Blázni.cz - dobrý kanál

(navazuje na Útěk rozmrzelého jedince)

Procitl a chvíli se jen tak rozhlížel po kraji. Jeho pátravý pohled byl nakonec zaujat malou, docela nenápadnou pěšinkou, jež se klikatila směrem k poměrně vzdálenému lesu. V rozvážném klidu si sbalil těch pár věcí, co měl, do svého nevelkého lodního pytle. Vstal a zahleděl se do pohasínajícího světla na obloze. Byl tak vyčerpaný, že prospal takřka celý den. Nebe se stalo nezapomenutelnou přehlídkou podzimního podnebí. Romanovi se to nesmírně zamlouvalo, odjakživa miloval podzim. Do počínající tmy již začaly probleskovat první paprsky hvězd. Vydal se tedy po zvolené cestě směrem k lesu. Často se zastavoval a takřka nábožně sledoval proměnlivou oblohu. Myšlenky na město a na ostatní členy společnosti byly již dávno ukryty kdesi v hlubinách jeho mozku. Čím blíže byl k lesu, tím více mu okolí dávalo najevo svou účast. Pocítil život okolo sebe. Jako by mu rostliny chtěly něco sdělit. Prozatím nedokázal porozumět. Znovu pohlédl na oblohu a hvězdy jako by byly daleko blíž. Obloha byla neskutečná, krásná a děsivá. V každém případě neznázorňovala noc, jak by se dalo očekávat. Byla plná barev, které se všemožně mísily a pobíhaly mezi občasnými jasně fialovými mraky. „Lásko...Lásko!! Ty jsi tu se mnou. Vím to, víš to...“ Hvězdy se rozzářily ještě jasněji a začaly tichounce zpívat. Roman byl uchvácen, padl na kolena a začal samým štěstím plakat. Rozuměl slovům hvězd a melodie, které tento zpěv doprovázely, byly něčím neočekávaným, vesmírným. Tóny pohltily celé okolí a Roman stále plakal. Nic podobného nikdy ve svém životě neslyšel. Vše mu to dávalo smysl a pokud někdy zapochyboval, v tuto chvíli neměl sebemenší důvod, aby nevěřil. Byl šťastný jako nikdy v životě. Hudba a zpěv hvězd, to vše bylo nyní jeho součástí, nic na světě ho o to již nemohlo připravit. Nikdy!

Opět vstal a počal tančit tanec pravěkého rituálu, který jako by znal odjakživa. Znal i slova písní a zpíval společně s hvězdami. Oblohou problesklo mnoho barev, aby to vše opět utichlo a navrátilo se do běžného řádu. Roman se chvíli točil kolem své osy, načež s bujarým smíchem pádil k lesu, který byl takřka na dosah. Objal první strom, na který narazil. „Miláčku! Všichni jste miláčkové! Vracím se k vám, vše bude, jak má být.“

Stromy pokývaly korunami a uvedly ho do dalšího dění. Uvědomil si přítomnost prastarých rytmů. Jeho jistota přerostla únosnou hranici. Právě teď nastal ten okamžik, o kterém snil již od početí. Věděl, že teď, ne dřív, ne později. Strhal ze sebe všechny své věci a posvátně je vztyčoval nad hlavou. Jeho nahota nádherně korespondovala s lesem naplněným prastarým životem. Vše jako by tančilo. Roman proplouval dál po cestě. Zaslechl nedaleko lidské hlasy a jeho nos byl vyrušen kouřem. Chvíli setrval na místě,aby následně zvolal. „Přicházím v dobrém, nebylo by místo u ohně?“ Hovory v dálce utichly. „Pojď, jsi zde již očekáván, budiž ti náš domov i tvým domovem“. Romana toto oslovení ani trochu nezaskočilo a vydal se za hlasy. Kolem ohromného ohně se pohupovalo jakoby v transu několik nahých lidí. Ženy, muži i pár malých dětí. Nejstarší muž k němu přistoupil a podal mu dřevěnou dýmku se zářivým obsahem. „Vítej do svého nového života.“ Roman se srdečně zasmál a veškeré věci, jež stále držel nad svou hlavou, hodil do toho nejkrásnějšího ohně, co kdy lidské oko spatřilo.