Blázni.cz - dobrý kanál

„Ležím na dně zavařovací sklenice. A obrovská ruka venku nad tou sklenicí drží obrovskej pytlík rýže a po zrníčkách ji přesypává do té zavařovací sklenice. Zrníčka dopadaj všude okolo mě, občas mě nějaký praští, chráním si rukama hlavu. Nevím proč, mám na sobě bílej svetr a červený rifle. Zkouším vstát, ale vždycky mě nějaké obrovské zrníčko rýže srazí zpátky na kolena… klečím, dopadne další, upadnu na bok, ležím, držím si kolena pod bradou, škvírou očí vidím jen bílou, rozmazanou mlhu a všude cítím rýžový nákyp.“ Tak takové já mívám sny. Musím mu je vždycky vypravovat. Celé, dopodrobna, do detailů. Ptá se, jestli jsem takové sny mívala vždycky. Ano, mívala, vždycky, co si pamatuju. Už dlouho jsem se nevyspala příjemně. Nevím, kdy a proč to začalo, ale musí to snad někdy přestat.

Když se tu kohokoli zeptám, kdy mě pustí ven, tak jen sklopí zrak a mlčky ode mě odejde. Dělají to tak všichni. Nikdo tu se mnou nenavazuje ani oční kontakt, ani žádný jiný. A víš, co je tu nejhorší? Není co dělat. Nuda. Nevědomost a nuda. K zešílení.

K zešílení. Pořádně zešílím až v blázinci. No ano, zdravý pacient je totiž jen špatně vyšetřený pacient. Známe to všichni. Taky jste někdy toužili po tom změnit od základu svůj život? Pokud ano, tak už to znovu nedělejte. Protože určitě jste také už slyšeli o tom, že si máte dávat pozor na svoje sny, mohly by se vám totiž splnit. Jenže zase co bez nich? Co si počít se životem, pokud by člověk nemohl snít? Jen tak si v letním odpoledni snít s otevřenýma očima. O všem skvělém, co život ještě přinese. Tam nahoře na kopci, až se jednou člověk odhodlá a vyjde na něj. Podnikne tu dlouhou a nebezpečnou cestu. Snad cestu za štěstím. Za snem, za nadějí… nebo do pekla. Co já vím, jestli nahoře, na kopci, nečeká jen peklo? Mile se tvářící satan a teplíčko. Růžová sestro! Vzpomínky na tebe mají žluklou chuť starého levného tabáku, ale přesto voní po malinách. Chytit za nos by se měli všichni ti, kdo tvrdí, že neexistuješ, že jsi nikdy neexistovala. Nás blázny tady od sebe musí vhodně izolovat, abychom se od sebe nenakazili ještě větším šílenstvím. Tak nás rozdělují na pokoje tak, jak si myslí, že sami sobě i sobě navzájem budeme co nejméně nebezpeční. Trochu to tu vypadá jako laboratoř, ve které pokusně míchají naše mozky, naše existence dohromady a čekají, kdy to celé bouchne. Kdy tu všichni vyletíme do povětří. Šílenství má mnoho podob. Stejně jako láska. I jako nenávist. Navíc to vše spolu tak trochu souvisí. Má růžová sestro, je šílené, že tě nenávidím a miluji stejně hluboce? I když tě neznám, i když o tobě jen sním, i když devětatřicetkrát doufám, že to není pravda, i když vím, že to je ta poslední i první, úplná pravda? Jak hluboce musí člověk doufat, aby se jeho naděje, sny a noční můry zhmotnily? Aby byl pojednou tím, čím chce být? Jsi jasná hvězda, jsi prokletí. Dobře, to už zní trochu pateticky, ale proklínám den, kdy jsem si tě uvnitř sebe uvědomila. Ale to, že vím, že existuješ, že tam někde venku reálně jsi, mi hrozně pomáhá ty chvíle, ty dlouhé a mučivé chvíle tady přežít. Napájím se myšlenkou na to, že tě jednou uvidím, že sestra sestru potká, pozná a všechny problémy odplynou. V hlavě mi zpíváš „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“ A já půjdu. Já půjdu. Pomahač P. mi nevěří, že půjdu. Podporuje mě, pomáhá mi, promlouvá ke mně. Vždy, když nevím, jak dál, pomyslím na něj a pak to jde. P. je kouzelný potulný básník, našeptá mi skrze mlhu další a další slova. On je tím rozumnějším. Ví a vědět má, nedoufá, jen pomáhá. Ví, jen on jediný. Zná totiž ty pravé důvody.

<AN'>
Sdílejte: