Blázni.cz - dobrý kanál

            Dávejte si pozor, když si domů přinášíte další knihy. Uvědomte si, že vaše knihovna je něco jako akvárium – je to uzavřený ekosystém, kde jsou knihy natěsnané jedna na druhou bez rozestupů a přístupu čerstvého vzduchu. Cokoliv se do knihovny zavleče, ji rychle celou zamoří.

            Zvláštní opatrnosti je zapotřebí, pokud rádi nakupujete v antikvariátech. Ty jsou totiž největším semeništěm knižního Alzheimera. Jeho projevy jsou nezaměnitelné: v napadené knize se napřed začnou plést jména literárních postav. Ty poté začnou z textu vypadávat. O pár stránek dále již děj románu přestává dávat smysl a poslední stránky knihy jsou již zcela prázdné.

            Neméně závažný je knižní Parkinson. Text infikované knihy se postupně rozpíjí a ke konci již připomíná zuřivě míchanou písmenkovou polévku.

            Zdálo by se, že nákup nových knih je bez rizika, to ale bohužel není pravda. Mnoho nakladatelů kvůli snížení nákladů tiskne v Asii a odtamtud přicházejí bedny kontaminované vajíčky knihomolů asijských. Z vajíček se vám pak doma vylíhnou housenky, které nepozorovaně vyjedí knihy zevnitř. Na první pohled nic nepoznáte – dokud nevezmete napadenou knihu do rukou a z desek se na vás nevyvalí jen papírová drť. Na zadní stěně knihovny, pěkně v temnu, se zatím kuklí motýli knihomolové, což je asi nejotravnější hmyz vůbec. Namísto bzučení vás totiž budou otravovat poznatky ze zkonzumovaných knih a při každé příležitosti poučovat.

            Proto dávejte všechny zakoupené knihy na 24 hodin do mrazáku -  do budoucna tím předejdete nepříjemným překvapením!

     1. Cesta ke Králi

     Básník si sedl na jedno z mnoha volných sedadel a nervózně zacílil pohled na digitální ukazatel času. Po nekonečně dlouhé chvíli se tramvaj konečně rozjela a za okny začala ubíhat temně šedivá zimní krajina liduprázdného velkoměsta. Básník pohledem znovu zkontroloval hodiny (které od posledně zas nejmíň o minutu poskočily) a v hlavě přepočítal zbývající zastávky. Pokud se nestane nic nepředvídaného, měl by na pohovor u Krále přeci jen dorazit včas. S úlevou se rozhlédl po poloprázdné tramvaji, ale mezi hrstkou odvážlivců, kteří se toho dne vydali ven, nezahlédl jedinou známou tvář. Pak pohledem přejel řadu portrétů Krále na červeno-černém podkladu, úhledně vylepených nad zavřenými okýnky tramvaje v místě obvykle určeném pro komerční a kulturní inzerci. Pod stále stejnou odhodlanou a státnicky starostlivou tváří šedivého patriarchy se střídaly různé, tučnými kapitálkami psané nápisy nabádající společnost k ostražitosti v boji s NETOPÝŘÍ HROZBOU. Sdělení graficky doplňovala karikatura malého chlupatého netopýra výhružně cenícího své špičaté zuby z rohu každého z plakátů. Básník si vzpomněl, že když se asi před čtvrt rokem objevily první netopýří útoky ohlašované tím nesnesitelným ultrasonickým (bohužel pro člověka pořád velmi slyšitelným) kvílením, přišla mu tahle Králem zvolená patriotská infografika trochu přehnaná a vlastně až dětinsky ješitná. Ale za ty tři měsíce už si na všudypřítomnou válečnou audiovizuální estetiku zvykl, ostatně jako i na další, nedávno ještě zcela nepředstavitelné změny a omezení. Neustálá hrozba neznámého kmene malých krvežíznivých netopýrů, útočících v početných rojích a projevujících se nenápadným, avšak smrtelně nebezpečným kousnutím (dva malé vpichy nejčastěji v oblasti krku), při kterém docházelo k otravě oběti smrtelně nebezpečným jedem, obrátila během několika dnů život v celé zemi naruby. Dodnes se přesně neví, odkud se tu ti „okřídlení hlodavci“ vlastně vzali – jako nejpravděpodobnější se jevilo vysvětlení, že se jedná o dosud neobjevený tropický kmen odkudsi z deštných pralesů rovníkové Afriky, který sem přimigroval v důsledku klimatické změny. Tuto hypotézu však zpochybňovala jejich extrémní teplotní odolnost – nový druh netopýrů byl překvapivě aktivní i během zimního období, které i většina tuzemských druhů přečkává v hybernaci. Ještě větší záhadou bylo, kde vlastně tito odpudiví tvorové hnízdí, když zrovna neprovádí své krvelačné vpády do světa lidí. Armáda i další bezpečnostní složky státu pročesávaly dnem i nocí celou zemi za využití těch nejpokročilejších technologických zařízení (radarů, dronů s infrakamerami, družicových záběrů), dosud však bezúspěšně. Netopýři přilítali znenadání, ohlušující ultrasonickou salvou na chvíli zcela paralyzovali svou oběť a po provedeném útoku opět mizeli beze stop – jako by se do země propadli. Nepomáhaly ani rady mezioborového odborného týmu zoologů pod vedením prof. Petrklíče z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd i mnoha dalších akademiků snad ze všech spřízněných přírodovědných i několika humanitních oborů.

     Všudypřítomná hrozba záhadných netopýřích útoků zcela paralyzovala veškerý život v zemi. Málokdo se odvažoval vycházet z bezpečí domova v situaci, kdy Králova média přinášela každým dnem nová a nová očitá svědectví o útocích krvelačných tvorů, které střídaly reportáže z přeplněných nemocnic. V těch stále unavenější lékaři sváděli marný boj o životy pokousaných, v nichž se neznámý jed rychle šířil a napadal životně důležité orgány. Z lékařskou vědou dosud nevysvětlených příčin jed působil jen na část napadených a pro jiné byl naopak zcela neškodný, přičemž závažnost průběhu otravy nevykazovala téměř žádnou korelaci s množstvím předaného jedu nebo s předchozím zdravotním stavem obětí. Netopýřímu moru (jak byla otrava mezi lidem nesprávně nazývána) tak podléhali i lidé jinak zdraví, těšící se dobré fyzické kondici (překvapivě často kupř. i profesionální sportovci). Naopak starší lidé, sužovaní řadou chronických chorob, mnohdy přečkali otravu zcela bez příznaků. Jediným důkazem jejich intoxikace tak byly dvě asi palec od sebe vzdálené tečky v místě kousnutí, které se časem samy zahojily. Nic z toho však neplatilo stoprocentně a nikdo si tak nemohl být jistý svým bezpečím. Hrozba netopýřích útoků se rozprostřela nad strachem znehybnělým „Královstvím“. (Toto ironické označení bylo hojně užíváno kritiky a politickými oponenty Krále, který byl už tři po sobě jdoucí volební období úřadujícím premiérem země, pro jeho čím dál nepokrytější snahy podmanit si veškerou politickou, ekonomickou i mediální moc v této stále křehčí, ale pořád ještě liberální parlamentní demokracii.) Mrazivě tichou, mrtvolnou atmosféru narušovaly jen časté ohlušující ultrasonické sirény ohlašující další a další netopýří útoky, které přicházely v nahodilých intervalech, ve dne i v noci, za každého počasí.

     Země se ocitla ve stavu nouze a byla narychlo vyhlášena série opatření pro zmírnění následků netopýřího řádění. S okamžitou platností byl vyhlášen zákaz vycházení bez předepsané ochrany krku (textilními nákrčníky s požadovanou odolností proti vpichu netopýřích špičáků) a zákaz shromažďování se na otevřených prostranstvích. Větší seskupení lidí totiž podle některých zoologů zvyšovalo pravděpodobnost netopýřích útoků. Jiní zoologové naopak tuto hypotézu rozporovali, což zavdávalo spekulacím, zda toto opatření neslouží spíše samotnému Králi k omezení protivládních demonstrací ekologických a klima-alarmistických hnutí, která jej v posledních letech čím dál ostřeji kritizovala za „zločiny proti přírodě“ jeho agrochemického, potravinářského a uhloenergetického impéria Agrouhel. Současně byla ve velkém vybíjena stáda volně se pasoucího dobytka a drůbeže ve snaze zabránit netopýrům v přístupu k předpokládanému hlavnímu zdroji obživy a tím je vyhladovět. Ušetřeny byly jen vnitřní klecové a podestýlkové velkochovy (většina z nich patřila do koncernu Agrouhlu), u kterých bylo možné opatřit větrací šachty protinetopýřími zábranami, což notně pobouřilo antikrálovsky laděné ochránce zvířat. Časem se naštěstí od vybíjení zvěře upustilo, zejména pro značnou finanční nákladnost a spornou etičnost tohoto opatření. Navíc se brzy ukázalo, že útoky netopýrů na dobytek jsou spíše výjimečné a mezi zoology převládl názor, že nový druh netopýrů je ve skutečnosti přísně býložravý a k útokům na lidi se uchyluje z jakýchsi rituálních pohnutek, v rámci partnerských námluv v období páření (které u tohoto druhu nejspíš v nezmenšené intenzitě probíhalo po celý rok). Ale ani na této hypotéze nepanovala plná shoda a laická veřejnost tak mohla lačně hltat neustálé názorové polemiky zoologů a dalších odborníků probíhající na stránkách Králem vydávaných tiskovin a v diskusních pořadech jeho televizí.

     Tohle všechno a mnohé další se honilo Básníkovi hlavou po zbytek cesty. Provoz byl naštěstí mírný a tramvaj jela načas. Na ukazateli červeně svítily číslice 06:55, když Básník, s nákrčníkem vytaženým až přes bradu, vystoupil z tramvaje a spěšným krokem zamířil k hradu. Cestou se v obavách rozhlížel po končící nocí ještě ztemnělé obloze. Kdesi v dálce se ozývalo ono znepokojivé vysokofrekvenční kvílení (naštěstí tentokrát bezpečně vzdálené – to už se za ty tři měsíce naučil odhadnout). I ten dálkou sice ztlumený, ale přesto stále příšerně odpudivý zvuk (nejvíc snad připomínající skřípění ostrého nože o skleněnou tabulku) v člověku vyvolával úzkostné obavy. Básník však nyní pociťoval mnohem větší hrůzu z pověstné dochvilnosti Krále a neúprosně se blížícího času jejich schůzky.