Blázni.cz - dobrý kanál

Každý další den je jako nová kapitola úžasného románu tvého života. Tolik barev a je jedno, jestli zrovna venku leje jak z konve. Svět je akvamarínový, ametystový, achátový, rubínový, mechový a smaragdový. Taky má barvu vodní hladiny, blátivě hnědou i vanilkově žlutou. Je vám zase o pár let míň a hořej vám lejtka. Nejen to… svět nikdy lepší a úžasnější, než právě v tuhle chvíli. Neustálý přísun inspirace.
…a pak mě zavřeli do týhle kobky. Jako zvíře do klece. Pořád jsem se snažila myslet na svět venku, nezapomínat na barvy, vůně a chutě, abych nezpřetrhala i poslední pouto mezi sebou a realitou mimo tenhle cvokhaus. Páčili ze mě každý slovo, tvářili se, že všechno stejně věděj, ať budu zapírat jakkoli. Ale já nezapírala. Moc často. Doktůrek mi pil krev. Čuměl a ptal se a ptal se a čuměl. Jako by toho víc neuměl. Ségra myšlenky se mi často rozpíjely a nedávaly smysl. Víš, jako když jsi po dlouhým tahu. Ráno po tobě něco někdo chce a ty nejsi schopná. Den a noc si vyměnily u tebe role. Skoro stejně jako láska a nenávist. Nenávidělas někdy někoho hodně moc? Nebo milovala? Rozdělily nás a my už se možná nikdy nenajdeme. Místo toho, abych byla konečně úplně svobodná a volná, tak mě divný lidi strčej do týhle pakárny, že prej jsem nemocná. Nejsem! Jsem zdravá a normální, jen se mi občas stávaj divný věci. Jako tam na té cestě do kopce. Když nebe bylo černomodrý a místy růžový a fialový a já věděla, že musím jít nahoru, že pokud půjdu nahoru, tak je ještě nějaká mizivá naděje, že tě najdu, objevím, ještě se s tebou setkám. V tomhle životě, nebo možná v tom příštím. Šla jsem do kopce a překračovala jsem potoky krve. Ta krev prýštila z těla země. Té ubyté a ublížené, pramáti země, matky tvé i mé. Souznění v době smrti. Smířit se… chtěla bych smířit naše duše.

Takže tam tak sedíte a přemýšlíte, jestli jít na ten kopec, nebo ne. Nic vám nepřijde tak důležité, životní otázka, chápete, ne? Někam vás zavřou jen proto, že jste vztahovační. Jako má někdo jinej strach z pavouků, tak vy jste vztahovačný. Hnus prostě. A to stačí. Dostáváte stále těžší úkoly. Mejt stoly v hospodě. Přejít dvouproudou silnici. Mimochodem „dvouproudou“ je zajímavý slovo, že? Takové houpavé a uklidňující, trochu zavádějící a celkově divný. Celej život je výzva. Život je boj. Ale bojujete, pořád, až skoro nemáte síly, ale zase se zvednete a bojujete dál. A nenecháte se napálit. Ob týden se vracíte k otázce, jestli vyjít nahoru na kopec, nebo ne. Mluvíte sami se sebou. „Nezvládáte psát smsky, tak vám pro jistotu zabavíme telefon,“ řekla. A už mi ho nevrátila. Jste jak tajnej agent. Luštíte tajný vzkazy od svého vlastního podvědomí, které vám je posílá skrze mozek. Soustřeď se, soustřeď se, říkáš sama sobě v duchu. Vidíš sice dvakrát, ale chápeš to, ne? Teda ségra, to byl mazec. Ještě furt na tebe nemůžu pomyslet a nemít tik v oku. Ty nevhodné myšlenky pouštíte pryč, filtrujete. Trochu kříženej James Bond (protřepat, nemíchat) a Mjr. Exner. Nebo co on to byl za hodnost. Slepujete životní příběh s úplně rozedraných cárů. Tvůrčí období. Uši máte zatím obě. Zítra je neděle a mám dost času. Jak naprogramovanej robot Rrroberrrt. Až vám z toho drnčej okna v hlavě. A za nima potrubí. A je čas jít spát. Někdo k tomuhle musel mít motiv. Francouzský cop revoluce. Stop. Žraloci spí jen polovinou mozku. Proto mají věčnej spánkovej deficit. Vokurková sezona, vole, chápeš, ne? Není za co žít, tak umíráme, to můžeme i ve slevě. Trochu jako Eskymáci čekáme na správnej vlak. Vykrádači hrobů. Ping pong. Čím čá rádá rata… třešně, třešinky… Třešínky! Jak zvíře. Krátká story. A Pišta Fiště dělá sviště. Zdrogovanej pes. Zamlžený vědomí, polehčující okolnost. Slavný sou… sede. Je rozhodnuto. Ale o tom až příště.

<AN'>
Sdílejte: