Blázni.cz - dobrý kanál

Smíření a rezignace. Po čase přijde u každého. Blázni, všichni jsou tu blázni. I moje drahá sestra je blázen. Vždycky jsi byla, viď? Realita je tak vratká.

Mé podvědomí se ve stavu snění chová jak stižené Touretteovým syndromem. Beze smyslu vykřikuje různá slova, puzeno duševní zhoubou. Nevím, co se tam v doktůrkově kanceláři seběhlo. Nevím, co jsem viděla, nebo spíš neviděla. Probudila jsem se na pokoji, podivně rozbolavělá a s pocitem, že odteď už není šance na únik, na záchranu. Hodiny se vlekly a pomalu z nich byly dny. Delší a delší, totálně bez konce. Zavedený rytmus dní se neměnil. Jen doktůrka jsem dlouho neviděla. Zkoušela jsem se na něj ptát, ale stále mě tu nikdo nevnímá. Ani to se nezměnilo. V jednu chvíli jsem věřila tomu, že ta scéna v kanceláři se odehrála. Že tam doktůrek seděl, P. stál za ním a ďábelsky se šklebil. Že jsem pak hrůzou nejspíš omdlela a P. nic netušícího doktorka zabil. Pak jsem uvažovala. Nedostal by se odtud. Vlastně by se ani neměl jak dostat nepozorován sem. Přišli by na něj. Všechny zmasakrovat nemohl. Proč by to vlastně dělal. Ale co se tam tedy stalo? Byla to halucinace? Nebo to celé byl sen? Ta jednotvárnost ze mě vysávala veškerou sílu a odhodlání něco změnit. Nejhorší bylo, že jsem přestala rozlišovat obličeje. Místo očí, nosů, rtů a brad patřících jednotlivým lidem tady už jsem vnímala jen bledé fleky na pozadí šedých stěn. Moc útulno tu tedy není. Často jsem uvažovala, co se děje venku. Co se děje s mými věcmi, které jsem měla v bytě. Copak mě nikdo nepostrádá? Každý příběh už byl vysloven. Každý příběh už někdy někdo řekl. Jako my tehdy, u jednoho stolu. Vyprávěli jsme si příběhy. Bylas tam, má sestro. A také on. Pamatuješ, jak se nám oběma líbil? Byl tak žádoucí. Jako diamant. Leskl se ve světle rozhoupaného lustru. A jako divný rozostřený obraz v pozadí tam byl ještě někdo. Jeho přítomnost jsme netušili, jen tak trochu znepokojivě nás občas ovanul chlad. Pamatuješ? Psal se rok 2002. Byly jsme tak mladé. Snadná kořist. Ale už tehdy jsem věřila, že každá máme svého anděla. Ty mě a já tebe. Lenko… naše duše se pevně držely za ruce a my jsme věděly, že už nás nic nerozdělí. Pak jsi na chvíli zmizela z mého života, ale už tehdy jsem viděla do budoucnosti a věděla jsem, že si mě zase najdeš. Že budeš sedět v kavárně Naproti Kavárně a budeš vypadat tak tajemně se šálou kolem krku. Že tě nejdřív nepoznám, budeš jen taková další zajímavá osoba mezi těmi lidmi tam. Ale pak se něco ve mně zlomilo. Otevřely se skryté komnaty mé duše a vyšly na světlo vzpomínky na to, že už dávno jsi byla mou sestrou. Zas u jednoho stolu. Chápaly jsme najednou obě celý svět. Bylo to tak příjemné. Okouzlila jsi mě a chodila jsem za tebou jak oddaný pejsek. Zase jsem tě našla. Ale bohužel nemám moc odhad na lidi. Zklamalas mě sestro. Ve skutečnosti jsi jiná. Nejsi světlem ve tmě, jsi hlubokou jámou, bezednou propastí a studnou smutku. Ubližuješ, jsi pokrytecká. Fyzicky mě bolí zloba a nenávist, kterou bych k tobě měla cítit, ale nemohu. Bojím se prázdna, které mi uvnitř zbylo. Temnota a šeď. Dneska jsem snědla psychicky narušený banán. Banán v depresi. Radši žrát sirovou cibuli, než tohle. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, takže tě nenávidím a nenávidím. A tak dál. Nořím se do vzpomínek. Na dva večery, kdy jsme spolu byly – ty a já. Dvě zrozené ve stejném pekle. Uvařeny v ďábelském hrnci. Může se stát cokoli, má citrónová sestro. Pojď, půjdeme spolu…

Vystoupila jsem z autobusu. Šla jsem kus po ulici. Pak jsem zahnula do méně osvětlené ulice. Taky zde končil chodník a začínala hliněná cesta. A najednou se přede mnou objevil kopec. Stál tak napolo ponořeny do tmy. Vrhal se na mě z obrovské výšky. Těžké fialové mraky halily jeho vrchol. Netušila jsem, kam vede cesta, která svítila jako stříbrná struna vlnící se ve křoví. Lákala mě, děsila zároveň. A v tom se začaly objevovat ty hlasy. Věděly, co si myslím. Smály se mi … prý znám pravdu o všem. Před vlastním svědomím nic neutajím. Mluvily tvými ústy. Ze všech stran na mě mluvila tvá tvář. Tvář P. Prázdná a plná zároveň, pěkná. Žhavá jak pochodeň.

…takový mumraj kvůli jednomu slovu. Vždyť jsem zas tolik neřekla. Ale mělo mě to napadnout. Teď se můžu zlobit jen sama na sebe, že tu trpím. Za tu dobu jsem se měla naučit, že tady se pravda neříká. Pravda, zvlášť když bolí. Chtěli by znát mé sny. Nic jim nepovím. Tohle není pro jejich uši. Vzdorovitá a nespolupracuje. A aby věděli, tak ani nebude. Za koho mě maj? Vždycky jsem byla trochu neohrabaná. Ale nikomu to moc nevadilo, nikdo se o mě nezajímal. Tak ať teď nevyzvídaj. Já umím udržet tajemství. Tyhle chvíle, kdy můžu uvažovat s čistou hlavou, jsou k nezaplacení. Ale pak mě zas zahalí hluboké nevědomí. Sice v něm mohu existovat, ale ne žít.

<AN'>
Sdílejte: