něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 03. 02. 2020 na slet č.06 v 19h do klubu Paliárka.            

Kazajka bláznům (poezie, P(ř)íšeRadka) • Montauk Project. 1. část Atlantis 2007 (próza, Kulturni p_rnograf) • okna (poezie, kolemjdoucí) • Život (poezie, Nesmyslon) • (bez názvu) (poezie, Jaroslav Alétotaky) • (bez názvu) (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Vánoční ponožková povídka (próza, kalimeee) • (bez názvu) (poezie, fanky) • kormidlo (poezie, kolemjdoucí) • Instantní cappuccino (poezie, Kulturni p_rnograf) • Nejšťastnější ze všech nešťastných lásek (poezie, Nesmyslon) • Láska buddhů (poezie, fanky) • Diagnóza (poezie, Nesmyslon)

31.12.2019
Diagnóza

Myslím, že jsem umřela

A tys mě láskou probudil

...

Když o tom teď přemýšlím

Možná, že jsi nekrofil

29.12.2019
Láska buddhů

Až budeme oba buddhové
můžeme se milovat

beze všeho

bez vášně
bez romantiky
bez dramatu
bez pomatení

bez prahnutí
bez chybění
bez představ
bez zklamání

bez utrpení

29.12.2019
Nejšťastnější ze všech nešťastných lásek

Dívám se na tebe

 

Teď už jako na záznam

Jako na starý zaprášený film

 

Jen já vím kde je uložen

A ještě si tě někdy promítnu

 

Ale nijak často

Nechci si moc zasvinit hlavy

29.12.2019
Instantní cappuccino

Olíznout vanilkové nebe špičkou jazyka.

Ponořit svá ústa do mléčného moře.

Krystal cukru na dně mne drtí.

29.12.2019
kormidlo

mám nejkrásnější ženu
a přec musím
ukazovat svému srdci směru
lézt do svého hrobu
a do bordelů

23.12.2019
(bez názvu)

vytvořil jsem iluze

které prasknou

zabalil je do slov

která škrtí


a prý na důkaz Lásky

bezelstné nevinné Lásky

která neumí ublížit

které se hnusí důkazy


jsem jimi vystlal Tvůj pokoj


a prý jen kvůli pravdě

obyčejné nepatetické pravdě

která už předtím ležela na zemi

které se hnusí ukazovat se s rámusem


šlapal jsem v nich a rušil Tvůj spánek


Tebe,

kterás mi dala všechno

kterás mi věřila jako nikomu

kterás mi od začátku říkala

co se stane

23.12.2019
Vánoční ponožková povídka

Do sychravého pondělního rána mě probouzí pronikavý zvuk budíku. Okamžitě iritující melodii zatípávám. Čtvrté upozornění… „Do prdele! Čtvrt na devět! V devět mi to jede z Butovic.“ Plaším se. Vystřelím z postele a házím na postel vše nezbytné, bez čeho nemohu odjet. Peněženka, mikina, kalhoty, podprda…gaťky jsou na sušáku,… sakra...Kde jsou ponožky? Budu mít dnes v práci ty černý baleríny, na silonky je zima, potřebuju ty tmavý, v růžovejch jít nemůžu, to by mi všichni koukali na nohy.

No-a-le-co to.. Kde se tam zase vzala ta díra? Tsjůůů…A-ta-ta-dy taaky! To nechápu, kde se tam ty díry sakra pořád berou? No! a na těch druhejch taky! Je to i z druhý strany. Na vnitřním i vnějším kotníku. Že bych si to takhle roztrhala, když jsem se škrábala?

Kontroluju svou kůži na kotnících. Žádné oděrky, žádné škrábance. Kůže je hebká a netknutá. Koukám na boty. Na podzimní pohorky, které teď nosím. Bot moc nemám. Vsunuju do nich ruku. Dlaní pomalu projíždím celý vnitřní povrch, nahmatávám každé zákoutí těch bot. Nic nedrhne. Sahám do zimních Goratexek. Moc jsem je letos ještě nenosila, možná jednou nebo dvakrát, ale přece jenom. Vsunuju ruku i do druhé z nich. Šmátrám po stélce, ohmatávám achilovky, hladím jemnou vlněnou podšívku, zvlášť na kotnících. Nic tam nedrhne. Bota vevnitř nikde není ani v nejmenším porušená. Není v ní nic ostrého, ba ani trn z ostružin. Nechápu.

Hledám pantofle, které nosím doma. V botníku nejsou. Sehnu se dolů k zemi. Pod botníkem je chomáč vlasů obalený šedivým prachem. Vedle něj několik vydrolených vajglů. Jak se tam dostali? Nejsem takový čuně, aby se mi doma válely vajgly. A Jožka přece kouří dýmku. Musí tam být od doby, co byl u nás na návštěvě Adam. Ale to je už přece dlouho. Mezitím jsme doma vymalovali a všude uklidili. U koše stojí vypitá lahev od whisky. Večer tam nebyla, pokud vím. Že by jí manžel dopil po ránu, než šel do práce? No to snad ne. Budu s ním muset promluvit. A až přijedu, všechno tady vyluxuju. Teď na to nemám čas. Těžce se zvedám, dneska mě teda berou záda víc než obvykle.

Prásk! Shora linky sletí zavařovačka. Uffff…Jsem se lekla. Naštěstí se nerozbila. Jenom se tak kutálí a kývá ze strany na stranu svou setrvačností, až se dokývá úplně a jenom tam tak leží a čeká až ji zvednu, zkouknu, jestli někde nepraskla a dám ji zase na své místo. Jak to, že sama spadla? Byla moc na kraji? Možná, že odskákala úplně dopředu, když ždímala pračka. To pak vibruje celá podlaha i kuchyňská linka a sklenice na ní drnčí o sebe. No tak ještě, že teď nemusím zametat střepy. Musím sebou hejbnout, jinak mi to fakt ujede. Cítím už značné napětí a nervozitu. Koukám na hodiny, mám čtyři minuty do odchodu z bytu. Když se do čtyř minut nestihnu vypravit, už nemá cenu na ten bus jezdit. Tak fofrem. Nakonec natahuju ty růžový ponožky a zabouchávám za sebou.

 

Celej den v kanclu je za mnou. Vedoucí na mě kdovíproč zas blbě kouká a mně se ulevuje, že jí až do zítřka neuvidím. Přijíždím do Prahy. Je šest a je už tma. Cestou domů si dávám kebab a jdu se odreagovat na Paliárku. Zatím je tu jen barman a dva štamgasti. Dychtivě čekají až bude naražený pivo a já vlastně taky. Dávám si tři a bavím se s přáteli. Večer rychle utíká. Pivo stoupá do hlavy a ze mě už spadly i poslední zbytky stresu. Nemám vůbec chuť dopít a jít domů. Nejradši bych tu zůstala do zavíračky. Přesto se nakonec loučím, zvedám se a jdu. Odemykám dveře bytu a za nimi slyším podivné šramocení. Rozsvítím a koukám…, že to byl Jožka, který se právě probudil a šmejdí v ledničce. Večer vždycky sní, na co přijde. Muchlá šustivé pytlíky od sušenek a dává je do tříděňáku.

Jsem unavená, už se mi nic nechce. Ale přemáhám se a jdu se vysprchovat. Sundávám ze sebe všechno upocené oblečení a dávám ho do košíku. Na mou hlavu stéká proud příjemně teplé vody. Smývá a odplavuje do odtokového kanálku těžkosti celého dne. Mydlím si tělo, myju vlasy, stříhám a piluju nehty do kulata. Škrábu místa, která mě svědila. Jaká úleva. V tom mě to zase napadá.

„Jožko? Všim si si…“ – „Co říkáš?“ – „Esi si si šim..?“ – „Čeho?“ ptá se a jde za mnou do koupelny. „Taky máš na ponožkách díry?“

„No tak na někeréch staréch jo…“

„No tak jasně, to nemyslim, né jako na palcích. Na kotníkách.“ Říkám a ukazuju mu jedny takové ponožky.

„Jak se ti to roztrhalo toto?“

„Právěže nevim. V botách nic, co by mi to rozedřelo nemam a nehty mám vždycky krátký, že bych to nějak roztrhla.“

„A nejni to od papučí?“

„Hele nevim, to sválně zkusim.“

Nacházím pantofle kopnuté pod gaučem a nazouvám je. Mají přezky, ale na nártech. Ostré nejsou. Ponožek se vůbec nedotýkají ani při pohybu. Tak od pantoflí to taky není. „Musí to dělat jiný boty.“ Říkám Jožkovi. Mám ale jen pohorky a zimní Goratexky. Do nich zas nikdy nenosím teplé ponožky. A na nich jsou ty díry taky. Pak mám letní sandále a do těch ponožky nenosím vůbec nikdy. A do balerín, které mám v práci na přezutí, nosím jen tenké tmavé kotníčkové ponožky, ale baleríny mě taky nedřou. Navíc jsou hodně nízké. Do míst s dírami jejich okraje ani nedosahují. Je to záhada.

„Tož já to na tych fuseklích taky mám, dívé.“ Nese mi Jožo svoje ponožky a ukazuje mi, že lze dírami v místech u kotníků prostrčit ukazovák a prostředník ven.

„Ty to tam máš taky! Tak to je mazec! Od čeho to může bejt? Nevypadá to jako ňák prodřený. Spíš jako prostřižený nebo vyškubnutý nebo co.“

„To je mi teda záhada.“ Diví se a zkoumá ponožky pod světlem.

„Jako Jožko, je to opravdu zvláštní úchylka. Víš, že jsem dost tolerantní a mám pochopení fakt pro hodně zvláštní věci, ale proč prostřiháváš naše ponožky zrovna na kotnících? A proč vůbec?“ Utahuju si z něj. „Dobře, ještě jako chápu, že to děláš na mejch ponožkách, ale proč to děláš i na svejch? Abys zamaskoval podezření, že to děláš?“ Chechtám se. A Joža taky. Odpovídá mi stejně tak vtipem a fakt se tím bavíme. Oba ale víme, že v tom nemá prsty ani jeden z nás a ve vzduchu stále visí otázka: Jak?

Lehám si do postele a snažím se usnout. Jožka už dávno spokojeně oddychuje a ta věc ho vůbec nijak netrápí.

„Chram chram, chram chram.“ Zaslechnu. Rozsvěcím lampu u postele, rozhlížím se po pokoji a nic nevidím. Co to tady - chroustá? Že bysme tu měli myš? V Praze, ve čtvrtém patře? Nebývají tu dokonce ani mouchy, občas se tu objeví ňákej pavouk, ale myš ne. Zhasínám. Asi to bylo něco od sousedů.

 

V sedm ráno mě budí Joža. Abych zase nezaspala. Budu mít čas hodinu a půl na to se vypravit. Dělám si snídani a vybírám, co si vezmu na sebe. Ještě rozespalá hledám v krabici s ponožkami nějaké přijatelné. Kdo to tady tak rozhrabal? Balíčky ponožek jsou rozbalené, některé vůbec nejdou spárovat. Asi Joža hledal něco u mě. Přitom má svoji přihrádku. Nic jsem si nevybrala.

Ještě je trochu znát, že jsem byla včera na pivu. O něco znatelnější je však, že jsem jen za večer vykouřila krabičku cigaret. Průdušky pískají a já kašlu do umyvadla nepěkné sliznaté cucky. Od ranního kašle mě pálí celé plíce. Dávící reflex na sebe nenechá dlouho čekat a oči mám plné slz. Jdu do šuplíku, šátrám, snažím se nahmatat Ventolin – dejchátko na astma. Však letmo sáhnu na něco teplého, co mi proklouzne mezi prsty. Jako by to mělo chlupatý kožíšek.

Myš! Je v šuplíku! Utřu si slzy, vdechnu do sebe dvě dávky Ventolinu a šuplíky vysypávám. Hledám všude. Ve skříňce i za ní. Pod velkou skříní i za pračkou. Nikde není. Její trus taky ne. Běhám s koštětem po bytě a odtahuju nábytek. Utekla. Nic proti myši vlastně nemám, jen chci vědět, jestli tady je. Neměla bych to srdce nastražit pastičku a usmrtit ji. Jen bych byla nerada, kdyby nám lezla do skříňky s jídlem nebo překousala kabely. Ulamuju kus housky se salámem a pokládám ho do mezery u skříňky se šuplíky.

Už bych měla konečně naskládat prádlo. Visí na sušáku asi pět dní. Na jeho příčkách zůstávají prázdná místa s kolíčky, jak odebírám ponožky. Ale už tu nevisí žádné normální. Všechny jsou děravé na kotnících. Dnes se v práci do balerín nepřezuju. Budu muset vydržet v těch zimních botách. Co by si o mě pomysleli klienti? Sociální pracovnice a je oblečená hůř než oni.

Ještě, než zamknu dveře od bytu, všimnu si na zemi u dveří malé zlaté rolničky. Prohlížím si jí zblízka mezi prsty. Je celkem ošoupaná a ztratila svůj lesk, ale ještě pořád vydává cinkavý zvuk, když s ní zachrastím. Strkám ji do kapsy kabátu a jedu do práce.

 

Dneska není na zastávce až taková fronta jako bývá. Můžu si dokonce vybrat sedadlo u okna. Celou cestu sedím sama. Silnice je dobře průjezdná. Užívám si to a pozoruju, jak na zaschlé kapky na okně autobusu svítí ranní sluneční paprsky. Před Berounem téměř usínám, ale pohodová cesta zklidňuje úzkost z nevyspání po pondělním dýchánku. Do práce přicházím první a dělám si čaj. Vedoucí hned po obědě odchází z kanceláře a říká, že se dnes už nevrátí. Pouštím si hudbu na Youtubku. Mám pohodičku. Všechno mám brzy hotovo a krásně stíhám odpolední bus na Prahu.

Doma ještě nikdo není. Odkládám kabelku a kabát na věšák a můžu si chvíli zdřímnout, než se dám do přípravy večeře. Nakouknu do škvíry, kam jsem ráno nastražila housku. Okoralá houska tam však leží netknutá. Vyhazuju ji do koše a pak si konečně lehám a usínám hlubokým klidným spánkem. Zdá se mi, že jsem na zasněžené louce u lesa, kudy protéká potůček. Potůček šumí a přichází se k němu napít laně. Potom laně přiběhnou ke krmelci, kde v zimním období hledají potravu taky soby. Jsou to vánoční soby a někteří mají rolničky na krku. Vesele poskakují a rolničky zvoní a zvoní. A jak zvoní, zvoní přímo tady v naší garsonce.

Probouzím se. Zaměřím svůj pohled na kabát, který visí na věšáku na dveřích. V kapse kabátu se něco zavlní. Přitáhnu si peřinu až k nosu. Je už docela šero, ale do bytu oknem proniká světlo pouličních lamp. Rozeznávám v něm malou postavičku v červené čepičce s velkýma kulatýma očima a tmavým plnovousem, která jak mě zmerčí, v mžiku vyskakuje z kapsy kabátu a skáče šipku rovnou do rohu za sporák. Celý ten kousek doplňuje zazvoněním rolničky, kterou evidentně v kabátě hledala a vzala.

Trpaslik. Mrňavej, fousatej a u nás doma. Opatrně vstávám z postele, po špičkách doťapkám až ke sporáku a nakukuju za něj. Moc dobře tam ale nevidím. Rozsvěcím baterku na mobilu a do škvíry svítím. Spatřuju vystrašeného malého trpaslíčka, jak se krčí v koutku za sporákem mezi hromádkou našich ztracených ponožek a jednou rukou si stíní, aby ho prudké světlo tolik nezaslepovalo. Užasle si ho prohlížím. Je jen o něco větší než džungarský křeček, má na sobě zašlý zelený kabátek s všelijakými knoflíčky, hnědé umaštěné manšestráčky a na nohou jeté důchodky, takové jako nosí Filip Mlyje. Fascinuje mě, jak je to všechno maličké a zároveň detailně propracované.

„Budeš na mě svítit dlouho?“ spustí na mě trpaslíček trochu obhroublým hláskem.

„Promiň, omlouvám se. Nevěděla jsem, že tady najdu tebe. Myslela jsem, že tu běhá myš.“ Odpovídám překvapeně a zhasínám svítilnu.

„Vůbec si mě neměla vidět! Teď je všechno v pytli.“ Prská trpaslíček.

„Neboj, nikomu to neřeknu. Nechci ti ublížit.“ Uklidňuju ho.

Po chvíli ticha trpaslík vylézá zpoza sporáku a hrozně se mračí.

„Žiješ tady u nás dlouho? A co je v pytli?“ vyptávám se a začínám vnímat, že trpaslíček docela zapáchá. Je cítit nemytostí a vajglovinou.

„Málem jsem přišel o svoji rolničku. Kvůli tobě se mi utrhla, když jsem se před tebou schovával. Bez rolničky ztrácím svou kouzelnou moc!“ Vzteká se dál.

„Ty jsi kouzelný trpaslík! Tak to je hustý. To se mi asi zdá.“ Říkám a nemohu tomu uvěřit.

„Já nejsem trpaslík. Jsem zakrslý vánoční bezdomovec a plním přání všem nešťastným houmlesákům v Praze.“ Odpovídá mi.

„Ty jsi malý bezdomovčíček? A vůbec se nemyješ? A čím se živíš?“ Ptám se užasle dál.

„Myju se nerad, ale živím se pouze a výhradně vypranými ponožkami sociálních pracovníků nebo pečovatelů, u kterých přechodně žiju. Nepohrdnu ani ponožkami asistentů pedagoga a jiných pracovníků v pomáhajících profesích. Nejradši mám ale vlákna, co jsou kolem kotníků. Jsou nejjemnější a nejchutnější. Chutnají jako hovězí líčka. Je to vybraná pochoutka.“ Vysvětluje mi.

„Ahaaaa! Už to chápu! Tak proto máme ty díry skoro na všech ponožkách!“ Jásám, že je záhada objasněna. „Tak to ses vůbec nemusel schovávat. Mohli jsme se na tom normálně domluvit. Já bych ti obětovala nějaké naše ponožky a jiné bych si nechala, abych je měla do práce. Mně by to vůbec nevadilo a Jožkovi myslím taky ne. Ten má bezdomovce rád.“

„Tím si nejsem tak jistý! Párkrát jsem ho viděl, jak nějakýho bezďáka na Andělu poslal do háje, protože chtěl po něm cigáro. A včera, když šel rozespalej do koupelny, mě málem zašlápnul!“ Stěžuje si bezdomovčíček.

„Teda…, opravdu? To mě skutečně moc mrzí. Víš co? Já ti přišiju kouzelnou rolničku zpátky na čepičku a napustím ti teplou vodu do umyvadla, ať se můžeš vykoupat. Opravdu hrozně smrdíš.“

„Tak dobře, ale jenom pro to, že budou brzo Vánoce.“

 

Připadá mi tak roztomilý. Mám neuvěřitelnou kliku, že jsem mohla potkat nadpřirozenou bytost. No řekněte sami. Komu se tohle poštěstí!

„A ty jsi jediný zakrslý bezdomovec svého druhu? Nebo je vás víc?“ Ptám se.

„Jasně že nejsem. Je nás spousta! Žijeme po celém světě a každý má svůj rajón. Přes rok přebejváme u sociálních pracovníků, živíme se jejich ponožkama a jenom tak zevlujem po městě. Ale o Vánocích plníme přání.“

„Ty máš krásnej život, to ti povím. Hned bych si to s tebou vyměnila. Já mám pořád samý povinnosti. Furt jenom pomáháš druhejm a posloucháš cizí problémy.“ Povzdychnu si a vysazuju bezdomovčíčka do umyvadla. Trochu lituju, že mu nemůžu nabídnout náhradní oblečení.

„Přišila bys mi ještě tu rolničku? Já šít neumím. Vlastně neumím skoro žádný praktický věci, ale můžu ti za to splnit jedno přání, i když nejsi bezdomovec. Udělám výjimku, jestli chceš.“ Nabízí mi.

Přemýšlím, co nejlepšího bych si mohla přát. Napadá mě fakt strašná spousta věcí.

Aby byli všichni zdraví, mě už neboli záda, abych dál zvládala svojí práci. Aby byla moje máma šťastná, abysme se měli s Jožou pořád rádi, aby se mí prarodiče nehádali a byli v pohodě. Abysme vyhráli v loterii, zavládl světovej mír, aby nebyly přírodní katastrofy a lidi přestali ničit přírodu. Aby nebyl hladomor v Africe, nikdo nemusel žít na ulici. No je toho opravdu nespočet.

Co si mám přát? Váhám. „A slibuješ, že nám už pak nebudeš dělat díry do ponožek?“

„Má-li to být tvé přání, nechť se vyplní.“ Cink…!

„Počkej, to jsem se jenom tak ptala. Ještě jsem si to vůbec nerozmyslela.“ Říkám rychle.

„Vyslovené přání už se nedá vzít zpátky. Každej má nárok jenom na jedno kouzlo.“ Odpovídá mi.

„Ty jsi ale pěkně prohnanej bezďák! Pěkně si mě podfouknul!“

„Jsem houmlesák z ulice, co jsi čekala? Tvé přání jsem splnil. Dík za koupel.“

Tak tohle asi jen tak nerozdejchám.

 

Zcela mechanicky mu podávám na utření froté žínku místo osušky, vracím čepičku s přišitou rolničkou a balím do ranečku z kapesníku několik našich ponožek na cestu. Aby nestrádal, než zase najde příbytek nějakýho sociálního pracovníka. Cestou musí vyplnit mnoho bezdomoveckých přání.

Myslím ale, že vím, kam má namířeno. Nedaleko od nás v Lidický je Armáda spásy. Nebude problém proklouznout dovnitř, schovat se někomu do brašny a nechat se odnést k němu domů, kde bude spousta měkoučkých a chutných ponožek.

19.12.2019
(bez názvu)

celý svět okolo si vydloubal oči

a Ty přicházíš ráno k zrcadlu

a maluješ se


vítězíš ve své hře

vtipkuješ, směješ se, tleskáš

chvíli si připadáš trochu sama

budeš dnes zase poslouchat jejich nesmysly

a večer se zachumláš do knížky


je krásně zima

18.12.2019  (upr. 23.12.2019)
(bez názvu)

všechny tyhle možný světy

všechny tyhle představy

jsou tak prázdný proti tomu

že tu teď

proti mně sedíš

proti týhle sekundě věčnosti

prožitý do morku

18.12.2019
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Život

Život je kokot

 

Stojí

Psáno na lavičce 

V parku zvaném Slepičárna 

 

Ale piču

18.12.2019
okna

tak jsem přeci jen,
v otevřeném okně uviděl boha.
byl zarámovaný a zbožný,
bez poskvrny byl, až gdyž se sám stal skvrnou
a stála mu noha jeho samého
na ramenou,
gdyž se díval na věc přímo
byl, jak se tak říká,
sám sobě na ramenou
a žádné amen
ale rameno ho neslo,
ač,
až k nebi to nebylo.
bylo to tam,
gde jsou dobré výhledy!

3.12.2019
Montauk Project. 1. část Atlantis 2007

Prožil jsem krásné léto 2008 se Salem Paradisem, Deanem Moriartym, Davem a milovanými kamarády za Atlantikem na konci světa. V početné skupině kvalitních lidí jsme si pronajali na celé léto dům s několika ložnicemi, basementem, lednicí na pivo a jídlo, obejvákem, terasou s grilem, dešti odolnou venkovní pračkou a předním a zadním dvorkem. Ideální místo na jednu velkou letní party. Stali jsme se dočasně rodinou beze sporů, se vzájemným pochopením a láskou.

 

Náš hrad byl znám svými večírky po celém městě pod priezviskom „Slovak house“. S názvem jsem se neztotožnil a navrhl, aby se říkalo našemu hnízdu „Czechoslovak house“. Ale Dejv je Slovák a má právo veta, jelikož je náš šéf a v čase ztracený průvodce životem na Long Islandu. Na travnatém dvorku před domem vytyčil americký majitel dřevěného housu stožár, na kterém plápolala ve větru zavěšená vlajka bratrů slováků. Co naplat? Dave je kápo a všechny má v piči. Na zbytku travnaté plochy jsme vymezili provizorní hřiště na míčové hry, na kterém jsme si dvakrát během pobytu zahráli volejbal a jinak tam Dave parkoval auťáky: rodinný 9ti místný černý hummer a fajnový kabriolet Chrysler na letní rodinné vyjížďky za sluncem. Občas se někdo z domácích či hostů sám, lépe však v páru, romanticky složil do jednoho ze zaparkovaných pojízdných motelů. Amerika bez auta je promarněná jako nasazená šprcka bez ženy.

 

V basementu se stěnami otapetovanými leopardí kožešinou jsme měli základnu zábavy: kytary, kombo, fotbálek, ledničku s pivkem a trofejí antilopy. Majitel má zřejmě vkus a je to velký lovec. Bizardní prostředí fungovalo a dráždilo smysly. Zde jsme s Tonem založili kapelu „Montauk project“ o dvou členech a vyhrávali od soumraku do úsvitu psychedelické balady a ukolébavky pro party zombíky na terase za domem, kde si grilovali zvířecí mozečky s cuketou a rajčaty. Posledního přeživšího posluchače večera jsme si s Tonem vychutnali a ráno pravidelně vstávali nasycený do práce.

 

Rok předtím jsem se ocitl poprvé na tomto magickém místě jako levná pracovní síla na letním pracovním pobytu pro studenty z rozvojových zemí. Bydlel jsem na hnusném místě prolezlém šváby a nebylo mi každý den do smíchu. Nedostatek blahobytu a změna prostředí obecně funguje jako katalyzátor nemocných partnerských vztahů. A stalo se to i nám. Přišlo to z nebe, nebo jsem byl celou tu dobu zaslepen?

 

Poznal jsem Honzu ve stejné chvíli, kdy nás naše drahé polovičky opustili. Přátelství od první chvíle naplňovaly noční průzkumy barů a putik, které nabízelo město roztažené do kilometrových šířek. Sousedé mezi sebou nepotřebovali plot. Jeden z prvních průzkumů nás dovedl do baru našemu srdci nejbližšímu. Okamžitě jsme se pasovali a propili na štamgasty v baru pro místní a rybáře ze všech konců Ameriky zapíjející zde úspěšný rybolov a návrat z moře. Objevili jsme Liar’s a nejlepší barmanku Katy. Nepřivykli jsme Budwaiseru, přesto pili jsme ho s mořeplavci po pitcherech.

 

Parta nájezdných sezónních pracovních kočovníků se sjela vydělat prachy a užít si léto jako konzumní námezník balancující mezi prací, nákupy, party a nedostatkem spánku. Každý si ředil ingredience v poměru jemu vlastní k nalezení maximálního užitku. Lidi se scházeli po večerech na pláži a vždy rozdělali signální oheň. Patřili jsme s Honzou k nim do kmene strážců ohně. Tančili jsme kolem ohně a prosili pokorně déšť, ať vyždímá se v dáli Atlantiku. V přátelském kruhu byl vítán kdokoliv, ať pocházel odkudkoliv a měl sebeodlišnější cestu.

 

Jednou jsme nad hořícím ohněm vyčerpáním usnuli a ráno nás z pláže nemilosrdně posbíral liják, který přišel od Atlantiku. Vylilo se moře, rozvodnily se řeky a kanály nestíhaly. Montauk se odlepil od zbytku poloostrova a osiřel na pár dní v oceánu, na dosah země zaslíbené. S osamostatněním a svobodou začaly platit pirátské zákony a propukla svobodná anarchie.

 

I léto následujícího roku jsme neuhlídali oheň na pláži a přišel hurikán. Bertička. A ti, kteří se vrátili (včetně mne), si užili na pláži příval deště a větrný fén odhlučňující bouřící se oceán. Sirénám jsme podlehli a skočili do nelítostných vln. Proud mě nemilosrdně táhl od břehu. Musel jsem nadlidsky zabrat v kraulu a s boží nápomocí a chutí žít, jsem se namáhavě probojoval skrz vlny a protiproud k pláži střídavě s hlavou nad vodou a následně spláchnut bez kyslíku pod hladinou. Konečně mne záchranná chycená vlna vyplivla vyfluslého na kamenitou pláž. „Mám radost. Žiju.“ Tradááá pryč z pláže na kole vyřádit se v průtrži mračen, projíždět zalité silnice a topit se v kalužích s Duffym a jeho tlupou. Směr Liar’s.

 

Mezi zajímavosti Montauku patří opuštěná vojenská základna „Camp hero“ s velkým radarem, kterým odchytávala Yankees army nacistické ponorky. Po válce nebylo do koho střílet, a tak se v základně na konci civilizace začal provádět utajený výzkum. Armáda zde prováděla pokusy, jak ovládnout lidský mozek. Lidský život „dobrovolníků“ bez rodiny se zde nebral v potaz. Stejně jako celý výzkum, bylo utajené i náhlé opuštění základny armádou. Následovalo vyhlášení národního parku v okolní krajině a zákaz vstupu do základny a její blízkosti.

 

„Existuje pro mladého studenta, dychtícího znát pravdu, lepší příležitost než se vydat v rámci studia podívat do opuštěné, armádní laboratoře?“ Na odpovědi jsme se jednotně shodli se skupinkou strážící oheň na pláži, kde nám Dave odhalil toto veřejné tajemství. Dave umí vyprávět s magickou přitažlivostí. Nasedli jsme do auta a s vypůjčenými kleštěmi jeli na Camp Hero. Ve chvíli našeho příjezdu k základně svítily hvězdy a měsíc dostatečně jasně na to, abychom rozpoznali v zahalené krajině přikryté černou oblohou betonovou kostku s majestátním radarem na střeše. Zaparkovali jsme před oploceným areálem s přísným zákazem vstupu a přelezli nehlídaný plot. Baterkami jsme v areálu nesvítili, abychom nevzbudili pozornost náhodně projíždějících či spících policajtů. Po tmě jsme našli vchod do základny. Museli jsme se podívat dovnitř, venku jsme žádné důkazy nenašli.

 

Kleštěmi jsme rozštípli řetěz se zámkem ve dví, náročným tahem otevřeli těžké ocelové dveře a se světlem život v nás vstoupil do opuštěného mauzolea po desetiletích. Stopy jsme zanechali ve vrstvě prachu usedlé na rychle opuštěném místě. Na zemi se válely ztracené nástroje, zkumavky, válející se potrhané zažloutlé technické výkresy a schématické plánky, potrhané s opálenými okraji. Na vše neživé dohlížely rozbité přístroje a skříňky s rozbitými měřáky fyzikálních veličin. O neživé království s nimi vedly válku prázdné kovové skelety skříněk bez šuplíků, jimž vládl cizinec: STROJ ČASU, v němž se ukryli vědci a velitelé před veřejným lynčem. Chtěl jsem se vrátit do minulosti a vlezl jsem do stroje. Nefungoval, bez elektriky. Zůstali jsme uvězněni v přítomnosti.

 

V tomto opuštěném vesmíru jsme navázali kontakt s životem. Holuby. Našli si díry ve zdech oku neviditelné, nebo prolétli ventilací dovnitř? Stoupali jsme obvodovým schodištěm vzhůru. S každým patrem stoupala bizardnost přístrojů, které rozbité stály zaprášené ve věčném rozkladu. Dostáváme se na střechu. Stojíme malý pod radarem a poměřujeme se pohledem. S jeho svolením lezeme po žebříku na ramena kovové konstrukce, šoupeme se na špičku přijímače a rozhlížíme se do dáli, za okraj ostrova, přes moře na noční oblohu. Blíží se bouře, povozíme se po blescích.

 

S východem slunce vyschla obloha a napásli jsme se jitřní rosou. Přivítali jsme Nový den a oddáni slunečným paprskům ve společném objetí blaženě usli.

 

Následující rok jsem se do Montauku vrátil, abych se mohl spřátelit se Salem a Deanem.

3.12.2019
Kazajka bláznům

Bláznovství je jediná cesta svobody

I svěrací kazajka je volnější než toto.

K zbláznění nepotřebuji rozum, či hloupé návody.

Stačí mi žít a možná proto


jsem Bláznem.



⇡nahoru⇡         ➜ listopad 2019


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.