Blázni.cz - dobrý kanál

Neotročme svému vlastnímu mozku. Spojení duší skrze materiální těla – to nás nikdy moc nebralo, co sestro? Jsem nevinná. I ty jsi poupě, růže, plyšový medvídek. Ale oni tomu nechtějí věřit. Nevěří mi, že jsi, že existuješ i jinde než v mé hlavě. Byla jsi se mnou, když jsem se jedno slunné odpoledne procházela po střepech minulosti. Byla jsi na mě tak hodná. Seděly jsme na lavičce a hřálo nás slunce a vzájemná blízkost, i když vzduch byl po zimě ještě hodně chladný. Jen já a ty. Na tom místě, víš… tehdy jsi byla má a já byla tvá. Byla jsem trochu nervózní. Voněla jsi. Černou látkou a těžkou myslí. Za tohle se neděkuje. Tohle se dává a přijímá. Dává se pohledem, polibkem, dotykem. Přijímá se celou duší. Jedna duše se vpíjí do druhé. Už není hranice. Křehká mysl je hýčkána a neexistuje konec. Čas trvá a letí, už je tolik hodin. Musím jít. Ale neboj, přijdu zas. Budu tě čekat na schodech. Na schodech do bolesti. Má oranžová sestro.

Jsem v ledové a nechutně páchnoucí vodě. Sahá sotva po kotníky, ale já skoro ležím. Ze všech sil se snažím mít zvednutou hlavu a dýchat, ale ten odporný puch mě dusí. Cítím tlak v žaludku. Cítím, že mé plíce se plní tím smradem a že mi nezbývá moc sil. Ale vím, že musím bojovat. Kolem mě jsou stěny z hnědého skla. Vidím za nimi svět, divně pokroucený a veliký. Všechno má šedohnědou barvu, na chvíli ztrácím vědomí, padnu tváří do té břečky a trochu jí polknu. Projede mnou závrať a bolest, ale alespoň se probírám ze mdlob a zvedám se na kolena. Doplazím se k jedné za stěn a zabuším na ni. Nic se neozve, jen mdlý a dutý zvuk. Najednou mám místo rukou křídla. A ta nechutná štiplavá voda kolem mě není voda. Už vím, tak vzdáleně známé… je to pivo.

Kdo ví, čím nás tu ládujou. Není přece možný, aby nám nedávali nějakou dobrotu na zklidnění mysli. Někdy mám dojem, že se na chvíli ocitnu v jiném světě. Snad halucinace? Moc bych se chtěla někoho zeptat, jestli to cítí stejně. Ale nikdo tu s nikým nemluví. Pronásledujou mě noční můry. Od doby, co jsem tady, si nepamatuju na jediný hezký sen. Nedávno se mi zdál sen, jak stojím pod kopcem. Něco mi našeptávalo, že když vyjdu na ten kopec, tak se celý můj život zlepší. Každý problém se vyřeší, nic nebude jako dřív. Vůbec nevím, kde tohle moje podvědomí vyštrachalo. Vzbudila jsem se úplně zalitá potem. Nepříjemný.

Má drahocenná sestra a já jsme seděly v nějaké kavárně v centru města. Za starým obchoďákem. Popíjely jsme vodku a rum a piva. Řešily jsme nesmrtelnost brouka. Sestra vyryla kapesním nožíkem naše jména do desky stolu. Cítily jsme, že už tu spolu budeme navždy. Všechno se se mnou točilo a houpalo a hledala jsem úkryt v jejím objetí. Pomalu nás přepadala únava té zvláštní noci, tak jsme zaplatily a šly jsme do té tmy venku. Tma byla svítivě bílá a zlatá a oranžová, jak košile mé sestry. Vedly jsme se za ruce, přeskakovaly jsme louže a dýchaly svěží vzduch po dešti jen nepatrně nasáklý smogem. Byla tak bezstarostná a krásná. Ale já už v koutku duše myslela na blížící se ráno, na nevyhnutelné loučení. Věděla jsem, že pak ji zas dlouho neuvidím. Jako kdyby si ani neuvědomovala, že se možná takhle vedeme za ruce poprvé a naposledy. Nebo to věděla a nijak ji to netrápilo. Má sestra se mé úzkosti a přecitlivělosti vysmívala. Ne mně do očí, spíš tak nenápadně vždy naznačovala, že to všechno moc prožívám. Ona byla ta velká, silná, rozumná, ráda se pouštěla do dobrodružství, se mnou po boku, nebo ne, to jí bylo fuk. Já na ní visela, neuměla jsem si představit, že někdy půjdu životem bez ní. Ale té nedělní noci jsem necítila strach. Město bylo přátelské a já si byla jistá, že tak to bude navždy. Šly jsme po rozbitém chodníku a blížily jsme se k opuštěné stanici metra. V jedné z posledních souprav, vypravené z depa už po půlnoci, jsme byly skoro samy. Jely jsme mlčky, nebylo proč a co říkat. Najednou jsem ucítila, že sestřina ruka v mé prudce chladne. Roztřásla jsem se v očekávání toho, co muselo neodvratitelně přijít. Stiskla jsem ji, ale nic jsem necítila. Otočila jsem se v odrazu skel vagónu jsem poznala svou vlastní vyděšenou tvář. Byla jsem tam sama. Marně jsem se rozhlížela, byl to spíš poslední zoufalý pokus zachytit sen, nikdo tam se mnou nebyl. Jen já obklopená třpytivým tichem.

<AN'>
Sdílejte: