělo začnou ovíjet jemná vládna podhoubí a životodárné látky z jeho těla se pumpují pod zem, k organismu, který je starší než my všichni.

Je to krásná smrt. Až zestárnu, dobrovolně se sem vydám, abych mohla splynout s lesem. Ale do té doby budu na houby vyrážet vždy v pánském doprovodu.



⇡nahoru⇡         ➜ červen 2019


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.