Blázni.cz - dobrý kanál

Jsme tady

Vrženi na tento svět

Který byl stvořen právě takto

Držím se jednou rukou korby jedoucího náklaďáku, v druhé ruce nůžky.

Adrenalin stoupá! Snažím se za jízdy přestřihnout pásku, kterou je k boku auta za nožičku přivázaný zubožený pes.

Po několika neúspěšných pokusech se mi to konečně daří. Beru psa do náruče, čekám, až v zatáčce auto přibrzdí. V objetí seskakujeme do strouhy.

Jsme trochu potlučení a odření, ale hlavně, že nás psychopatický řidič nezahlédl.

Vedu psa k nám domů. Je to chudák, litujeme ho oba s přítelem.

Srst má úplně zcuckovatělou, je hubený a vypadá dost smutně a zmateně.

Drbu ho za ušima a zjišťuju při tom, že tam má nabalené bláto a navíc je příšerně zablešený. Ještě to od něj chytne náš pes! Zděsím se představy zablešeného malého bytu.

Nesu psa do sprchy, odstřihuju jednotlivé dredy z jeho srsti, šampónem a následně sprejem likviduju obtížné parazity a nakonec ho důkladně sprchuju.

Najednou mi připadá, že ten zachráněný pes o něco povyrostl. To se mi asi jenom zdá, jak mu usychá srst.

Pes po koupeli vypadá o něco spokojeněji, ale vidím na něm, že je velice hladový.

Misku granulí našeho psa Jožina slupne jak malinu a ještě kouká, co by kde šežral. Našemu psu se zrovna dvakrát nelíbí, že ho připravil o gáblík, ale zřejmě se rozhodl, že ho bude nějak snášet.

Však po týdnu, co psa máme, už je to dál neúnosné. Pořád jenom žere a roste. Roste a žere. Chodíme domů z práce úplně vyšťavení, když do čtvrtého poschodí oba nosíme den co den na zádech patnáctikilový pytel psích granulí.

A jemu to stačí čím dál míň. Už je tak veliký, že se skoro nevejde do naší maličké garsonky.

Jednoho dne, když se vracíme z práce domů, přítel s heknutím postaví na zem těžký pytel žrádla, a já se jdu přivítat se psy, doma je jenom maxipes.

V pelíšku našeho Jožina nacházím jen uslintaný obojek.

„Jožine! To monstrum ho sežralo!“ křičím se slzami v očích.

Dívá se na nás a z očí mu kouká hlad ...

Jdu na návštěvu ke své kamarádce Aničce. Stěžuju si na nedostatek peněz a dostavující se hlad. Zve mě k sobě dovnitř a s omluvou mi sděluje, že má jen chleba, med a zázvor.

„To vůbec nevadí Aní, i tak moc děkuju“ říkám, a rozkrajuju velkou kostku sladce zapáchajícího, avšak zároveň lákavě vonícího medu. Uvnitř ale spatřuju malé červy, jako bývají v třešních.

„Mám to vyhodit? Je to červivé.“ říkám kamarádce.

„Fuj! Vyhoď to. Já skočím do krámu něco nakoupit.“ říká Anička a odchází z bytu.

Vyhazuju jídlo do koše. Najednou zaslechnu bušení na balkónové dveře. Otevírám jejímu malému synkovi Vojtíkovi, který říká, že jde právě ze školky. Dost se divím, proč přišel domů balkónem, a ještě další věci mi tady rozhodně nesedí.

„Jak bylo ve školce Vojtíšku?“ ptám se.

„Jó, dobrý teto“ odsekává mi.

„Co jsi měl k svačince? Nemáš hladík?“ nenechávám se odbýt.

„Měl jsem takovou zvláštní svačinku“ odpovídá najednou se zájmem a podivným úsměvem. V očích se mu zaleskne cosi tajemného.

„Jakou zvláštní svačinku?“ ptám se nechápavě.

„No přece chleba s medem“ řekne opět drze.

Vojtík se chová velice divně, jako by to ani nebyl on.  Je hlučný a nepřirozeně rychle se pohybuje po bytě. Všimnu si, že má místo prstíčků malá chapadélka.

Běžím to říct kamarádovi Fífovi, který je tam na návštěvě se mnou. Sedí v křesle a já vidím, že něco jí. Je to chleba s medem, to co právě žvýká!

„Proboha nejez to Fí!“ vykřiknu.

Najednou se nad jeho postavou vymrští několikametrový lepivý jazyk připomínající ten lidský, patřící ještě několikanásobně větší čtvrtohorní vážce, co vylétla z obří slizké tlustostěnné květiny, která vyrostla z červivého medu v odpadkovém koši. Jazyk Fífu sroluje do ruličky a během vteřiny ho celého polyká. Po mém téměř stopadesátikilovém kamarádovi zůstanou na podlaze ležet jenom pantofle.

„To je můj kámoš!“ chlubí se malý Vojtík a ukazuje chapadélkem na svého nového mimozemského kamaráda.