Blázni.cz - dobrý kanál

Pamatuješ na rok 2002? Ségra, to byl rok, viď…? To jsme všemu ještě věřily. Všemu jsme věřily. A byly jsme šťastné. Zelené slunce nám svítilo a svět vypadal jak prosvícený negativ. Všechno bylo pohádkově barevné a cukrovinkové. Ale to bylo. Bývalo. Kdysi. Teď na všem leží vrstva popela. Všechno je šedé a bezbarvé. Neutěšené a bolestivé. Narážíme na ostré hrany. Svazující bezmoc. Jak ústa zalepená karamelem. Sladkost ti pomalu stoupá do hlavy. Sladkost s hořkým koncem. Tak to bývá. A taky sladkosti kazí zuby a charakter. Charakter ohebný jak žužu. Už nejsme malé děti. A máme starosti. Jiné, než jsme mívaly. Už se netýkají komisaře Rexe.

Má radioaktivní sestro. Born to be Wilde. Dovol, abych citovala jednu svou kamarádku – je to skvělá ženská, silná, starostlivá, inspirující. „v týhle zemi když chceš žít –musíš ostrý lokty mít – v noci abys mohl spát – na morálku musíš srát – kdo tady od narození žije – roste křivě a zevnitř hnije.“ S ní máš pocit, jako by tvá vlastní hlava byla továrnou na příběhy. Vím, že bych měla P. víc naslouchat. On umí poradit. Ale někdy mě děsí. Hraje si na boha a to není dobrý. Zahrává si i s tebou, má drahá. Dej si na něj taky pozor, ségra. Ale je to směšné, proč bych měla varovat já tebe, ty jsi přeci ta zkušenější a silnější z nás dvou, Lenko. Vždy jsi byla a budeš.

Má telecí sestro. Jsi tak krásná ve své skutečnosti. Vznešená a nedostupná. Já jsem možná hloupá, ale vyjdu kvůli tobě na ten kopec a naše cesty se zas třeba spojí. Zazvoní zvon štěstí a oni všichni pochopí… Že už si nenecháme ubližovat. Má opravdová sestro. Letní sestro. To naše léto bylo tak jisté a snové, když oranžové slunce kreslilo plameny na tvá nahá ramena. Cucala sis dětinsky nehet a tvůj pihovatý nos byl těsně vedle mého. Nikdo venku netušil, co se odehrává v nás. Byly jsme samy. Dvě holčičky. Jana a Lenka. Dvě zmatená sestry. Zmatené z toho, co dělají. Jak se jedna druhé podobají a jak jsou přitom každá úplně jiná. Jako smích a pláč. Prožívaly muka obraznosti a byly před sebou tak nahé. Má pravděpodobná sestra a já. Ona byla oranžová a já černá. Tygří sestry. Zapletené do sebe jak pruhy tygrovi na zádech. Hučelo nám z toho v uších. Mysl jsem měla plnou tebe. Víš?

Takové pocity se tu ve mně odehrávají často. Člověk je tu uvězněn jen se svými myšlenkami. Umíte si to představit? Jen vy a vaše podvědomí. Co dělat, aby se člověk nezbláznil? Nevzpomínat? Nemyslet? Zkuste si všechen bdělý čas nemyslet. Nejde to. Myslíte už pak jen na to, abyste na nic nemysleli. Vymývá to mozek. V celým tomhle šílenství jde jen o to, jak vymýt člověku mozek. Nesmíte se jim odhalit. Musíte na sebe být tvrdí, zachovat rozvahu a přemýšlet. Trochu a opatrně. Zlehka a nepropadnout tomu. A když je vám nejhůř, musíte mít na blízku nějakého P. Blízkého a třeba i vzdáleného P. Pokud takového máte, je to v Pořádku. Ale musíte si vážně být jistí, že je to ten pravý. Princ. Žádný malý princ. Úplně vidím jeho oči. Široké a černé. Dvě hluboké propasti do neznáma. Propastné rozdíly. Máte jen jednu cestu. Stále se vracíte v myšlenkách k jednomu místu. To vás udržuje vzpřímené. Já vím, že na ten kopec musím vyjít. Vím to od prvního okamžiku. Občas člověk zapomene na cíl své cesty, ale nesmí se vzdávat. Zde není cesta důležitější než cíl. Zde účel nesvětí prostředky, vše musí být podle pravítka. Dokonalý život. Radost pohledět. Zajímalo by mě, co je s doktůrkem. Snad se vaří v pekle. Připadám si jak hlavní postava v hodně absurdním příběhu. Sama sebe kontroluju a přitom jsem svázaná a uvězněná.

P. mě jednou zkoušel varovat. Ať prý to nedělám, že to má negativní účinky na život. Že prostě nemám skákat z mostu. Drahý P. Drahý přítel.

<AN'>
Sdílejte: