Blázni.cz - dobrý kanál

To dobré, čím si jsi neochvějně jist,
co se ti jeví jako samozřejmé,
hoď do ohně a popel
nasyp do pramene.

Náhle zjistíš,
že stojíš ve vybydleném domě.
Náhle shledáš,
že nevidíš nic než černý dým,
že marně lapáš
po vzduchu.

Že z nevděčného nerozumu
podpálil jsi vše,
ba i sebe.

Najednou
už se jen z výšky smutně díváš
na trosky a sebe v nich,
na promarněné dary,
na to, co zbylo
z pokladu života,
který se ti zdál
příliš
obyčejný.

Najednou
chtěl bys zase vidět krásy světa,
chtěl bys všechno zpět,
volně, zhluboka dýchat.

Nedohoníš bycha.

Nevím, co to znamená inteligence, protože je definována lidmi, do jejichž komunity se neřadím, byť velmi často s takovými lidmi jsem v blízkém kontaktu, alespoň mám ten dojem..

Ráda bych se považovala za vzdělaného člověka, ale výsledky mého prospěchu ve škole a obecně v životě mi svým způsobem říkají, že vzdělaný člověk nejsem, tudíž je pro mě jednoduché cítit úzkost i na konci tohoto mého monologu, protože každá chybička je hodnocena jakoby něčím vyšším ve mně a toto vyšší já jsou pohledy a posudky vnějšího takzvaného vzdělaného světa. Opravdu nevím ani jak k tomuto přistoupit, poněvadž jsem člověk velmi citlivý a moje citlivost se mísí s perfekcionismem a proto je těžké porozumět stanoviskům v tomto světě, které se mi moc citlivé nezdají, perfektní možná, ale ne zrovna v bodě, kterému dokáži porozumět.

Ano, přeji si být vzdělaný člověk a také si přeji žít život naplno a mám pocit, že to druhé se mi daří, akorát občas mě zachytí nejistota, která mívala podobu mývala.. ne dobře, ta nejistota měla podobu lidí a taky internetu a vlastně kohokoliv, kdo nějak pojímá "objektivní" ustanovení jakožto např. ustanovení - Tento člověk je nevzdělaný - a já se cítím jako pravý opak Hrabalovy postavy, jež o sobě hovoří jako o člověku, který je vzdělán proti své vůli. Já jsem nevzdělána a řekněme, že si za to můžu sama a jen mektám a mektám a komu pomůžu, to netuším, ale vše, co zapadá a souvisí s pojmem vzdělání, ve mně vyvoláva ohromný neklid a až velmi agresivní pocity, které si ale zabalím k sobě do svého nevzdělaného šuplíku, ve kterém mám i spoustu dalších "nevzdělávek", které určitě žádná škola nevyužije, protože upřímně, jakožto nevzdělaný člověk bych tak tipovala, musím být té hrubosti a říct Doprdele, ale sakra už, a tím se rozloučit, protože mi není souzeno ukončit toto povídání s grácií... 

Ne, ještě moment, budu tak drzá, že zavzpomenu jedné své učitelky, kterou jsem měla ráda a která viděla v mém projevu mnoho dobrých myšlenek a zároveň mě nemohla oznámkovat dobře, protože myšlenky téměř nekončily a stejně tak ani nekončilo nějaké ucelení uzavření, ono tam ani nebylo a stejně tak jsem tam možná ani já nebyla, protože jsem se nesla v duchu úzkosti úplně na jiné vlně, a stejně tak se nesu na vlně úzkosti i teď, protože tenhle systém je tak vymrdanej, že moje duše je z něj úplně vymrdaná, a člověk ani nedokáže cejtit radost z něčeho, co vlastně dělá pro radost, a cítí jen úzkost a vymrdanost vlastní duše.

Výběžky troglodytů se roztékají

a ani jeden z těchto navěky předpovídaných dnů

nebude tím, čeho jsme se lekli, než jsme včerejšího dne usnuli

bude jen lepkavou trýznivou fosforeskující hmotou

čerpající svou sílu z nekonečné existence

multidimenzionálního schématu, jemuž říkáme housle.

Tenká, a přece vícevrstvá realita nemůže najít své vyústění v ničem tak triviálním.

Musí postoupit svou panschematičnost slokám, které nebyly ještě nikým složeny.

Možná byly složeny na hromadu a možná

je přece každá z nich jen trochou neočekávaného vánku

v plachtách ptačích lodí, mířících za soumraku někam mimo čas.

Vejce je třeba vařit z obou stran, tak jako temperamentní lvy.

Čeká je ještě mnoho bohoslužeb a z nejedné by se mohli vrátit hladoví –

svědomí trpícího je protkané nesčíselnými vrypy, v nichž bublá něco doutnajícího

a na pokraji hlavního uzávěru války přece zaržál kůň

Vleklá psychóza vedoucího psychiatra má nedozírné následky na personál.

Ten pendluje po ulicích s otevřenými dveřmi, aniž by do nich naházel trochu jahod nebo jogurtu –

takové sčítání lidu se děje vždy za úplňku, ale v nepřítomnosti zvířat.

Ta tiše pospávají na březích Karpat a z chřípí se jim line nejeden kradmý vzlyk

Smutná váza čekající na rozklad se již prokousala k podstatě

ačkoliv by si raději zapálila a česala vítr pomerančovým deštěm

v tom tichu si odplivla na moje koleno, ale bylo to celé zaobalené a aristokratické

takže jsem nemohl než nesouhlasit a nepoložit ji na rameno kytici třešní.

Jsme vyškoleni k dobývání končin, které už dávno naši skutečnost opustily,

aniž by nám svěřily jediného slova na rozloupaný rohlík.

Tvrdošíjně omamná cibule už kvete jen ve větru a jediné, co s tím můžeš udělat Ty

je nechat ji odplout až na vrcholek hory jménem duha.

Zčernalý vichr už zase bloudí po troskách parníků

aniž by složil hlavu či alespoň báseň.