Blázni.cz - dobrý kanál

Má mátová sestro. Hořká a pikantní. Čtvrteční a zelená, čtvrtá z mnoha.

Už jsem se zmiňovala, že byl trochu valmontovskej typ. Takovej snadno zapamatovatelnej, každá ho hned musela mít ráda. Vždy vybočoval z řady. Ale jen si hrál. Nic nemyslel vážně, ubližoval, šlapal po druhých, jen tak, pro zábavu. Byl hrdý a sobecký, proradný, slizký had. Jak bájný štír. Využíval naivit druhých. Jedna byla první, druhá byla druhá. A pak se jí zbavil úplně. Má strašně hloupá sestro. Muselo to bolet, když se tě zbavili, co? Když jsi se najednou ocitla bez nich. Bez tvých blízkých lidí.

Použij na svůj svět výkladovej slovník. Jinak ho nepochopíš. V jakém světě to žiješ? Hory metafor. Hory a kopce a velmi chatrné oslí můstky. Věčný boj s vlastním podvědomím. Dokážete popsat, co se vám zrovna teď honí hlavou? P. to dokáže. Je to trochu strašidelné. Víc věcí na něm působí dost strašidelně. Taková ta pravá hrdost, pravěká. Touha ovládat a vlastnit. Umět. Co vás ale pak vede k zdokonalování, když netoužíte být dokonalí?

Má trapná sestro. Na co si to zkoušíš hrát? Chceš ještě někomu namluvit, že jsi normální? Vanilková sestro. Něžně žlutá a s tenounkými křídly.

K čemu jsou člověku pocity? Když je zavřený v kobce své hlavy, tak jsou mu, a to vám povím docela jistě, pocity na hovno. Totálně k ničemu. Já o tom něco vím. Zkouším tady přemýšlet. Od první chvíle, co mě sem šoupli a zahodili klíč, tak se snažím přemýšlet. Ale nejde to. P. by řekl, že se dost nesnažím. Ale je to tak těžké. Všechno je tu šedé. Až tady jsem pochopila, že šedá má odstíny. Už ani nevím, jestli si ještě pamatuju ostatní barvy. Vím, že se nazývají žlutá a červená, ale nevím, jaké vážně jsou. Nejsem si jistá, jak voní svěží vzduch. Myslím, že tady je vzduch stále nasycen takovým mrtvolným pachem bezmoci a rezignace, že už těžko můžeme tušit, jaké to je někde jinde. Jsme otupělí a zbavení všeho. Vzali nám naše životy, naši vůli. Doktůrek nás používá jako pokusné králíky. Stále chce, abych mluvila. Že jemu můžu říct všechno. Ale ne, zatím odolávám a mlčím. Jednou mi říkal, že nemám žádnou sestru. Že nemám ani sestru, ani bratra, nikoho. Že mě nikdy nikdo nebude hledat. Že mám být rozumná a mám spolupracovat. Že až budou vědět vše, co jim můžu říct, že mě pustí. Ale na to jim neskočím. Nechci myslet na to, co by se stalo, kdybych povolila a začala jim od začátku vyprávět vše. Často se mi stane, že už si myslím, že je vše v pořádku. Přijmu fakt, že jsem nemocný člověk a musím proto být tady. Že mi tu snad i pomohou. Přestane mě trápit, že je nějaké „tam venku“. Tak ať si je. Uvěřím na okamžik tomu, že P. i svou sestru jsem si vymyslela. Většinou tak přemýšlím před usnutím.

<AN'>
Sdílejte: