Blázni.cz - dobrý kanál

Má sestro z roku nula. Od počátku. Z jednoho lůna, z jedné krve. Narozeny ve stejné bolesti a zmatku a zanechány stejné prázdnotě a tužbám. Celistvé jen spolu, jedna bez druhé neznamenáme nic. Kde jsi, sestro? Myslím na to, že žiješ někde klidný a spokojený život. Možná, že nevíš, jak trpím. Určitě to nevíš, kdybys to věděla, přišla by sis pro mě.

Doktůrek říká, že musím přijmout realitu takovou, jaká je. Nemám se schovávat za své bludy a mám si přiznat, že jsem nikdy žádnou sestru neměla. Že jsem si ji vysnila a stejně tak jsem si vysnila i zbytek toho, co teď nazývám vzpomínkami. Že nedokážu odlišit realitu od fantazie. Že jsem blázen a mám paranoidní poruchu osobnosti.

Ale ty víš, má sestro, že já vím, že jsi skutečná. Že se jmenuješ Lenka a máme společnou matku Zemi. A já vím, že i otce. Osud. Že jsi krásná a slavná. Jsi blondýna. Jsi chytrá a okouzlující. Neustále celá záříš. Jsi vysoká a štíhlá, taková, po jaké lidi touží. Jsi hodná, milující a umíš odpouštět. Jsi silná, ale přesto už pár šrámů na duši máš. Jsi slunečnice a jsi sladká. Cílevědomá, i krásně bláznivá. Raduješ se ze života. Umíš tolik skvělých věcí, umíš mě rozesmát. Jsi jemná a třpytíš se, jsi luční víla. Umíš splynout s prostředím. Někdy jindy tě nelze přehlédnout. Oči všech visí jen na tobě. Jak motýl roztahuješ křídla, ladně, stoupáš nad hlavy všech a z nebe šíříš lásku. Má noční sestro. Miluji tě ze všech nejvíc, a přesto ty jediná mi dokážeš ublížit. V našich nočních setkáních mi ubližuješ pořád znovu. Každý tvůj pohled mě trhá a z tvých přivřených očí sálá pohrdání a posměch. Tvá nádherná tvář se mění v prapodivný škleb a já se tě bojím. Pak najednou zmizíš a zůstane jen hořká pachuť. Vůně čarovných bylin a nepřirozený lesk v očích. Někdy si přeju, abys nikdy nebyla. I přes to, že jsi mou inspirací, tak si někdy přeju, aby to nebyla pravda. Aby tys neexistovala a pravdu měl ten divnej mrňavej pošahanej chlapík, ten doktůrek. Aby neexistoval ani P. Pomocník a přítel. První člověk, kterýmu jsem stála za pohled, kterýmu stálo za to poslouchat mě.

Má geniální sestro. Vynalezlas všelék na všechny nemoci a bolesti a neduhy, viď? Jsem hrdá na to, žes to byla právě ty. Praktický lékař P. To ne. On ne. Ty.

Mám v tom trochu zmatek. Ty a P. nevím, jestli jsem si vás vysnila oba, nebo ty existuješ a on je jen fantaskní postava mého románu Život. Nebo obráceně? Nebo existujete oba dva? Jste někde tam venku a třeba mě i hledáte?

Má divoká a divná sestro. Jsem tu sama se svými děsy. Vrací se mi vzpomínka, jak jsem si rozsekla čelo o lampu nad postelí. Všude bylo plno krve. Jak se mi to stalo? Podjela mi zem po nohama a já padala. Hlavou přímo na držadlo lampy. Prásk. Obrazy před mýma očima se smršťovaly a zase se obludně zvětšovaly. Měla jsem pocit, že mozek se mi v hlavě točí dokola, jak v mikrovlnce. Taky mi bylo příšerné horko. Ozvuky bouchání srdce jsem cítila v tepnách jako prudké a hlasité výbuchy. Přitom od konečků prstů jsem cítila chlad. Vesmíru jako kdyby kousek chyběl a přece vše najednou dávalo jasný smysl. Jako s tebou, má včelí sestro. Svět je plný sester, jako jsme my dvě. Těch, co spolu dokáží komunikovat na dálku, jen pomocí myšlenek. Slyšíš všechno, co je v mé hlavě. Můžeš si číst v mých vnitřních stavech jako v knize. Prsty mi zase jako dřív běhají po klávesách a cítím, že jsi tu zrovna teď se mnou. Cítím tě v každé své buňce. Jsem vězeň své duše a jen ty mne můžeš osvobodit. Má liško-sestro. Má talentovaná sestro. Patří ti nakonec přeci jen každá moje myšlenka. Mé myšlenky jdou nejdřív za tebou, odrazí se od tebe a potom teprve doputují do mé hlavy. To už se po té cestě trochu motají. Svět je najednou takový roztříštěný, jak kdyby tančil. Jak baletka na náměstí. Barevné kolotoče, vesnická pouť. Chtěla bych s tebou plout na plachetnici. Zářivý obraz krásného léta. Léta s tebou. Má první sestro. Zamávám ti, loučím se. Sbohem a buď na sebe hodná sestřičko. Ty maličká. Ty dobrá. Ty malá couro. Ty mrcho. Využíváš jiné a sama jsi tak čistá. Ty neubližuješ. Ty miluješ. Jen sama sebe. Jak hustá a tmavě modrá tekutina mě zaplavuje vztek. Vzdouvá se kolem mě jak oceán. Tohle se nedá vydržet na vždy. Jednou se z toho člověk musí dostat. Dostat se odsud, z téhle kobky. Než se jim povede mě přesvědčit, že ta kobka je jen má hlava. Že jsem uvězněná sama v sobě. Že si jen něco nalhávám. Má zpívající sestro, já vím, že to není pravda. To, co oni říkají. Že pravda je, že jsi skutečná a já nejsem blázen. To je pravda. A pravda vždycky musí vyjít najevo. Můžou se mnou hrát psychologický hry, jaký chtěj, ale já se nedám napálit, stále vím, jak to ve skutečnosti je. Oni by chtěli, abych to přiznala. Ale to nemůžu. Dál musím hrát, že nevím, o co jim jde. Musím s nimi bojovat. Pro tebe a pro mě a pro nás. Pro celý svět. Pro celý vesmír. Pro naše osudová znamená. Nebo spíš osudná? Čas tu běží tak divně. Trochu moc rychle a jindy trochu moc pomalu. Těžko soudit, kdy je den, kdy je noc, kdy je to ještě dobré a kdy už ne. Je deprimující nic nevědět. Být neustále v takovém jako polobdění. Prokládaném nočními můrami. Ty tedy opravdu stojí za to. Hrozné jsou sny o tom, že jste zpátky ve škole. To se vám pak zdají hodiny nekonečné, a i když někde úplně hluboko v sobě cítíte, že to není skutečnost, realita, ale že je to sen, tak jste vyděšení k smrti. Můžete se strachem zalykat a třeba zrovna i hanbou propadat, ale ono to nekončí. Skoro začínáte věřit, že je to pravda. A pak se probudíte. Míváte taky takové sny? Já ano. A nic příjemného to není, řeknu vám.

<AN'>
Sdílejte: