|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Nevím, co to znamená inteligence, protože je definována lidmi, do jejichž komunity se neřadím, byť velmi často s takovými lidmi jsem v blízkém kontaktu, alespoň mám ten dojem.. Ráda bych se považovala za vzdělaného člověka, ale výsledky mého prospěchu ve škole a obecně v životě mi svým způsobem říkají, že vzdělaný člověk nejsem, tudíž je pro mě jednoduché cítit úzkost i na konci tohoto mého monologu, protože každá chybička je hodnocena jakoby něčím vyšším ve mně a toto vyšší já jsou pohledy a posudky vnějšího takzvaného vzdělaného světa. Opravdu nevím ani jak k tomuto přistoupit, poněvadž jsem člověk velmi citlivý a moje citlivost se mísí s perfekcionismem a proto je těžké porozumět stanoviskům v tomto světě, které se mi moc citlivé nezdají, perfektní možná, ale ne zrovna v bodě, kterému dokáži porozumět. Ano, přeji si být vzdělaný člověk a také si přeji žít život naplno a mám pocit, že to druhé se mi daří, akorát občas mě zachytí nejistota, která mívala podobu mývala.. ne dobře, ta nejistota měla podobu lidí a taky internetu a vlastně kohokoliv, kdo nějak pojímá "objektivní" ustanovení jakožto např. ustanovení - Tento člověk je nevzdělaný - a já se cítím jako pravý opak Hrabalovy postavy, jež o sobě hovoří jako o člověku, který je vzdělán proti své vůli. Já jsem nevzdělána a řekněme, že si za to můžu sama a jen mektám a mektám a komu pomůžu, to netuším, ale vše, co zapadá a souvisí s pojmem vzdělání, ve mně vyvoláva ohromný neklid a až velmi agresivní pocity, které si ale zabalím k sobě do svého nevzdělaného šuplíku, ve kterém mám i spoustu dalších "nevzdělávek", které určitě žádná škola nevyužije, protože upřímně, jakožto nevzdělaný člověk bych tak tipovala, musím být té hrubosti a říct Doprdele, ale sakra už, a tím se rozloučit, protože mi není souzeno ukončit toto povídání s grácií... Ne, ještě moment, budu tak drzá, že zavzpomenu jedné své učitelky, kterou jsem měla ráda a která viděla v mém projevu mnoho dobrých myšlenek a zároveň mě nemohla oznámkovat dobře, protože myšlenky téměř nekončily a stejně tak ani nekončilo nějaké ucelení uzavření, ono tam ani nebylo a stejně tak jsem tam možná ani já nebyla, protože jsem se nesla v duchu úzkosti úplně na jiné vlně, a stejně tak se nesu na vlně úzkosti i teď, protože tenhle systém je tak vymrdanej, že moje duše je z něj úplně vymrdaná, a člověk ani nedokáže cejtit radost z něčeho, co vlastně dělá pro radost, a cítí jen úzkost a vymrdanost vlastní duše. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
23:53 ukazuje mobil, v sobě mám neurol a v hlavě se marně snažím najít smeták, kterej uklidí myšlenky na práci. Práce se nekoná teď, teď je, řekla bych, čas spíš na spánek. No, nedá se nic dělat, ten smeták se asi ztratil a tak musím procházet myšlenky na to, co je špatně. Něco asi jo, protože člověk jen tak bezdůvodně negooglí, co má dělat při syndromu vyhoření. Co můžu dělat, hm. No tak mohla bych komunikovat svoje pocity s lidma nahoře a teď nemyslím Boha ani jeho kumpány, ale spíš lidi v mojí práci. Moje práce má tu blbou vlastnost, že je úplně skvělá a když selháváte v dobrý práci sami v sobě, tak je něco s Váma asi? Nebo možná ne, ale to teď není podstatný. Asi je těžký, když už na nějaký řešení přijdu, tak kvůli mými osobnímu nastavení, říkejme tomu chaos, vložme do toho i paměť a vůbec si to domyslete, já nevím. Tak první, co mě napadá, že nebudu nikoho obtěžovat ve 23:53. Sedím tu na hajzlu a beztak to v tý mojí palici páchne víc než pode mnou. Bylo by fajn hledat řešení, hledat řešení. Hledám řešení a proto nemůžu spát a protože nemůžu spát, zejtra se budu zas cejtit jak kus hovna a nebudu schopná uvažovat čistě a tak budu zas říkat, že je všechno v pohodě a nebo neřeknu, že je vše v v pohodě, ale i v případě, že dojdu do bodu, kdy mi dojde, co teda je v nepohodě, pravděpodobně ten papírek, kde bude celý rozřešení tohoto ukrutného zloveškerenstva, tak ho někde ztratím a pak se třeba dva dny budu cejtit fajn a budu zase šťastnej šílenej člověk a pak zas upadnu do brutální úzkosti a nebudu vědět z čeho, protože odpověď na otázku má ztracenej papírek, ale možná najdu jinej papírek a ten mi dá dočasnou odpověď na dočasnou otázku a tak teda budu mít pocit, že je všechno v pohodě, ale za chvíli zas ten pocit přijde a takhle se to bude motat dokola celej tenhle život anebo ne, já fakt nevím, co bude, ale potřebuju ventilovat, co se ve mně děje, protože to je to jediný co zvládnu a je fajn, když to zvládnu teď při sraní než nikdy. Konec této úvahy bych zakončila něčím pozitivním, jak je mi zvykem, ale dneska ne, dneska se na to pořádně vyseru a zkusím jít aspoň spát a když se to nepovede, ráno se tu potkáme znova. Dobrou noc.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jde o vztahy beztvaré, vícečetné, milostné, s nejasnou strukturou, které se stále častěji stávají módním trendem. Od vztahů polyamorních, jež můžeme pozorovat zejména v hippies komunitách, se v zásadě liší především měrou své rozplizlosti. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jdeš-li proti řádu |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Dávejte si pozor, když si domů přinášíte další knihy. Uvědomte si, že vaše knihovna je něco jako akvárium – je to uzavřený ekosystém, kde jsou knihy natěsnané jedna na druhou bez rozestupů a přístupu čerstvého vzduchu. Cokoliv se do knihovny zavleče, ji rychle celou zamoří. Zvláštní opatrnosti je zapotřebí, pokud rádi nakupujete v antikvariátech. Ty jsou totiž největším semeništěm knižního Alzheimera. Jeho projevy jsou nezaměnitelné: v napadené knize se napřed začnou plést jména literárních postav. Ty poté začnou z textu vypadávat. O pár stránek dále již děj románu přestává dávat smysl a poslední stránky knihy jsou již zcela prázdné. Neméně závažný je knižní Parkinson. Text infikované knihy se postupně rozpíjí a ke konci již připomíná zuřivě míchanou písmenkovou polévku. Zdálo by se, že nákup nových knih je bez rizika, to ale bohužel není pravda. Mnoho nakladatelů kvůli snížení nákladů tiskne v Asii a odtamtud přicházejí bedny kontaminované vajíčky knihomolů asijských. Z vajíček se vám pak doma vylíhnou housenky, které nepozorovaně vyjedí knihy zevnitř. Na první pohled nic nepoznáte – dokud nevezmete napadenou knihu do rukou a z desek se na vás nevyvalí jen papírová drť. Na zadní stěně knihovny, pěkně v temnu, se zatím kuklí motýli knihomolové, což je asi nejotravnější hmyz vůbec. Namísto bzučení vás totiž budou otravovat poznatky ze zkonzumovaných knih a při každé příležitosti poučovat. Proto dávejte všechny zakoupené knihy na 24 hodin do mrazáku - do budoucna tím předejdete nepříjemným překvapením! |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Určitá míra sobectví je zdravá. Žádná míra sobectví ale není dobrá. Mimo jiné to také znamená, že určitá míra zla je zdravá. A mimo jiné to také znamená, že zdraví není vždy pro naše* dobro. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Má těkavá mysl propichuje očima písmenka na klávesnici a ne a ne se trefit do toho, které jsem si vybrala. Něco ve mně si přehazuje míček a já prostě nedokážu koncentrovat pozornost tam, kam potřebuju. Po tom, co jsem dopsala pár vět, vnímám svoji tendenci upravovat si v hlavě celej ten chaos posledních pár vteřin, což je něco, co mi dělá dobře a zároveň mě to nesmírně frustruje. Funguju takhle často, asi bych to nazvala -pochyby. Svět? To jsou pro mě hlasité tikoty. Marně se snažím podchytit maličké kousky mezi nimi. Snažím se utišit svoje tělo a s tím i doufám, že se ztiší hukot kolem, ale ne.. pořád to tiká. Venku nebo v mojí hlavě?.. Nevím kde, ale chci to zjistit. Čtu příběhy jiných lidí, slova mě inspirují k tomu taky něco napsat. Prožitky ostatních mě vzrušují a vyvolávají ve mně pocit HEJ! TOHLE JSEM TAKY JÁ, TOHLE CHCI TAKY ABY BYLO NA PAPÍRU.. možná trochu jinak, možná míň organizovaně, ale proč by ne.. proč něco nedělat.. protože to nebude "dokonalé"? Jop. Čeština je fajn, ale nikdy mi to zrovna dvakrát nešlo. Mám problém psát háčky tam, kam patří. Občas se prostě zatoulají k jinému písmenku. A t d a t d. Doktor mi napsal rispen. Antipsychotikum. Neví si se mnou rady, nejsem zařaditelná, nicméně něco ve mně sabotuje věci, který chci dělat a tak to raději beru. Nechtěla jsem, ale beru. Chci důvěřovat světu, chci vědět, že je tenhle svět bezpečnej prostor.. a on je! Je tomu těžký věřit. Je těžký v pocitu sevření a děsivosti občas věřit, že stačí vyfouknout tuhletu těžkou bublinu, která svírá moje hrdlo.. ale je to tak... .. fuu! Už věřím. Věřím, že v tom nejsem sama. Věřím, že je nás tady víc, komu tiká.. Možná je to schíza, možná je to citlivost, možná je to "normální", kdo ví. Věřím, že se nic nestane, když dám výpověď. Věřím, že se nic nestane, když se odstěhuju. Věřím, že se nic nestane, když budu PRÁVĚ TEĎ ležet jen tak na chodníku a někde v mojí negativní části sebe sama si budu myslet, že tohle je konec, ale vím, že neni. Nejsem v tom sama. Svět je zázrak a ne, tohle neni žádnej nahodilej ezoshit, prostě je to zázrak pro mě, protože to je to, co z něj chci mít. Chci mít svět za zázrak. Chci věřit, věřit v to, že to bude lepší, když budem chtít.. Já chci.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Když máte nějakej obor
a ten obor dělá odboj,
tak se tomu říká odbor.
Když je to ale hudení obor,
tak hoboj.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
B: „Já nad touhle pandemií přemýšlím jako nad formou války ze strany Číny vůči ostatnímu světu. Čína promoří Evropu a Ameriku, dostane ty státy do ekonomické krize, vyčká až zkrachujou jejich podniky, potom je všechny skoupí a bude jim prodávat svoje zboží.“ H: „To je zajímavá teorie, takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Něco na tom možná bude. Teď už musím domů, není mi moc dobře, víš. Mám takovou slabost a únavu. Díky, žes nám donesla potravinovou pomoc.“ J: „Taky mi není moc dobře, ráno jsem dokonce kašlal krev. Nemůžu jít do práce.“ V: „Já měl teplotu a ztratil jsem čich. Asi to už také mám.“ H: „Představ si, včera se mi točila hlava, měla jsem mžitky před očima, takový jako zlatý fontány. Pak se mi rozjela migréna.“ V: „Zlatý fontány a zlatý draci? Není se čemu divit, vždyť je to čínská nemoc!“ J: „Už mi to dává smysl! Je to celé vlastně skrytá reklama. Product placement do Vaší hlavy. Uvidíte tak úžasný zlatý fontány, draky a ohňostroje, že dostanete chuť nakoupit čínskou pyrotechniku. Všichni nakažení za ní utratí spoustu peněz, aby oslavili čínský Nový rok! Je to čínská propaganda.“ V: „Jestli tohle byla koróna, tak je pěkně trapná.“ |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Život příslušníka je rozfázován do stádií, jejichž obsah se proměňuje, ale jejichž centrem je vždy pěstování nechuti k náplni vlastní činnosti. První stadium nazýváme škola, druhé práce. Za nejzdatnější se považují ti z příslušníků, kteří jsou v odolávání takto vypěstované nechuti nejvytrvalejší. Tito nedoufají v pozemské blaho ani v posmrtné odměny, neboť kdyby svou činnost považovali za bohulibou či libou sobě či komukoliv druhému, mohly by tyto motivace narušit musíšskou nechuť. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Na první poslech to zní, jako že se druhý provinil proti kategorickému imperativu, při bližším ohledání se proti němu ale možná neprovinil vůbec. To, co bych chtěl já, aby platilo jako obecný zákon, může být a často je něco jiného, než to, co by chtěl v platnosti druhý. Aby mu tohle bylo možné vyčítat, musel by imperativ totiž znít trochu jinak: „Jednej ke druhému takovým způsobem, jaký by si on přál jako obecný zákon (jednání kohokoliv s kýmkoliv)“.
Bylo by bizarní jednat podle svědomí druhého, řezat ruce za krádež lidem, kteří věří v řezání rukou za krádež, ač podobné prvky asi můžeme nalézt v (řekněme primitivní) výchově. Člověk by pouze studoval svědomí druhých a nastavoval mu zrcadlo, aniž by mu zbylo nějaké vlastní ponětí o tom, co je dobré.
Je ale přirozené a v pořádku, že nevěříme ve více morálek a že ta naše vlastní je ta jediná, podle které měříme. Podstatné je uvědomit si, co jí přísluší měřit, a tím jsou naše přítomné možnosti. Důvod, proč nás to svádí soudit druhé, je nárok. Nárok v nás hlodá a číhá, a když řekneme „Tohle je dobré, takhle budu jednat“, začne vykřikovat „A proč tak nejedná on(a)? Já mám přece nárok...“
Žít bez nároku je ten nejtěžší a jediný úkol, který na zemi máme. Ale je to život v pravdě a svobodě. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Stavíme beruščí domeček, řeklo to dítě za plotem školky a Ty jsi souhlasil. Přesně o to Ti šlo, vybudovat něco krásnýho. Ale jak chceš vybudovat něco krásnýho ve světě, kde objekty nemaj hodnotu, jsou vždycky stejně dobrý jako jsou špatný a Ty to víš? A tahleta kontradikce uprostřed Tvý hlavy byla doposud Tvoje směrovka. Nebyla to snaha nebo potřeba, jen naděje, který jsi chodil otevírat dveře. Naděje ve společnost osvobozenejch moudrejch bytostí. V komunitu. Přijde chvíle, kdy se Ti ta kontradikce realizuje před očima. Ztratíš naději v něco, co je z principu nemožný. Něco, čemu se říká lepší svět. Ztratíš chuť stavět beruščí domečky. Možná je budeš stavět dál, stavět je k rozprášení, jako mandaly. Rozhodně nenajdeš dobrej důvod stavět něco jinýho. Rezignuješ. To se Ti taky vždycky líbilo – vzdej se a budeš mít mír. Ale k tomu Ti vždycky stačilo rezignovat na úsilí. Naděje tu byla s Tebou. Možná ona byla ten objekt. Hýčkanej rozpadající se plyšák. Konec politiky. Konec výstavby. Čas na beznadějnou Lásku. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Koupil jsem v Tescu uzenou tresku. Nejlepší v Česku! (psali to v nedělním Blesku) |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Od tatínka jsem se dozvěděl, že jeho přátelé vytvořili projekt Cicero, webovou stránku, která plive nesmyslné věty hlasem Google překladače. Přišlo mi to legrační a také zajímavé. Po nějaké době jsem si na něj vzpomněl a vykládal jsem o projektu Cicero svým spolužákům. Kamarádi nejdřív nevěděli, kdo je Cicero a o čem to vůbec mluvím. Tak jsem jim vysvětlil, že to byl slavný Říman, který moudře mluvil na veřejnosti. To pobavilo i spolužáky a jeden z nich jménem Ríša se rozhodl projekt Cicero napodobit a navrhl tyto věty:
Věta č.1 – 1.října 2018 "Originalita je naprosto lidová záležitost."
Věta č.2 – 2.října 2018 "Dospělí neumí dokonale nenapodobit svou povinnost, vždy ji jen naznačí."
Věta č.3 – 2.října 2018 (o 45 minut později, tedy o další přestávce) "Kdo má rád koláče, ve skutečnosti má či nemá nerad koláče."
Děkujeme autorům projektu Cicero, že nám zpestřili velmi velmi nudné školní dny.
Mikuláš Faix (9 let) 21.10.2018
Více o projektu na cicero.blazni.cz
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Vesmír --- Vesmír je svět. Svět není zeměkoule, ale celek všeho. Vesmír je jen jeden a je to Bůh. Mimo vesmír nic není. Předmět --- "Něco" je vždycky něčím pro někoho. Všechny věci, všechno, co vnímáme jako objekt, jsou v mysli. Ta z nich totiž dělá to, čím jsou. Že něco "je" je to samé, jako že to je na světě. Přemět nemá hodnotu, jen prostě je. Mysl --- Mysl je vědomí. Není to mozek ani nic v mozku, naopak mozek je věc mezi jinými věcmi, které jsou v mysli toho, kdo se mozkem zabývá. Naše mysl je částí Boží mysli. Je jen částí, protože sami sebe omezujeme. Kdyby nebyla omezená, byla by to Boží mysl. Bůh --- V Bohu je všechno. Ne že by to byl jen prostor vesmíru, ale i naše mysl je v mysli Boha. Proto je Bůh osoba a nejen princip, protože je to mysl. (Člověk) --- ...je předmět mezi předměty ("biologický druh"). Viz předmět. Já --- Iluze, že jsme předmět Ty --- Takto oslovujeme mysl. (On) --- ...je předmět mezi předměty. Viz předmět. Mluvíme-li v třetí osobě, mluvíme z perspektivy předmětů a dějů. Tady nám nepřísluší mluvit o dobru a zlu. To není perspektiva filosofických otázek, jako "jak žít". My --- Vžití do Tebe. My není nějaké "já a Ty" – "já tak, a ty shodou okolností taky tak", ale spíš "spolu", z našeho společného pohledu, společné vědomí. My je v podstatě Bůh, Bůh je to vědomí, které je základem našeho vědomí. Děj --- Tok předmětů ve světě. Děje nemají hodnotu, prostě se jen dějí, není to dobře ani špatně. Hodnota --- Jenom jednání má hodnotu. Je více či méně dobré neboli láskyplné nebo špatné neboli pomýlené Jednání --- Jednání není chování předmětu, jednání je jednání vědomí. Má hodnotu podle toho, z jakého principu ("motivace") vychází v jaké míře. Pochází do jisté míry z Lásky, a do jisté míry z principu já. Jednání je jenom naše jednání. "Jednání" někoho jiného je děj. Hodnotit ho můžeme jen když se do něj vžijeme – z principu "my" – když se na něj koukáme jako na něco, co můžeme dělat my nyní. Hodnotit ho jako děj je nesmyslné. Minulé "jednání" je také již dějem. Hřích/vina/zlo --- ...se týká vždy /naší/ přítomnosti. On není zlý, on se děje. Ty nejsi zlý, ty jsi v Tvé podstatě Boží mysl. /My/ jsme v určitém smyslu zlí. Možná. Nemusíme být. Je to neštěstí, zoufalství, ve kterém jsme, ve kterém jednáme z já – mylného přesvědčení, že jsme předmět, identifikace s něčím – "toto jsem já", přivlastnění – "toto je moje". Hřích, vina či zlo je naše slepota k jednotě všeho přes klapky na očích, které jsou naším dílem. Láska --- Prožitek jednoty s Tebou. Láska je konkrétní, může společnou podstatu najít tu i tam, ale jinde ji nevidět. Společná podstata je ale všude. Nic --- Jednotlivé nic je totéž, co něco, jen z jiného pohledu. Všeobecné Nic je zas totéž co všechno, jen z jiného pohledu. Tak je to totiž s prázdnotou a plností. Když pod mořem sevřete dlaně, držíte vodu, nebo nic? Na vzduchu tomu obvykle říkáme nic, ale je to stejné, jako pod vodou. Když se uprostřed moře rozhlédnete, vidíte vůkol moře, nebo nic? A podobně jako to moře je tekutá jednota Všeho, tedy Ničeho. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Philosophy is tautology. A question is answered right after it is asked. But before it is asked, it remains unanswered. Samsara is contradiction. You say "This is my field", but that is contradictory. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jakub Jelínek je občan státu. Celým jménem Vážený pan Bc. Jakub Jelínek, DiS., nar. 9.4.1987 v Praze, tituly nepoužívá. Byl vychován svými rodiči, oženil se za Markétu rozenou B. (zvláštní složka), vystudoval Tvorbu textu a Filosofii, zdědil část domu na Kladně, kam se odstěhoval, zanechal studia, v r. 2017 si samostatně vydělává jako vývojář webových stránek. Má pravděpodobně 183 cm na 65 kg, do r. 2017 bez větších zdravotních problémů. Jakub Jelínek je faktum dějin v některých jejich výkladech, je pojmem pro ohraničený děj a zastřešujícím označením pro evidovanou složku dat. Jakub Jelínek je (nepříliš originálním) autorem filosofického systému, který ovšem nepublikoval, snad možná s výjimkou své bakalářské práce. Tento systém vychází z buddhismu, v němž nachází místo pro křesťanský pojmem lásky (u JJ s velkým L) i spinozovský pantheismus, tedy ztotožněním pojmu Boha s pojmem přírody, v případě našeho autora s pojmem Vesmíru. Stejně jako v kantianismu je zde dobro v jednání otázkou výhradně principu tohoto jednání. Láska jakožto princip zakládá dobré jednání a stojí v protikladu k sebestřednosti, která zakládá jednání špatné, jsouc sama založena v klamu ega. Tato Láska jako protipól ega je láskou bez touhy (nároku, závislosti). Jedná se údajně o konkrétní lásku k druhé bytosti, která je zároveň prožíváním jednoty Vesmíru, tedy Boží jednoty. Dobro je v tomto systému otázkou výhradně principu jednání, tedy nelze hodnotit pozitivně fakta (objekty). |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Některé věci, které se stanou, prostě neovlivníš. Ovšem ony zásadně ovlivní tebe. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Holky, co si znával, už asi nevopícháš. Holky, co si píchal, už asi nepoznáš. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Sice jsem si na kluky vsadil, že to vyhrajou, takže by mě to mělo mrzet, ale bylo to jenom blbejch patnáct hadrů. Takže dobrý. Mě to vlastně svym způsobem potěšilo. Čert vem ty prachy. No vemte si to. Kolik to muselo (to vyřazení naší repre v semi) nasrat lidí. Hlavně těch radikálních extremistů s těma vlajkama na audinách. No a těch dalších. Ať si každej dosadí. No nestálo to za to? Tenhle krásnej pocit je fakt k nezaplacení.
Ještě, že se na to ten Jágr vysral.
V Praze 19.5.2016 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Kdo je druhý? Druhý není někdo, druhý jsi Ty. Ale jsem snad já první? Vše začíná mnou, ale kdo jsem já? Já nejsem někdo. Někdo je třetí, tak jako něco. První osoba není, namísto ní je nula. Tedy je prvním druhý, prvním jsi Ty. Ty, druhý, Ty, bližní, Ty, první, Ty, Bože. Boha potkávám v Tobě, v Lásce. Co je Láska? Láska není něco. Něco je něco jiného, než něco jiného. To a ono. Láska je, když poznávám, že Ty jsi všechno. Když v Tobě nacházím vesmír. Vesmír je všechno a Ty jsi vesmír. Já nejsem, ztrácím se v Tobě. Láska je, když poznávám Boha v Tobě. Láska je, když poznávám Tebe, Bože. Láska jsi Ty.
Co je dobro? Dobro je, jak žít. Co je život? Otázka po dobru. A odpověď? Ve druhém, v Tobě, v Lásce.
Co je čas? Čas není něco, něco je někde a není jinde. Čas se děje, neustále se stává. Něco střídá něco, trvá jen všechno a nic. Kdo je tu teď? Prahnutí a Láska. Žízeň a voda. Tvoje možnost žíznit nebo pít. Mít nebo být.
Co je mít? Mít je nevnímat - myslet, že něco jsem já a něco jiného nejsem já. Třást se kvůli tomu i tomu. Myslet, že jsem něco byl já a něco jiného nebyl já a že něco budu já a něco jiného nebudu já. A třást se kvůli tomu všemu. A to je prahnutí.
Co je být? Být je vnímat, že jsi, aniž jsi něco. Být je vnímat, že jsi všechno a že všechno je v Tobě. Ne ve mně, v Tobě. V Lásce. *** Co je štěstí? To, co hledáme. Hledáme, jak mít štěstí nebo hledáme, jak být šťastni. Být šťastni není mít štěstí. Lze snadno mít štěstí a nebýt šťastni, tak jako lze štěstí nemít a přitom šťastni být. Co je ale mít štěstí? Mít štěstí, tak jako nemít štěstí, je žít v domnění, že štěstí - to, co hledáme - je něco, že to lze mít. Co je ale být šťastni? Být šťastni je být bez přivlastňování, vnímat bez domněnek, milovat.
*** Co je morální povinnost? Morální povinnost je jedna: Miluj. Jde-li něco rozumně nazvat moralitou, není to oblast dovoleného, ale je to princip neboli směrovka dobra. A ta říká: miluj. ***
Co je vina? Vina je omyl. Tam, kde je "já", je i "vina". Tam, kde je odpuštění viny, tam je rozpuštění já. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Je libo chilli či litchi? Čili litchi či chilli. Čili chilli bo litchi.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jsme tak chudý, že musíme nechat provést kastraci na splátky. Ale ještě ne tak chudý, aby se to netýkalo pouze našeho psa. Kastrace je záležitost, která se nedá provést nějak postupně, úměrně výši možných finančních prostředků, proto ten úvěr... Milý křížený pejsku, loučíme se s tvýma kulema, který byly všem na obtíž, vlastně včetně tebe samého, a ať jsi brzy fit ! |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Házím perly sviním Když vidím, že se jima neuživím |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Zjevil se mi anděl A vyjevil mi náboženské pozadí bylo tam smradu jako v cařihradu A toho zmaru Pak jsem si všimnul že každý jeden V sobě drží a skrývá Semeno A chybí jen touha vyrůst z těch sraček Ven a projevit se v prdeli hoven Svým lotosem Ze smradu rozklíčovat vůni A v hovnu spatřit jen zlý sen hle, hepient |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Nemoci domoci se pomoci, když:
(stáří)
(diktatura)
(válka)
(dovolená u moře)
Doplň si své vlastní bezmoci: . . . . . . . . . . . . . . . |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jako suchých nítí ponořených plavců je těch, co srdce mají tam, kde by mělo bít. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Je dobrovolnictví práce? Přinejmenším může vykazovat hodně známek toho, že je. Především může být pracné, tj. provázené námahou a překonáváním. Námaha to může být i veskrze fyzická a mnohdy je možné se u něj dřít i sedřít. Jednak zabírá čas, čas, který mnohdy nemáme proto, že „máme práci“. Dobrovolnictví se také musí zodpovídat, morálně i právně. Policii, která po Vás při výkonu žádá průkaz, nemůže zajímat, pro čí blaho jednáte. Dobrovolnictví může vyžadovat investici síly, koncentrace a mnohdy i investici do prostředků činnosti. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
o nutnosti vytvoření virtuálního státu (úvaha, kolemjdoucí) • Je jaro (shovívavá) (úvaha, peterkey) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Islámský stát, nechává mě spát. Jen ať si kluci hrají, mně se o holkách sny zdají. Je totiž jaro, konečně jaro.
O Boko Haram, já se nestarám. Ani Íránský atom, fakt nestojí mi za to. Je totiž jaro, konečně jaro.
Nepál mně nepálí, svět tiše pozoruji zpovzdálí. Pod rozkvetlou třešní, si čtu noviny dnešní. Je jaro.
Ani ten Putin, mně nezarmutí. Jen ať si Ukrajinu ukrajuje, co na tom sejde, mně dobře tu je. Je totiž jaro, konečně jaro.
No ani Zeman, vliv na to nemá. Jen ať si svoje moudra prohlašuje, mně to vážně vůbec nevzrušuje. Je totiž jaro, Konečně jaro.
Nepál mně nepálí, svět tiše pozoruji zpovzdálí. Živelné pohromy a války, ke mně nedolehnou z dálky. Je jaro. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
je třeba vytvořit virtuální stát, nebo společenstvo, nebo komunitu, nebo klan, ne snad proto aby byl virtuální, ale pro nedostatek místa v reálném prostoru, ne snad pro to že by skutečně byl, ale proto že určitý druh uvažování stíní tak nějak životu. až toto bude vytvořeno je třeba začít růst, vést polemiku a zrát, zrát duchovně a lidsky. budiž toto společensto nazváno, pro nedostatek pojmů, opět lidmi, neboť první kdo přicházeli po něčem co se začalo zdát vyhořelé, v krizích, nazývali se povětšinou prostě lidmi, a také ze skromnosti. Poté bude vytvořena instituce, imaginární struktura založená na reálných-imaginárních základech, zákonech, chcete li právnická osoba, a nebo lépe, bude vytvořeno a prolobováno nové speciální hnutí, které bude jasně deklarovat o to že mu jde o to vykoupit lidi z otroctví, zvířata i zemia že je založeno na sdílení lásce a vzdávání se zbytečného, tedy duchovním růstu. toto společenství bude pomocí dárců a mecenášů překlenovat nerovnováhu jednotlivce v systému kapitálu, složí se na svoji zemi a to vzdáním se svého nadbytku ovšem ne bez ztráty individuality, osobnosti. Budiž toto vzniknuvší například pomocí crowdfoundingu a ti kteří v reálném světě již něco vlastní mohou se připojit také, dobrovolně, třebas vratně...těchto společenstev může vznikat kolik chce a mohou mít různá pravidla, ale v podstatě jde o jedno, vykoupit zemi a člověka z otroctví...jsem zvědav jestli proti tomu konsporační společenstvo postaví tanky, ale aspoň se uvidí kdo je člověkem a kdo nikoliv...neexistují hranice, existuje jenom láska...to ostatní je umělé a proto je svět v krizi...atd...nechceme si totiž stavět domy s povolením, nechceme muset pálit své zemřelé příbuzné draze vykoupeným plynem, když můžeme nasytit strom a nebo zvíře, nechceme si nechat kecat do výchovy dětí a nechceme se nechat chránit a pomáhat od lidí kteří to dělají pro peníze..atd. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
je blázen |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Že moucha vnímá jinak, daleko rychleji, než člověk, to asi víte...Tak...Ale... Co asi vidí moucha, když sedívá na televizi?
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Milý synu (úvaha, Frankie Táborák) • Unde malum (úvaha, Pan Žu) • (bez názvu) (úvaha, Pan Žu) • bez názvu (úvaha, Kolemjdoucí) • (bez názvu) (úvaha, Pan Žu) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Všechna má jména jsou pseudonymy. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Vše co dělám je onanie! |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Vše, co dělám, je provokace. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Když dáte lidem možnost něco někam napsat, velká většina napíše své
jméno. Proč? A není i řeč zvířat podobná? Neznamenají jejich zvuky
nejčastěji právě: jsem tady? |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Narodil ses do doby, která, když se zeptáš, jaký je rozdíl mezi duší muže a ženy, odpoví, že muž a žena jsou rovnoprávní. To není moc dobrá odpověď. Taky Ti řekne, že muž je rozum a žena cit, ale přesto má muž city a žena rozum. To je taky dost divná odpověď. A tak poslyš můj pokus o odpovědění, samoucky hledající a vyšpekulovaný.
Je to jen hypotéza a víc zatím nevím. Ale myslím, že pokud je to pravda, měl bys to vědět. Usnadní Ti to život. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Přemýšlím o tom, |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Mnozí si bohužel ještě myslí, že to, co mají dělat, je něco jiného, než to, co chtějí dělat. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Z hlediska účastníka jsou dva způsoby adaptace: |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jsou jenom dva způsoby, jak ukázat svoji genialitu Buďto být nesnesitelně otravný, psát hovna, hrát hovna a tak vůbec…hovna Tento způsob je ovšem dosti nejistý, neboť shodně se projevují lidé negeniální, takzvaní blbci a pitomci, a pak, snadno se může stát, že dostaneš přes držku… Druhý způsob je: tvořit geniální a krásné věci Přes držku můžeš dostat taky, pokud tvorbu budeš dávat do kontextu se svými, nebo cizími názory, a taky tě můžou zakázat…protože nakonec budeš vždycky někomu nepohodlnej Oba tyto způsoby jsou ovšem jistým druhem perverze a zoufalství, protože genialita se dá také překonat a skrze ni dojít k vyjádření individuality v jednotě s průměrem a tak se stát mistrem ve skrytu Ano, takového člověka v davu nepoznáš, ale má to jednu zásadní výhodu: nedostaneš přes držku. Ale i tak je k tomu potřeba skutečného umění a cviku…
Proto nakonec přes držku nedostane jen málokdo. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Pojďte si k nám zatančit, vy hovádka boží, u nás jinak běží čas, je jako usebranej,sběračkou, tančíme tady pro srdce kolemjdouucích, možná o nás nikdo neví, ale běda, kdo se podívá do očí našeho rasputina, kterého si pěstujeme, který je nám oddán a my jemu, stanovujícímu os. Vy kteří se šetříte, ačoliv víte, že času je málo, pojďte přiložit do ohně vášně, svlékněte si ty vaše olověné plavky, a běda tomu kdo se někou pe, láskyplné pokřtění, je zde pro každého místa, a dívky se připojí k tomu, kdo je vlídný a kdo se o ně postará, beránek boží, náš rasputin, náš vykrmenec pro zabijačku, protože není lepší ocenění svatosti, než ostentativní a jasná vražda! To jsem nebyl já, kdo na pětkrát se dostal domů, z přebujelého rána, vždy další a další konečná, tak jako jsem to chtěl už kdysi, lásko, bylo to velkolepé, a pak bože, ty mě vždycky přijmeš, chrám svytého víta nás vítá a dívkyrozepjaté a oslavující blahobytu, tyto dívky jsou totiž chrámy v chrámech, jsou li dostaečně dívčí. Ó, i lev se ustrne, a jeho hříva se zavlní, v očích se zaleskne, něha, a neha je někdy soucitná, a nezbytná…vražda…jeho napjatí svalové trčící do nebe a tak zvolna sunoucíse mraky za obzoru jasného a ptačného…jsme soucitní milá Frído, naposledy jsme se potkali před polednem, ale to je už dnes tři sta let! Lásko, dávej sbohem všem vyvoleným k pláči, a stoupni si ike mě, k ménu masu, necháme se sežrat, jako ta naše směšná volátka, kterými nás rdousili…miluji tě Frýdo…proč vždycky pouštíš tak všeříkající hudbu! Chytá mě z toho závrať a musím se obrcet do ulice, k těm kdo vůbec nechápají, trčíce jen tak z dlažby v kráčejícím dešti myšlenek, ó, jak netuší, jak netuší naší všemohoucnost, dokážeme je z toho zvednout?... ale mají dostatek pochopení pro let, pro opojení, pro vzrušení, mají vůbec smysl pro legraci? Laciní tuláci putující v dešti. Frýdo, miluji tě, vidím tě všude, jsi zdí i vystupuješ z dlažby! Lásko, jak krásně mě zrcadlíš v letu, jsem michael, tvůj pasáček, tvůj Jáson ikarický. Zemřu pro tebe, a zemřu v letu, zemřu jenom tak, jako bych si Ti lehnul k nohám, lásko, vždyť víš nemáme čas se zdržovat na Zemi, není zde pro nás pochopení, a tak to nazveme nedostatkem místa a vlastní slabostí, vlastním bláznovstvím a bláhovostí...ty tvoje prsty jsou všude, hladí mě na mých zádech, čaruješ mi tam krví, a moje tělo, moje tělo padá, padá do mouky jarního dopoledne, ne, nejsem ještě doma, doma nejsou ulice.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Když přijde řeč na morálku tady v Praze, oblíbený příklad je pouštění starých paní sednout v tramvaji. Pozitivním protějškem bojkotu je PODPOŘENÍ. Opět se vztahujete k člověku skrze věc. Narozdíl od nákupu, kde jenom koukáte, jestli věci stojí tolik, kolik „by měly stát“, je teď zásadní, od koho si je kupujete a koho (a v čem) chcete podpořit. Další pojem, POSLÁNÍ je původním významem slova „povolání“. Člověk skutečně pracuje, nelení. Neznamená to vůbec, že vydělává peníze. Neznamená to taky, že ho nikdo nemůže podpořit. Negativním protějškem poslání či povolání je ODMÍTNUTÍ. Kdo „pracuje“ s hlavním ohledem na odměnu, těžko se pozastaví nad tím, co činí. Pokud je k „práci“ navíc upsán, visí nad ním hrozba, že „přijde o práci“. Přesto tu je možnost odmítnutí, která se pak označuje jako whistleblowing. Kdo upsán není, toho odvaha odmítat není tak ohrožená. Bojkot a podpora jsou poptávkou po činnosti druhých a poptávka (prý nějak) souvisí s nabídkou. Nemusíme být hned kantiáni a představovat si svět, kde všichni jednají jako my. Spotřebitel je palivem systému. I ty nejtotalitnější režimy mají svou propagandu – potřebují své konzumenty. Poslání a odmítnutí jsou tím, co můžeme nabídnout my, naší činností. Bojkot a podpora mají vliv nepřímo, spočívá v nich tzv. etické spotřebitelství (viz časopis Ethical Consumer), poslání a odmítnutí bezprostředně. Je to naše práce, to jest naše praxe, to jest naše etika, to jest naše dobročinnost. Všechno to jsou tvořivé síly, které dávají směr tomu, čemu se říká systém. Navíc tyhle síly působí jako VZOR, čímž se záhadným způsobem násobí. Kolikrát se násobí, to ať spočítají vědci. Nám za jedinou motivaci má platit láskyplná naděje.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Najít nemoc doby |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Imagine II (úvaha, fanky) • Malá rozprava o energii (úvaha, fanky) • Lidští červi (úvaha, Rogo) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Všechno to začalo velkým pohlavním červem, který přerušil můj klidný spánek. Bylo to děsivé, až neuvěřitelně skutečné. S obavami o své mužství jsem se probral a šel do koupelny prozkoumat skutečnost. Při setkání svého zraku se zrcadlem jsem se k smrti vyděsil. ,,Jsem červem, hnusným velkým lidským červem.“ Všichni ti vědátoři nám lhali, Země není kulatá, je to ve skutečnosti obří falus plující vesmírem a my jsme červi způsobující obrovské pohlavní bolesti.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Osvícenské dogma, které kritizuji, říká, že dobro se dělá podle obecných zásad mravnosti, bez ohledu na to, jestli nám v naší obětavosti bere energii, nebo nám dělá radost. Proti tomu třeba starého Aristotela ani nenapadlo, že by dobře jednat a dobře se mít bylo něco oddělitelného. Bylo to prostě "dělat dobře". To dnes zní zábavně, ale především si můžeme všimnout, že nás pořád napadá: sobě, nebo druhému? Ale není tohle jen blbá otázka? Nepravdivé rozlišení? Říkám, že stav věcí je sub specie aeternitatis nehodnotitelný. Je to prach, hvězdný prach, nádherný a prašivý vesmír. Hodnota vzniká až při rozvrhování našich možností, to je ale stále. Je v tom, co je na nás. Proč to říkám: Ono by se mohlo zdát, že můžeme udělat něco, co je samo o sobě dobré, ale pro nás je to špatné. Bum. Ono není nic samo o sobě dobré, krom veškerenstva jsoucna. Ještě jednou to zkusíte ze stejné strany: Když způsobím něco, díky čemuž bude spousta lidí mít peníze, bude to dobré možná ne samo o sobě, ale pro ně. Mít peníze je obecně docela dobré, ne? Bim bam bum. Nic není obecně ani dobré ani špatné, protože obecně je všechno prach. Ale teď neobecně! Zcela konkrétně milujme své bližní. V Lásce je radost. Co dáte člověku tím, že si uberete energii? Nějaký světský statek. Prach. Dejte mu místo toho Lásku. Dejte mu+sobě Lásku. Naše "individuality" vyrůstají z jednoho kořene, jsme jeden život. Dělejme dobře. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
„Stavíme beruščí domeček,“ řekla mně, kolemjdoucímu, holčička zpoza plotu mateřské školky. Tak jsem chtěl, abyste to věděli. Až někdy nebudete vědět, o co tady vlastně běží. Až znejistíte v otázkách metafyziky, etiky a politiky. Přijměme pokorně toto poselství a držme ho na paměti. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
„Dneska jsem objevil jednu pravdu: Když si spočítám všechny věci, na které jsem rezignoval, jediný způsob, jak je uskutečnit, je najít druhé lidi, se kterými se na nich shodnu.“ |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Nevěřit ve smysl: to je vpravdě nesmysl. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
že lidská podmíněnost může být překonána? věříte v buddhovství? věříte v nemožnost buddhovství? a co Vás o tom přesvědčuje? lenost? |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Pár tezí poslaných po vodě (úvaha, fanky) • Když se dva voli baví o voze, kterej táhnou… (úvaha, Kolemjdoucí) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
-Je to těžký? Zvládáš to? -Ježiši, vůbec nemám problém, na pohodičku! -…mě ti dneska přijde, že to není normální, že to tak nemusí být, takhle se dřít -jako jak není normální, vždycky se to tak dělalo! -Ale když jsme byli telaty… -Když jsme byli telaty, tak to bylo něco jinýho, stejně si to pořádně nepamatujeme a navíc to je ten kumšt, bejt konečně dospělej, dělat velký věci, moct si vydělat na pořádný jídlo za práci a drbání a plavení a tak… -no jo, ale stejně tak nějak uvnitř cejtim, že to není ono, že… -nekecej a tahni, jde to do kopce, nebudu to tahat sám! |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Špatnost není odsouzeníhodnost, zavrženíhodnost.
Zavrženíhodnost vůbec neexistuje. Není nikoho, kdo by byl hoden být druhým zavržen. Každá bytost má mít naši naději. Existuje-li vůbec nějaké zavržení, je jím zoufalství v tomto bytí.
Etika neboli morálka neboli mravnost není vymezení prostoru libovůle vůči oblastem špatnosti. Dává životu směr. „Libovůle“ je neznat vlastní motivy.
„Z povinnosti“ není opakem „rád“. Naše povinování je náš ryzí motiv, naše čistá radost, Láska. Jinak to sotva může být mravní povinnost.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
za pysky kolemjdoucího (úvaha, Kolemjdoucí) • Zápisky popůlnoční (úvaha, Kolemjdoucí) • Čísla (úvaha, Kolemjdoucí) • Zápisky Kolemjdoucího asi III. (úvaha, Kolemjdoucí) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Je dobré, je-li člověk aktivní Je špatné, když je radio-aktivní Zákon přírody hovoří jasnou řečí: §1
Sněz, co si sám ulovíš (co dostaneš)
§2
Sněz, co najdeš (co dostaneš)
§3
Udržuj jenom to, co ubráníš (co dostaneš)
Tato pravidla platí pro všechny bytosti
Pro bytosti s rozumem, mezi které patří i lidé, ovšem jsou nutná další pravidla a to zejména:
§4
Sněz pouze tolik, kolik sám nutně potřebuješ Toto pravidlo potřebuje dávku sebekontroly, nebo pomoci od bytostí z vyšších sfér. Toto pravidlo, ač se zdá někdy, že tomu tak není, nejde obejít, jeho následky ovšem mohou nabýt účinnosti s odkladem. Za porušení zákonů se platí časem, nebo jeho analogií, energií, nebo až v krajních případech transformací, smrtí; smrt může jako transformace nastat zřejmě i v kladné bilanci. Něco z povinné četby: Z Havla se dají číst snad jenom Antikody Něco z Tibetu: Dalajláma je prý falešnej, já se k tomu přikláním - ten skutečný je zřejmě tam, kde je a pracuje pro blaho...má dvojníka, několik dvojníků, je jich víc...Ten člověk, co ho vidíš, ten na druhý straně ulice, není to On? Nebo támhle ten řeznickej učeň, existuje snad lepší přestrojení? Ježíš zemřel, a bylo škrtnuto, jaksi, že se stále rodí další Jedna z nejdůležitějších věcí na světě, která sama sebou, i když ne vždy skutečně existující, poutá pozornost a vědomí lidí, baví je a saje, či je sána, sáta ... je: TAJEMSTVÍ
FeroLajosh company uvádí, v hlavních rolích Jarnoslav Varlata, Baltazar Mejrynk a spol.:
TAJEMSTVÍ
víc se dozvíte brzy!
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Ne čísla, ale jablko, květina, cokoliv..čísla svádí k určitému myšlení..kterého je všude dost.. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Kdyby ti nějaká osvícenější bytost, než jsi ty, chtěla dát nějakou radu. Určitě ji přijmi! Kdo je taková bytost? Jestliže si někdo myslí, že je nějaká věc, kterou žena nedokáže, pak je zcela jistě na omylu. Nedokáže jí jenom proto, že je momentálně zaneprázdněna tím, že je ženou. Totéž platí i pro muže...a, konec konců, pro všecky bytosti Byl jednou jeden člověk, který se pořád díval na hodinky, když spěchal. Jednou hodinky ztratil, a tak se ptal kolemjdoucích kolik je hodin, a do toho zase pospíchal. A potom to nestich, protože se zrovna ptal... Dneska mě napadla taková věc, když jsem se procházel po karlově mostě a po pravym břehu...Taky jsem se bavil s hráčem na rozlámanou panovu flétnu, prosťáčkem nemytym, svatym...kolem chodilo hodně tůristů a jinejch nepokojnejch lidí... Nicméně... Napadlo mě, že bych sestrojil loutku o velikosti člověka, kterou bych, sám nuzně ustrojen, slušně oblíknul, nechal bych jí před sebou klečet. Měla by ovládání hlavy, nebo nějaký táhlo, a tim táhlem bych dělal, že mi ho vášnivě kouří...časem bych se zmohl možná na baterky...zbytek už by obstaral klobouk...tvářil bych se samozřejmě u toho náležitě...
Ta loutka má pracovní název: Kouč...sestroj si svého kouče
...vážně zvažuju, že zítra kontaktuji společenstvo umělců kárlova mostu Opět jeden velmi genitální nápad
Ale teď už, vážení přátelé, musim jít spát. Dneska budu mejt letadla zvenku...snad ne za letu, to bych za osmde nedělal...i když nájem je nájem...
vlastně je to úplně obráceně, říkal jsem si, že by si kyždý bohatec měl vydržovat svého poustevníka, čím víc by jich měl, tím by byl více ctěn, tím šlechetnější by byl...když dneska chudák platí nájem, nebo hypotéku, měl by být za to ctěn, něboť někoho taky vydržuje...na druhou stranu by měl dostat nafackován,o protože vydržuje s největší pravděpodobností zase jenom slabocha, kterých je všude dost...ale není se čemu divit, vlak je rozjetý a skákat se z něj nikomu ještě nechce...propast je až za tunelem...
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Ženy musí člověk zajímat, aby je člověk mohl naokamžik mít ...aby mohl zažít iluzi vlastnění To proto jsou prý jako kočky, zatímco muž je hloupý…oddaný, jako pes Když přijdeš k moudré energii kočky s touhou ji vlastnit, vždycky tě v předtuše poškrábe. Je to vskutku zajímavé orákulum. Na začátku vám řeknu něco, co vůbec nesouvisí s daným tématem, to proto, aby bylo zcela jasné o čem budu hovořít. Teď jistě čekáte, že to řeknu…a proto budu mlčet. Jestliže chce člověk dobře vládnout, nedejbože pomáhat někomu, pak to nesmí chtít, musí si to hýčkat sám před sebou, skrývat a čistit. Nesmí se dívat na „poddaného“, z výšky…Nesmí v milášcích vidět lůzu, ani čísla statistik. Musí je studovat, musí je chovat, musí být s nimi, musí je milovat. Není to divné, že žádný politik se veřejně nepřizná k tomu, že miluje? Ale né jako vášnivý terarista,který dehonestuje stvořitelovy miláčky prostým zavíráním do skla. Musí být vášnivým a nenásilným pozorovatelem, jestli chce někoho chovat, musí si k němu chodit do pralesa. Ne snad, že by ho krmil..A dívat se smí jenom letmým pohledem, jenom koutkem oka, okamžikem, jako při nezaujaté chůzi kolem… Jenom tak vzdává chválu Stvořiteli, aniž by urážel duši jeho stvoření v těle pozorovaného, aniž by ubližoval duši pozorujícího nepříčetným sentimentem, který se mění nakonec v sebelásku nepoznanou. Neboť, co je na světě pomíjivější než touha vlastnit. Dostaneš všecko, dostaneš i tu lásku, jenom, prosím, netlač, a neříkej co mám dělat, přijdu sama, budu jako kočka, radši zemřu než tě nechat mnou vláčet. A teď k penězům: zdá se to jako dobrý prostředek. Ale kočky je nemají rády Já, jako sběratel lidí, s trpkostí vidím, jak odcházejí některé druhy i celé řády bytostí. Musím se potom zamýšlet nad reorganizací celé mé taxonometrie. Ruší mě to od pozorování, budí mě to z bezstarostného snění, a to nestrpím. Mocnou holí se pak oháním. Čím to, že to tak je? Cítí se ty bytosti uraženy, cítí se osamoceny? Kdo trápí moje milášky! Jak si mám potom poradit s nomenklaturou. Jsou to ještě lidé, to co zbývá? Pokud ano, kdo jsou ti, kteří mizí, nezištní,
skutečně nepřizpůsobiví, tak endemitní, moji miláčci, osobnosti…moje kočišky…moje nejlepší sbírky...moje nejlepší exempláře... Mám potom prales plný přizpůsobivých hybridů, kde je krása mnohosti…všude šeď uniformity…biolid, chce to biolit… Snaží se někdy psát značky na tvářích domů, ti skromnější pozvolna umírají na opuštěnost, na jedinečnost jedinečnosti, na izolaci v šedi, ztrácejí víru a planou…jsou prý někde hřbitovy Těch, jako hřbitovy slonů… Někdy je jich plné nebe, jsou jako hořící holubi… Otec to tak nenechá, jestli šelma šalba moc se bude rozpínat, určitě vystoupí ze skromnosti, jeho mnišská tvář se změní ve tvář válečníka a potom co popraví nezbedné dítky, potom co je vlastnoústně sní, bude s Agni tvořit, bude celé noci v ateliéru, bude se vznášet nad vodami… A že on umí, věru, tvořit, je pak jako malé dítě… Děte do prdele s tim vašim um-něním, s těma vašima galeriema, vyražte jim okna v místech, kde vysÍ ty vaše obrazy… Rád se na něj jenom tak dívám, když si hraje s Hlínou, Vodou, Agnim a VzzDuchem…
Polib mě hluboce než půjdeš, smutek odcházejícího léta… Ó, můj Bože, cítim se jako telegrafní dráty vrnící ve vzduchu... …pod sytící se oblohou, v červáncích, a těch mracích co mají jména, vysoko nad městem, hluboko pod nebem… Polib mě vášnivě než půjdeš…
Agni, opíjím se Tebou… Agni jsi to ty? Agni, opíjím se smrtedlností, opíjím se vzrušením ze zhouby, opíjím se naší opuštěností, opíjím se vzdáním se získaného… Agni, kde všude hoříš. Agni, zmizíme ve věčnosti, Tančeme, dokud je čas. Agni, ty víš, že jejich bůh, je jenom touha… Touha po tobě, touha se tě vzdát Agni, otec to tak nenechá, rád nás vidí si hrát… Agni, matka nás šálí, Agni, matka nás pálí… Agni, všechno je žhavé, všechno je láva, vzduch se tetelí, nad syčícími vodami… Ach, ty se kojíš… Agni vstávej z popela… Agni, hrají si s námi Agni, oni nás osvobodí, znovu nás stvoří…
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Dlouho jsme se neviděli, bratře
Ale dost vítání
Moje smrt bude skutečně velkolepá
Svůj mozek bych ti rád rozprsknul po celém těle,
Ale zejména obličej bys měl mít potřísněn krví a šedou hmotou
Proto bych byl rád, aby sis dobře vybral zbraň a důvěrně se s ní seznámil
Chtěl bych, aby ses do ní zamiloval, abys ji uctíval, cídil a hladil
Abys do ní vložil veškerý svůj další osud
Bude víc než tvoje matka, rodina, tvůj život
Rád bych, abys musel zůstat alespoň několik hodin s mým mrtvým tělem
Budeš shodou nečekaných náhod uzamčen s umírající tělesnou schránkou
Podlehneš v tu chvíli zvláštnímu pocitu, pocitu, který jsi tak dlouho hledal
Uvidíš, jak opouští mé tělo uvolňující se obsah střev, který spolu s močí bude vydávat zápach
Uvidíš záškuby a zažiješ chvíle nejistoty, strach
Uvidíš jak mouchy kladou vajíčka do mých útrob
Budeš zvracet
uvědomíš si, že spolu možná strávíme ještě hodnou dobu
A možná spolu budeme tak dlouho, že dostaneš hlad
Dostaneš hlad
...
Ten hlad ukojíš
Ale nebudeš mít náboje, provaz a nebudeš chtít za živa smíchat svou krev s mou
Nůž ti nebude k ničemu
Pak si pro tebe přijdou a ty ochutnáš, jaké je to být proti všem
Budeš ochutnávač toho pocitu vyvržení
To je bratře tvoje úloha v mojí režiji.
Až se znovu setkáme, umluvíme se dál.
Je to prozatím to jediné, co pro tebe mohu udělat. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Řeknu Ti, chlape, s prachama je to jako se sexem: Kdo nehledá, najde. Vyřvávat „Já chci prachy“, to nemá šanci na úspěch. „Vydělávat si“ nějakym vojebem, to je masturbace. Když při tom nikoho neznásilňuješ, je to neškodný. Jde to i bez toho, ale jen když se člověk tak trochu vod všeho vzdálí. Vod ženskejch, vod společnosti. Každej druhej, aby to dostal, zkouší před druhejma předstírat, že nic neshání. To je zbytečně pracný a vcelku trapný. Takže jak říkám, šanci tomu dej, to jo, ale vykašli se na to. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Přistihl jsem se, že odsuzuji člověka podle jeho jednání a chování. A přitom člověk přece není to, co dělá, co je navenek,jak se chová… chování je jen jedna část osobnosti. Komunikace je vázaná na slova. Nedokonalá. Nejsem ani ten, kdo myslí. Mé já je přeci mimo mozek.-já nejsem totéž co můj mozek. Já nejsem svůj mozek. Mozek je nástroj. Mysl jej používá, ale sama je jen nástrojem našeho já. Jsem , i když nejsem při vědomí. – tj. nejsem má mysl. (nejsem vědomí). Je si tělo vědomo? Ano. Samo sebe. Svého žití. Každá živoucí buňka je vědomá. Vše živé je radostné. Už od základu. To jen mysl je nešťastná. Nejsem svá mysl – můžu si určit, o čem přemýšlet, můžu jí poručit. Mysl je nástroj. Je tedy stejné a stejně snadné nemyslet na nic? Namítnete, že mysl si dělá co chce, ale třeba toho schopna je. Až bude zkrocena vůlí. Protože skutečnost, že to (zatím) neumíme, neznamená, že o není možné! –tak jako jsme ještě pro samé povinnosti nepřišli na to, že dokážeme létat. Tak co je to to já? To nejsou ani vzpomínky, ani znalosti, ani morální zásady. Takže je to prázdná forma? Kadlub? Takže jsou třeba všechna já stejná – myslím látku.. takže třeba na začátku je duše, která má potenciál jednat v daný okamžik /a v každý okamžik/ kladně či záporně – ovšem bude plnit dobrem. Ale kdo jsme a jací jsme je přeci rozdíl. Kdo jsme – lidé – člověk (univerzální duše). A jací jsme – dobří/zlí. Je prostor sám o sobě hmotný?? Prostor můžeme zaplnit hmotou, to ano. Má prostor tvar? Nebo je prostor prostě jen jakousi „možností“? Je vesmír něco, co je v prostoru? Nebo prostor sám o sobě? |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Lidská blbost kvete. Co bude, až doroste a vydá plody! |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Je ti dobře?Neublížil jsem ti moc?Víc než jsem chtěl?Chtěl?
Říkáš mi o životě.Mluvíš o zázracích.Můj je jiný…
Ale lidi v metru jsou jako ve výkladní skříni-jako exponáty v muzeu.Jak se tvářej zničeně, nebo maj zavřený oči, aby nedošlo k náhodnému nechtěnému kontaktu s někým. Aby se neocitli v rozpacích.Aby neviděli.Aby nebylo vidět na nich, že jsou to přece jen lidi.Ovládaj se.aha.ale spíš by chtěli ovládat druhé, sebe nezvládnou a myslí si, že ostatní můžou komandovat. A že jejich názory jsou echtovně nejlepčí a že všichni udělaj nejlíp, když si z nich vemou příklad!jo.to určitě.myslete si, že jste mistři světa amoleta.já jsem tak báječný.jen mrknu na roštěnku, složí se mi k nohám.budu mít všechno, co si jen zamanu…
Klaňte se mi! Oslovujte mě veličenstvo. Má excelence by si ráda trochu zašpásovala. Pojď sem třeba ty-no ty , jak tam tak stojíš před oponou…uděláš mi dobře a já tě za to … neutratím.utrácet peníze! Jo spent money- supr výraz. Prostě jen proto, abych ukázal, že na TO mam . a na TAMTO taky. Auta, mikrovlnky, pračky , myčky , sušičky, telky, baráky, milenky. Všechno , co v tomhle světě považujete za hodný obdivu-na to teda já zvysoka kácim!vyserte si voko všichni nemráti celejch krkonoš i podělaný prahy.vy rozumíte životu-jasný.hlavně nejen vy, ale JEN vy! Nikdo jinej nemá právo na vlastní názor.vlastní způsob žití. Možnost volby CHA. To je teda svoboda. Jestli chci podvazky nebo tanga. Fuck off.chci jen nahatej lítat po václaváku a řvát jako tur, chechtat se tý vaší blbosti a zbláznit se samou radostí , nakopat do prdele někoho, kdo mě sere. Protože dělat, že je bohem, je na piču.vážím si lidí, kteří opradu něco dokázali. A nemyslím tím, že vydělali(rozuměj ukradli) prachy…ale třeba betovenova deváta, poslední část…to je prostě něco, to nejde popsat.golgota tvar lebky.gumovej golem gogo tanečník mračen lidí polapen.byl přistižen-a bude mu ustřižen.
Šepotemnost jemná nemá má …elce pelce palce do kavalce zabořit a oprudit si prdel.prudit.kroutit řití, aby tamten kokot , co neumí do pěti počítat byl nadrženej, jak krocan a tokal tetřev ve střevech vévody v.hlavně jednej tak, abys nikomu ani v nejmenším neublížil, chovej se slušně,drž hubu a krok!běda ti, jestli se někomu jen slůvkem zmíníš o sobě a svých pocitech z týhle sračky kolem.dopadnou tě a nedopadneš dobře, ale tvrdě doplatíš na svou tupostěnost lebeční kosti.sten stěn . kostěj. Smrtný kostěj. Smrdutec nádiva. Nadutec na duet.
Tam s tim hlavním soudcem není radno si hrát, to ani nejde, on ví totiž všechno. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Ty vztahy. (úvaha, fanky) • O reklamě, která se prozradila (úvaha, fanky) • "Sraly nám na ně mouchy, tak jsem je vysadil" (úvaha, Kolemjdoucí) • Optimalizujme polibek do té míry, že se již nebudeme zbytečně dotýkat. (úvaha, Kolemjdoucí) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jednu věc bych skutečně rád věděl:
Proč stále ještě tvoříme, Když vše již bylo jednou popsáno? Ano, ve světle nových objevů... Ano, neustávající zanikání na druhé straně... Ale proč nevypijeme hořký odvar z blínu? Je zde nějaký zásadní důvod? Proč neustáváme ve svých pošetilostech, že se stále motáme v kruhu? Je to nějaká past a berou nám odvahu naše předsudky a pověry? ...naše malost a slabosti? Je skutečně protiklad opustit minulost a učit se z ní? Stavíme na základech nebo vaříme z vody? Kdy jsme důležití a kdy je to pouhá sebedůležitost. Kdy jsme pomatení?
Optimalizujme polibek do té míry, že se již nebudeme zbytečně dotýkat. Řekněme našim dětem, že vzrušení je třeba kojit, například zvukem nadzvukového tryskáče. Podotkněme, že modrá barva byla neúmyslně objevena pomocí moderních technologií.. ...do té doby, a bylo to zhruba do počátku dvacátého století, ji lidská mysl neznala. A to co pokládáme za modrou dnes , byla dříve zelená...a zelená měla několik odstínů šedi. Nebo to bylo naopak? S rostoucí rychlostí stíháme stále méně, monotónní krajina palubní desky a brnění motoru je jediné, čeho se můžeš dotknout. Jestliže naše babičky chodily bosky a nahmatávaly s každým krokem osobytost, jak se nám prodloužila cesta za skly terarizovaných automobilů. Jestliže bosou chůzí se dříve zvyšovala potěcha z žití, bylo radostí si vzdálenosti udržovat a složitost cesty vyhledávat. Jestliže se dnes potěcha potlačuje, je třeba vzdálenosti zkracovat prodlouženou jízdou. Jak hodně zdegeneroval člověk, jak krásně by se lovil lovcům minulosti přeneseným do současna. Jak snadno by si užívali lidského masa a získávali lebky pro čarování. Jakou by asi měly tyto lebky moc. Odrazila by se jejich kvalita od způsobu dnešního stravování. Máme málo svátků. Málo příležitostí se obnažovat k prociťování. Naše ulity jsou tuhé a maso měkké. Brojleři krevetí, povyšme tedy psa nad člověka. Heureka, a máme tu psověka. Nedá to moc práce vyšlechtit psa schopného okamžité kopulace a člověka bez akce. Přivaž si vodítko kolem krku a masku si nasaď, abys neviděl, jak tě probodne šelma. Nezemřeš okamžitou smrtí, krysa tě bude porcovat po částech, nejdřív prst, potom celou ruku, potom šourek a vaječníky a nakonec zdegenerovaný mozek vysaje brčkem z tvé stehenní kosti. Chci kůži na buben, těžko se chytají dnes srnky. Lepší je samec, přivázaný k topení a k tomů účelu pěstovaný, denně krmený, řádně klackovaný, kamenem zaživa bitý a žiletkou nařezávaný, správně dohojený a sádlem mazaný. Kůže zad ztuhne a pak... Odvar z blínu, nůž z porculánu a zbytek do granulí pro další. Chceš li tuto historii, jen pokračuj. Nač pěstovat celá těla, stačí jedna ruka, tím ušetříš za krmičky, nohy nejsou nutné, ani uši, mozek zredukovat a izolovat ztráty odvodem tepla. K množení stačí pipeta a místo jména číslo. To bude bubnů. Kdo bude bubnovat? Nějací bubeníci zakoupí si plastový bubínek s pravou zvířecí kůží a ve svém doupátku, mimo pracovní dobu, v rytmu si budou bubnovat povolené rytmy, prvá-druhá, prvá-druhá... Ježto budou přenášeny do kolébek. A žádný velký bratr, jenom lidská pitomost...
...to be continent
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Pozoroval okna, kterak jsou od much zasrána I napadlo ho, že jeho duše podobně být může zadělána Že sic by ven z sebe na svět pohlédal, jen vnitřní hovna by zpět dohledal |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Kultura – tak říkáme něčemu, co nás vymaňuje z „války všech proti všem”, ze „zvířecí” dravosti, všeobjímajícího strachu, jestli se na mě dostane, z tohoto sobectví, s nímž se rodíme. Pozorujeme-li někde tuhle válku, nenacházíme tam kulturu. Kulturu naopak potkáváme tam, kde spatřujeme symboly. Symboly znamenají komunikaci. Symboly odkazují. Odkazují na něco, co spolu sdílíme, tj. společně nám o to jde, považujeme to společně za hodnotné. Jakýkoliv výraz kultury je odkaz na sdílené hodnoty. Tenhle odkaz je ale vždycky věc, válející se ve světě. Zatímco hodnotu či smysl nejde jen tak vzít a ohnout, kovový kříž ano. Podobně i význam nějakého slova. Odkaz se kazí tím, že se vytrhne ze svého kulturního kontextu a stává se opět pouze prostředkem šelmy. Této korozi kultury se říká korupce. Odkazování je samozřejmě zásadní v náboženství. Už to, že jde o to-a-to náboženství, znamená, že příslušná církev nebo společenství archivuje ten-a-ten odkaz, chrání ho proti korozi, korupci, v křesťanské terminologii svatokrádeži. Svaté, odkazující předměty nejsou na prodej. Korupce je, když se snažíme se přetavit symbol v platidlo. Podplácení úředníků je jen jedna forma korupce či kulturní prostituce (slovo prostituce snad prý původně znamenalo: vystavit na prodej, takže vlastně do výlohy). Ale také v uplácení vždycky jde o kulturu. Jinak by to byl prostě jen obchod – proto ti, kdo neuznávají kulturu, nechápou rozdíl mezi korupcí a obchodem. Korupce, to je zastupitel, který pro sebe či známého prosadí zhodnocení pozemků, přičemž zabije smysl územního plánování. Je to kapela, co po první kvalitní desce začne hrát líbivé bláto. Je to díl Simpsonů na objednávku hvězdičky popmusic. Je to učebnice na gastroškolách s reklamami od Vitany v textu. Bordel nesoucí jméno Leonarda Da Vinciho.
Tam, kde je kultura, používají lidé řeč ke sdělení. Kde je korupce, zneužívají lidé symboly k manipulaci. To, co používá formu věty, není už řeč, jen kupříkladu kňučení. Tam, kde se manipulace obléká do šatů nejdůvěrnějšího přítele, je také nejvíc zřejmá: Když Vám někdo účtuje úroky se slovy: „Nemusíte se o nic starat”, když Vám nabízí „peníze do Vašich peněženek”, nebo když si přečtete, že nějaký produkt doporučuje sám Pán Bůh. Snaha manipulovat se tu odhaluje jako sobectví (neláska), nesdílení, nedůvěra, ztráta společného základu komunikace, odcizení bytostí, samota. Na pomezí sdělení a zneužití symbolu se pohybuje reklama. Ta zdravá, a snad můžeme říct kulturní reklama, nemá jiný záměr, než uvést něco (co věříme, že je pravda) v obecnou známost, například že František umí opravovat kola. Lze-li něčemu s takovým dobrým záměrem říkat reklama, nevím. Etymologicky to vypadá, že re-klama je opakované-vyvolávání, jaké slýcháme v orientálních zemích: Čajčajčajčajčaj! Tam jde o to, aby volání zaslechli všichni procházející. Když v rádiu slyšíme opakovat značku, záměrem je, aby se nám vryla do paměti; to už se posouváme k manipulaci. Lidská společnost s korodující kulturou produkuje reklamy, které ohýbají symboly. Jejich záměr je pak sobecký. Může jít vyloženě o lež, anebo je to lež až v důsledku a prozatím je manipulace významem slov a zastiňování něčeho. Kupříkladu se korumpuje instituce daru, když se namísto „v ceně" říká „jako dárek”. To je dovršeno re-clamou – opakovaným-vyvoláváním – pleonasmem v sousloví "dárek zdarma", což znamená dárek darem – tady jakoby plus a plus měl dát mínus: dozví-li se člověk dnešní korumpované civilizace, že něco „dostanete darem, a to tak, že darem”, už vytuší, že tu o žádný dar neběží (oproti tomu důchodce, vychovaný v době neponičených symbolů, nic vytušit nemusí). O co tu ale běží, když ne o dar? O něco, co nám nechtějí prozradit. Výsledkem je absurdní reklama, ve které se „sděluje” něco naprosto zřejmě nepravdivého, a zeptáme-li se, co jsme se opravdu dozvěděli, zjistíme, že jen to, že je tu něco, o čem prodejce nechce, abychom se dozvěděli. Přitom i toto tajemství je pravděpodobně dost průhledné: že mu vůbec nejde o Vás, jen o sebe. Takže ve výsledku my odolní už vidíme na reklamních panelech jen hlavy krvelačných šelem a kňučících psů, říkající: „já chci tvoje peníze”. Lačnost. Příkladem může být reklama, kde je odříkavý život mnichů shazován za cílem výdělku banky, která jim, údajně z toho nadšeným, nabídne spoření na přepychový důchod. Nebo jiná, kde telefonní operátor obcuje s ideály hnutí hippies.
Když je to takhle zřejmé, uvědomíme se, že brojit za dohled nad archivonváním symbolů, za represi, která zajistí jejich ochranu, by nemělo smysl. Tím by se naopak odpoutala pozornost od hodnoty, na níž tyto symboly odkazují. Jediné, co lze proti korupci dělat, je kultivovat. Odkazovat na hodnotu novým i starým způsobem, protože pokud ta potom má místo v našem vědomí, nic svatého nám nakonec nemůže být ukradeno a každý pokus námi manipulovat bude směšný. S úctou k odkazovanému přijde postupně i pochopení pro mnohé odkazy. Tak se kulturně kultivujeme – a zanecháváme korupce. Klidně říkejme, jak je oblíbeno, že problémem naší společnosti je korupce. Ale vezměme v potaz, že vyjma velkých mudrců jsme zkorumpovaní – kdykoliv chceme někým manipulovat, kdykoliv s ním jednáme neupřímně. Aby se společnost z korupce uzdravovala, je třeba probouzet v sobě láskyplnou starost o kulturu.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Aby mě nikdo nemohl nařknout, že neoprávněně přičítám mnohým lidem nějaké názory, pro jistotu jsem (ve vlaku, což tomu, pravda, dodává nezvyklou děsivost) vyslechl následující telefonát: |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jak dalece jsme ochotni hájit právo člověka na svůj názor a na jeho projevení? Co když ale jeho názor někoho druhého uráží, pohoršuje, nebo zraňuje? Co když to, že hlasitě sdělujete svůj názor, přiměje někoho jiného, aby někomu dalšímu ublížil? A třeba už ne jen slovy. Budete pak cítit vinu za to, co se stalo?
Třeba s ní netoužil mít sex, dokud se zasněným pohledem nepronesla: „Já bych šukala…“
Cítila pak za to vinu? |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Držitel (úvaha, fanky) • On culture and corruption (úvaha, fanky) • Nejsurrealističtější surrealistikon, jednou se tomu budeme smát... (úvaha, Kolemjdoucí) • O fungování (úvaha, Nesmyslon) • Reklama (úvaha, Tryskáč) • O přeceňování života, o zabezpečení života (úvaha, William) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Tao Te Ting : Zdaž ničím nezáviset na životě není cennější než přeceňovat život. (Krebsová, kapit. 75)
nebo: Jenom ten, kdo nežije jen pro život, cení si život moudře. (O. Král 75)
nebo : ..život dát a nevlastnit jej, pracovat pro něj, ale nezakládat si na tom, pěstovat ho, ale nevládnout mu, to vše se nazývá mystické Te. (O. Král 51)
a Ježíš : Nedělejte si starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo víc než oděv. Kdo z vás může prodloužit svůj život jen o píď, bude-li se znepokojovat. (Lukáš 12)
a dále: Kdo život svůj chce zachránit, ztratí ho, kdo život svůj ztratí pro mou cestu, nalezne jej. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Make up 350,- kč, večeře s pratnerkou 500,- kč, sračka - k nezaplacení.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Je docela zajímavé, jak věci fungují. Ještě zajímavější je, zdá se, když věci nefungují. A jak fungují rady k obnovení jejich funkčnosti. To se týká jak věcí hmotných, jako jsou počítače nebo mobilní telefony, tak i "věcí-nevěcí", jako jsou vztahy, společnost, rady... Ovšem mnohokrát jsem si povšimla, že i lidé jsou vlastně věcmi, nebo se jimi alespoň cítí být, nebo častěji, považují se za ně navzájem. Nedávno jsem zaslechla opravdu hluboce zúčastněnou otázku. "Tak co Jana, už funguje?" ptal se ten starostlivec a já jsem se tomu usmála. "Hele, tak vy spolu fungujete, jo?" ptal se zase někdo jiný na nový vztah svých přátel. A vlastně už mi to ani k úsměvu nepřišlo. A vlastně už ani nechci tu úvahu rozvíjet, protože vždycky, když se o to pokusím, mám pocit, že asi funguju na nějakým fakt divným principu. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10488445364-bohosluzba-za-sdelovaci-prostredky/31329838009/
Poslední záchvěvy iluzí, neboť ti, z nichž nehovoří duch svatý sám, ti budou nakonec zesměšněni. Jsou jako oheň bez žáru. A duch hovoří ze srdcí , která jsou k němu skloněna. Každé jedno, trpící, hledající, soucitné... „Modleme se za ty, kteří připravují dětské pořady...“ |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Vezměme si čtyři příklady něčeho podbného:
Porouchaná kultura
Korupce, jak ještě zaznívá v angličtině, je narušení, porouchání. U všech příkladů se něco porouchalo. U všech to, co se porouchalo, a co zaniká, je kultura. A u všech to, co vzniká, je prodejnost. Podplácení úředníků je jen jedna forma korupce kultury či kulturní prostituce (slovo prostituce prý možná původně znamenalo: vystavit na prodej, takže vlastně vystavit lákadlo do výlohy). Ale vždycky v něm jde o kulturu. Jinak by to byl prostě jen obchod – proto ti, kdo neuznávají kulturu, nechápou rozdíl mezi korupcí a obchodem.
Represe a důvěra
Ten, kdo je uplácen, vždycky předtím dostal něčí důvěru (aby ji vzápětí zklamal). Všechny instituce jsou mixem represe (revizor) a důvěry (vstupné dobrovolné) v nějakém poměru. Totální vzájemná represe by znamenala přestřelku (střelbu a útěk), totální vzájemná důvěra by znamenala bezprostřední porozumění si. Instituce v obou případech ztrácí smysl. Ten, kdo je uplácen, dostal důvěru, že bude zastávat nějaké hodnoty. Důvěra je volnost, kterou dostal, to, že každý jeho krok není policajtován. Kde nejsou hodnoty, jen zájmy, tam není důvěra, ale represe. Ale hodnota vlastně je zájem – ale společný. A čím je společnější, tím je hodnotnější.
Zpátky ke kultuře
Inu, a hodnoty jsou to, co tvoří kulturu. Nebo se taky dá říct, že (jediná pravá) hodnota je to, o co tu (takže: všem) jde – a kultura že je to, co nás v tomhle směru kultivuje. Česko už zažilo dost zřetelnou korupci kultury (korupce, jak jsem vysvětloval, je vždy korupce kultury) – díla umělců, kteří se v době totality uchýlili k psaní na režimní zakázku. Na těchto dílech je vidět jedno: čím více propagandy, tím méně kultury. Umění, které se nevzdá reklamního záměru prodat, nebude nikdy dost uměním. Pokud ještě bude uměním, bude vždycky kompromisem mezi pěstováním hodnot a jejich zamlčováním či rozkládáním. Malba neumětela na pivním tácku má větší šanci být čistším výrazem kultury, než sebelepší reklama.
Pojďme to tedy nějak uzavřít. Klidně říkejme, jak je oblíbeno, že problémem naší společnosti je korupce. Ale vezměme v potaz, že je to širší problém, než mezi politikem a úředníkem. Že vyjma velkých mudrců jsme zkorumpovaní – kdykoliv chceme někým manipulovat, kdykoliv s ním jednáme neupřímně. Aby se společnost z korupce probudila, je třeba přestat ji svádět na druhé; je třeba probudit v sobě láskyplnou starost o kulturu.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Majitel je ten, kdo má
majitel je držitel
kdo drží, nepouští
co se na něčem drží a nechce se pustit, lpí na tom.
lpí, jako když se lepí
Tak vzniká ztotožňování
Přilepte k sobě kus nábytku
Budete moci říct: zvětšil jsem se
Takže se zvětšilo Vaše já
budete těžší a nemotornější
Blíž zemi.
Slovy Gabriela Marcela:
V „mít“ (...) se cítím před světem tak bolestně sebou; tisknu k sobě věc, která by mi mohla být uchvácena, zoufale se pokouším si ji přivtělit, vytvořit s ní jediný nerozborný komplex. Zoufale, marně...
Slovy Gautamy Buddhy:
Co je však nestálé, strastné a podrobené změně, je správné na to nahlížet: „To je moje, to jsem já, toto je mé Já“? |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
"Imagine no possessions
I wonder if you can
No need for greed or hunger
A brotherhood of man
Imagine all the people sharing all the world"
(John Lennon: Imagine)
Představ si, že informace není komodita. Že nemá smysl obchodovat se softwarem, filmem, vojenským tajemstvím. Tajemství jsou prozrazena, technika a umění se rozvíjí díky entusiasmu spolutvořících. Že člověk shání noviny, jen aby mohl sahat na hrubý papír a radovat se z otáčení listů. Že skončila doba vlády těch, kdo mají v rukou sdělovací prostředky. Ty totiž nejsou k ničemu - na jejich místo přichází bezprostřední sdílení. Myšlenky si jen tak polehávají ve vzduchu... |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Vypadá to jako vlasy padající přes oči, nejde je však odhrnout, ale pak se to mění v kruhy. Vytržen, spatřuji náhle na ulici malého štírka, ovšem jakmile se k němu chci přiblížit, jen pohnu obočím, zalézá tento škvírou kanálu do stoky pod ulicí. Pokleknu vám a dívám se jedním okem pod ulici. Jest tam kupodivu pokoj, který je zcela prapodivně vybaven. V rohu je starý ohlazelý medvěd, dětská hračka. Je podložený komínem z knih. Medvěd má na sobě brýle a na nich jsou přidělány balónky. Slabý vánek je odklání do strany. Jinak je pokoj čistý a útulný, je dokonce vytapetovaný plátěnou tapetou s pruhy. Uprostřed pokoje není stůl, ale ubrus, váza a květiny jsou na zemi. Místo koberce je tam stejná dlažba z kočičích hlav, jako tady u mě na ulici. Jisté je jenom to, že tam něco dýchá, ne, možná jsem to já, protože můj nos je zvědavostí ke kanálu zcela přitištěn. Možná se zvuk uvnitř odráží a pak se opět dere k mým uším. Ve vzdálené části pokoje je vidět jenom tmu, ale slyším cosi jako tekoucí vodu. Ze tmy něco se blíží a již rozeznávám vůz jedoucí po dlažbě a pak v rychlosti projíždí černý kočár pokojem z jedné strany na druhou a tam naráží do opřených madrací. Ten vůz není velký, asi tak pro tříleté dítě. Potom mě něco vytrhlo z pozorování, podivný praskavý zvuk na ulici…Jak jsem se za ním chtěl otočit, uviděl jsem zvláštní věc: Rozhraní mezi tam dole a ulicí je tenké jako cigaretový papír. Žádné patro. Pak vidím, že praskavý zvuk vydával zlatohlávek, který si nohama čistil krovky. Náhodou s sebou mám dalekohled, a tak jsem ho otočil a jal jsem se ho pozorovat. Jeho chlupy jeví se jako biče, jeho oči jsou temné kameny, vykulené a výhružné, je vidět, jak dýchá a v ústech má dýmku. A najednou se nad ním objevuje obláček, bublina z komixu a tam je napsáno: „ CO ČUMÍŠ!?“
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Zpětně uznávám; máš bod. Vezmeme-li to v tom nejvágnějším slova smyslu, můžu říkat místo naivity idealismus. Ale ale - najednou budu chtít říct, že jsme idealisti všichni. Poněvadž bez víry, co by se dala shrnout pod něco jako "good things work", se žije těžko. Je to palivo. Dojíždět, jet ze setrvačnosti se dá na lecčem, řekněme na nějaký posedlosti... Ale to je sžírání. Co se sžírá, to odumírá. Tady je potřeba pokrm. A vyčítám si, že to formuluju tak atheisticky jako "good thinks work". Ale když mluvím o dobrém, mluvím taky o dobru - a víra v dobro (která znamená, jak jsem psal, začít u sebe) už by mohla do atheismu (a řečí o konvenčnosti morálky) rýpnout. Není to tak, že my jsme ti idealisti, kteří věří, že dobré věci fungují, vyplácí se, nebo že jsou dobrý, tedy jinými slovy, že nějaký dobro je. Bylo by to hloupý sobčit si něco, co je vlastní všem bytostem.
A pak, jestli bychom si prý neměli přiznat, že jsme krom idealistů taky underground. Nebo chceme být mainstream? Anebo, jak jsem se k tý otázce naposledy vyjádřil: "The mainstream underground"? Slova jako under-ground nebo proti-proud přiznávají establishmentu nebo maistreamu moc, dokonce snad větší moc. Někdy je to nutný: když nás tahle moc dohání a přemáhá; někdy ne - když jsme schopni ho přijmout jen jako okolnost. Je rozdíl být shodou okolností v menšině a zakládat si na tom, že jsme menšina - a to je taky důvod, proč kupříkladu underground leckomu smrdí. Kategorický imperativ přece říká: tak, jak by měli všichni. Měli by snad všichni být menšina? Proč zrovna já bych měl být "jiný než ostatní", říká si "běžný člověk", a říká si to právem. Až se jednou stane, že všichni zmoudří, bude androš kontraproduktivní. Smysluplný kulturní hnutí nemůže stát na "vymezení proti", protože musí mít drajv. Motor. Palivo. Naivitu. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Manifest (úvaha, Kolemjdoucí) • Rozdělená společnost? (úvaha, JD) • Město žížal (úvaha, William - Lukanec - Wallace) • Oheň v bytě (úvaha, Kolemjdoucí) • Manifest boje s aspikem (úvaha, Nesmyslon) • Kam se poděli stopaři? (úvaha, Kolemjdoucí) • Stromeček (úvaha, Nesmyslon) • Včera a dnes a pořád (úvaha, Nesmyslon) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Včera jsem potkala: - polobezdomovce Honzu, kterého jsem pozvala k nám na večeři - prapaní s neuvěřitelně milým úsměvem - zjevení hněvu v podobě malého pána s maličkým psem - kočku s obličejem mývala - spolubydlící ze Singapuru, kteří se přistěhovali včera a dnes večer se stěhují zpět
Dnes jsem potkala: - pána, kterému při došlapu odfukovala levá bota - auto plné slunečnic - paní, která kdyby šla ještě o půl kilometru za hodinu pomaleji, už by couvala - slipy bez chlapa - burácejícího holuba - štěkající straku - slečnu, která si o sobě moc myslí
A to všechno mě vede k závěru, že i dnes je svět stejně šílený, jako byl včera.
2.6.2011
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Bylo 17. prosince a v Lidický ulici na Smíchově ležel na chodníku suchej, úplně opadanej vánoční stromeček.
Kdo ho tam dal? A proč teď? Byl tam brzo a nebo naopak pozdě? Pomyslela jsem si, že letošní stromeček by určitě tak rychle neuschl. Ani neopadal. určitě byl přinejmenším loňskej, ale kdo ví, třeba byl i starší. Měli ho doma v kumbále už několik let. Mnohem víc věcí měli v tom kumbále už spoustu let. Starý ficherky, klec pro křečka, nefunkční vysavač, stanový tyče a tři žehličky. Sádrokartonový desky i s u-profilama a skelnou vatou. několik klobouků a hodně starou baterku. Klubka kabelů a batoh a paralelně zapojený vánoční žárovičky z roku 88. Na tom všem ležele vrstva prachu, pavučin a vzpomínek.
Bylo 17. prosince a v Lidický ulici na Smíchově ležel na chodníku suchej, úplně opadanej vztah. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jel jsem z okresního města do Prahy vozem a nebyl jsem zcela vytížen. I rozhodl jsem se, že chvíli počkám s odjezdem a pak se půjdu zeptat na autobusové nádraží, kde se každý den tvoří velká fronta, zda někdo nechce svézt. Nemám totiž rád, když se plýtvá. A nebaví mě jezdit sám. Sám jsem jezdil autobusem a fronty a mačkání mě nebavívalo. Čtvrt hodiny před odjezdem autobusu jsem zastavil vedle fronty, stáhnul jsem okénko a zeptal jsem se jí: „Nechcete někdo vzít do Prahy?“ V odpověď zaznělo mlčení. Ovčané se dívali do země a pár jedinců se nevěřícně po sobě podívalo. Situace mě značně pobavila, a tak jsem zkusil svůj požadavek opakovat a doplnit ho o několik detailů, že jedu přímo na Smíchov a že za cestu nic nechci, leda dobrovolný příspěvek. Autobus totiž jede delší dobu a končí ve stanici Zlýčin, odkud se teprve většina metrem dopravuje do centrumu. Reakce fronty byla podobná a já už chtěl vyrazit odmítnut, ale po delším váhání, kdy jsem si vychutnával podivné výrazy v obličejích frontmanů, nejistě z řady vystoupili dva mladíci. 1.:“„Tak já bych teda jel.“ 2.:„…tak…já teda…taky.“ V autě byly sice ještě dvě místa, ale pro pohodlí mých hostí jsem se už dál neangažoval. Mladíkům jsem sdělil, že pokud budou chtít, můžou mi přispět na benzín, ale nemusejí. Oba se dobrovolně nabídli, že mi dají padesát Kč, s čímž jsem byl velmi spokojen a oni ještě by ušetřili. A vyrazili jsme. Cesta uběhla celkem rychle. 1. si se mnou povídal (elektrikář). 2. Vzadu rezolutně mlčel (sportovec - student). Pak přišla Praha. A už jsem byl na Smíchově. A stál jsem na červenou kousek od metra. Oba tedy rychle vyskočili a měli to utrpení za sebou. Na padesátikorunu zapomněli taktéž oba. Ale poděkovali, to jsem byl rád, něco to pro ně možná tedy znamenalo. Ale přežili, aniž bych je znásilnil, okradl, nebo jinak poškodil. A já musím říci, že jsem se celou tou situací velmi bavil. Navíc od té doby vím, kam zmizeli stopaři. Bojí se a stojí ve frontách. A většina z nich jistě kouká večer na skutečné a zaručené zprávy v televizi, nebo čtou z internetu, kolik se právě dnes stalo neštěstí po světě.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Už hodněkrát jsem si toho všimla. Mnoho lidí to má tak, že jsou rádi neviditelní. Nosí nenápadné oblečení a nenosí výraz obličeje, vyhýbají se očnímu kontaktu. Jiní lidé jsou naopak výrazní – a to buď negativně, nebo pozitivně. Negativně výrazní jsou například svými hlučnými telefonáty v tramvaji, kterými obtěžují neviditelné. Ale je třeba mít na paměti, že jsou to právě neviditelní, kdo jim k tomu dává prostor. Jsme obklopeni davy neviditelných lidí, kteří nehybně, jako zalití do aspiku, mlčí a intenzivně pracují na své neviditelnosti. A ten aspik je nebezpečný, protože se rozpíná a pohlcuje další a další lidi, kteří do něj nevědomky vstoupí. V aspiku se neviditelní cítí bezpečně, ale pokud se objeví někdo výrazný, je to jako by začal do toho jednolitého nažloutle průsvitného bloku píchat vidličkou. Jsem přesvědčena, že je potřeba narušovat aspikové kvádry v tramvaji, na úřadě, ve školách, v obchodních domech i na ulici. Aspik nesmí vyhrát nad jedinečností bytostí. A to, co vám chci říct, je, že je možné vymanit se ze světa aspiku a že přitom není nutné být negativním narušitelem. Není nutné rozpíchat aspikový blok vidličkou, je možné opatrně z něj vyjímat jednotlivé lidi. Aspik nikdy neexistuje sám pro sebe a vyjmeme-li z něj všechny ingredience, je nicotný, zbytečný a tím poražený. Lidem často stačí opravdu málo k radosti, nebo i ke smutku. Protože žijeme všichni společně, nedá se nic dělat izolovaně, bez souvislostí a návazností. Někdo říká, že člověk musí začít u sebe, ale někdo jiný může klidně říkat něco jiného; třeba, že to není možné, protože se nedá odlišit, co děláme pro sebe a co pro ostatní. Vlastně nezáleží na tom, co kdo říká, ani na tom, co říkám teď já. Na to, co je důležité, musí přijít každý sám. Podle mě to „jediné důležité“ je rozhlížet se a zkoumat, vnímat a přijímat. Vnímat a přijímat. Ne soudit a hodnotit, ne v rychlosti odsuzovat a zamítat. Dívat se na věci, jako bychom je nikdy neviděli, jako bychom je neznali a nechápali jejich význam. Protože se stačí jen trochu zamyslet a dojde nám, že jejich význam ve skutečnosti neznáme a že jsme je vlastně ani nikdy doopravdy neviděli. Dívejte se na suchý ořech, na květinu, na starý telefon nebo na kliku u dveří. Vnímejte je. Svůj svět do značné míry utváříme sami. Tím, jak ho vnímáme, jak se na něj díváme, dáváme viděným a vnímaným věcem a jevům významy. A svým chováním, činy i řečmi měníme svoje okolí. Myslím, že je veledůležité být dobrý – proto, že tím působíme na lidi kolem nás a ti pak zase působí na nás a tak se to děje neustále, až do té míry, že se dá uvěřit řečem o tom, že se nám jednou všechno vrátí. Některé věci se vrací hned, zcela bezprostředně, pozorovatelně a prokazatelně. Na nich je možné si uvědomovat hlubší principy. K vyjímání lidí z aspiku je nutné si uvědomit některé věci a je nutné se díky tomuto uvědomění sám nad aspik povznést. Pak je možné vyjímat další lidi – a to pomocí jednoduchých technik. Jejich cvičení vám přiblížím v několika lekcích. (na pokračování) |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Nastěhovali jsme se do starého bytu na Smíchově, jehož srdcem je starý kotel se jménem Dakon. Je to náš Dakon, který má dvě větve a žebra radiátorů. Má taky topeniště, popelák a rouru od komína, má taky tachometr.
Takový kotel je v každé době výhodou, protože ačkoliv je vybaven pomocným čerpadlem, je toto, v případě poruchy, odstaveno a teplo se může šířit samospádem. Je to dokonale svobodné médium. My živíme jeho a on nám dává oheň. Hrajeme si spolu a milujeme ho, protože oheň je také v každém z nás!
Když nemáme peníze, můžeme topit bedýnkami od ovoce, nejsou li bedýnky, vybíráme popelnice s kartonem, jdeme li se projít, přinášíme vyhozené dřevo od popelnic, z parku. Vánoční sezóna je žní vánočních stromků. Kolik toho lidé dnes vyhodí. Tolik odpadu – potravy.
A přijde-li nás dnes někdo navštívit, dostane kávu, čaj či jídlo, protože HOST DO DOMU, BŮH DO DOMU. Nebydlíme sami, abychom přežili v tomto bytě a uplatili nehorázný nájem, potřebujeme spolubydlící. Co se jich za ty roky vystřídalo.
Co ovšem je zajímavé, že kdo neřezal, rád neúsporně topí, kdo nenosil dřevo, ten rád se nadmíru hřeje. A přijde li k nám návštěva, často říkává: „To je ale krásný kotel! Vy topíte dřevem!?“
A já se často usmívám pod vous, neb vím, jak málo již šťastní a mladí umějí používat oheň. Stačilo by pár dnů a již by byl kotel zasypán popelem a nadávkami, a on by za trest kouřil a dýmil. Vše potřebuje pozornost, čas a píli. Málokdo je dnes tak svobodný, aby si alespoň zatopil upřímně a přímo. Málokdo vidí práci a lásku. Málokdo má čas na prostý život, a přitom každý po něm touží, touží nezraňovat, být v souladu s vesmírem, ale často jsou to pouze slova.
Kotel by nakonec byl odnesen do šrotu a na jeho místo nastoupil by plyn či elektřina, a tu bychom vozili z daleka a vesele bychom se usmívali, jak jsme nad tím vyzráli, a parky by se paradoxně postupně zmenšovaly, neb lidí by bylo více a odpadu by přibývalo, ten bychom si ovšem zaplatili odvézt (poté, co již jsme ho zaplatili přivézt a vyrobit a koupit), aby nám z něj vyrobili elektřinu. A pak bychom museli být ke svém domu připoutáni tak jako nájmem, tak jako k telefonu, k pronájmu svého těla. Paušály našich životů sají nám snad přímo z morku. Stali bychom se otroky svého nerozumu.
A mezitím naše hovna si vesele odplouvají na cizí zahrádku, i voda, i moč. A my slábneme, rychle slábneme.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
V pohodě se natáhnu na jednu asfaltovou cestu... byla to ta cesta.. no ta kterou jsem chodil každý den, zkrátka... každý den se ráno vzbudíš, koukáš na nebe při chůzi.. říkáš si, že to je šťastnej den.. že je to vlastně nesmrtelnost.. a ona to vážně je nesmrtelnost... jenže vnucuj to někomu... to nejde... neházej perly sviním.
Pak je tu den, kdy se budíš ve slunném bytě, jsi na prázdninách.. a nemají trvat prázdniny věčně? Problémy jsou jenom tam, kde je necháš, ne jinde. Když budeš jezdit tam, kde jsou problémy, budeš mít problémy... a když ne, tak nebudeš.. je to tak jednoduché. stačí se nevracet tam, kde jsou problémy.. nedělej to.. stopy v písku jsou jako zašifrované písmo, vlna je smaže, ale to vůbec nevadí. Chápeš, že to nevadí? Zašifrované písmo.. je zkrátka moc zajímavé, pořád je co se učit.. a tak vytváříš osnovu života.. a pak je i jinde.. řekneš slovo a to slovo se na tebe směje z tváře tvého kamaráda.. ano, on to pochopil.. a jdete, a jde vás parta, né jen on ale i já, Berta a David.. slepíte štěstí.. smějete se: vždyť je to tak jednoduché.. slepíte štěstí!!.. slepíte slunce, slavíte slunce, slavíte duhu.
Řekneš slovo a on ti porozuměl, řekneš slovo a on ti porozuměl.. tomu smyslu.. to je tak sladký, že neni sladšího.. jsi doma.. jsi šťastný.. nejsi ve vzduchoprázdnu.. máš smysl života.. je to dobrodružství.. nekonečných prázdnin.. protože věci mají smysl.. o věci se dá opřít.. jsou skutečné.. nejsi ve vzduchoprázdnu, kde něco řekneš a jako bys to neřekl.. lámeš si hlavu „jak je to možné“, jak to, že to neslyšel...? Frustrace, rezignace, pád.. to není jako tady. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Po uplynuvší první přímé volbě prezidenta České republiky a kampani, jež ji předcházela, získaly mezi jejich protagonisty – politiky a novináři – na oblibě výroky o rozpolcenosti české společnosti. Relativně nahlížená struktura české společnosti je přitom ve skutečnosti zcela opačná.
První otázky, na které odpovídal jak vítěz, tak i poražený, se z velké části týkaly jejich přístupu k údajnému rozdělení české společnosti. Oba se předháněli ve slibech budoucí práce na „sjednocení“ české společnosti, i když v případě nově zvoleného prezidenta s výjimkou „horního půl milionu“. Podle premiéra Nečase se budou vyhloubené příkopy jen těžko zasypávat. Komentátor Lidových novin Zbyněk Petráček přirovnává kampaň před prezidentskými volbami k válce: „V situaci, kdy přímá volba hlavy státu dále vyhrotila táborové rozdělení společnosti, je na místě otázka: jak stráví porážku schwarzenbergovský tábor? Šance, že by vzal Zemana i za svého prezidenta, je iluzí (jako by byla iluzí pro zemanovce po výhře Schwarzenberga). Spíše se uplatní poučka von Clausewitze. Slavný pruský generál tvrdil, že válka je politika vedená jinými prostředky. Teď se to obrací: Politika je válka vedená jinými prostředky.” Lékař Jan Hnízdil přirovnal vášně vyvolané prezidentskou kampaní k „řádění rowdies na fotbalovém stadionu. Už chybí jen fyzické napadání. A nemyslím si, že by kterýkoliv z kandidátů byl schopen situaci rychle uklidnit.“ A dodává: „Emoce byly vypuštěny a emoce budou dál vládnout. To, čeho se obávám, jsou násilné střety…. Výsledkem mohou být lidé v ulicích. Měli bychom myslet i na tuto variantu."
V české společnosti existují pouze dvě trvalá štěpení s politickým přesahem. Prvním je sociálně-ekonomické štěpení na levici a pravici. Druhým je sociální štěpení město – venkov. Určitým problémem je, že se tato štěpení překrývají. Jinými slovy, česká společnost postrádá významnější vrstvu městských levicových liberálů, jací kupříkladu tvoří základ voličstva Demokratické strany ve Spojených státech, a naopak konzervativní pravicový venkov, jenž v jižních tradičně agrárních státech USA tvoří baštu Republikánské strany. Tato dvě štěpení můžeme nicméně označit za „vyjednatelná“. Ve snaze pokrýt co největší část voličské obce se politické strany uchylují k ekonomicky středovým pozicím, a to do té míry, že je dnes prakticky nemožné rozlišit sociálně-ekonomickou politiku hlavní levicové a pravicové strany. Rozdělení na obyvatele měst a venkova je stále více relativizováno vnitřní migrací a skutečností, že značná část venkovské populace pracuje ve městech.
Nahlédneme-li českou společnost z relativizující globální pozice, uvědomíme si její neobyčejnou homogenitu. Již dvacet let český stát nezná národnostní štěpení. Žádná významná politická strana se nevymezuje národnostně jako zástupce určitého etnika. Opačnou zkušenost přitom má mnoho postkomunistických států střední a východní Evropy: Bosna a Hercegovina, Slovensko či Ukrajina. V těchto zemích mívají předvolební kampaně ještě vyprázdněnější formu než v Česku: nejsou střety názorů, ale primárních nevyjednatelných identit. Česká společnost je ovšem národně homogenní nejen ve srovnání se svými východními sousedy, ale i ve srovnání s tradičními demokraciemi západní Evropy. Jakékoliv volby v Belgii se nesou v duchu soutěže mezi Vlámy a Valony; sociálně-ekonomická štěpení jsou podřízena národnostním: každé etnikum má svojí socialistickou a liberální stranu. Poslední jednání o vzniku vládní koalice trvalo 353 dnů, což je světový rekord mezi demokratickými zeměmi. Rovněž politický proces ve Spojeném království je z velké části naplněn skotským separatismem a anglickou snahou o jeho zastavení. První přímá volba prezidenta České republiky se konala několik týdnů po dvacátém výročí jejího vzniku. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že rozhodnutí české politické elity před dvaceti lety – jakkoliv nebylo podepřeno lidovým hlasováním – se ukázalo být prozíravým a zaručilo české i slovenské společnosti mnohem větší stabilitu, než jaké by se těšily ve společném federativním státě. Uvědomíme-li si, jak složitá a vleklá vyjednávání provázela jmenování hlavních státních činitelů v komunistickém Československu i jejich volby po roce 1989, zdá se proběhnuvší kampaň umírněnou a klidnou. Pakliže by probíhala v prostředí československé federace, hlavním tématem by byla národnost budoucího prezidenta, tak jako tomu bylo na konci roku 1989. (Jeden z hlavních argumentů české strany proč nezvolit za prezidenta Alexandra Dubčeka zněl, že Slovákem je již federální premiér Marián Čalfa. Poté, co se stal prezidentem Václav Havel, naopak slovenští představitelé odmítali přijmout za federálního premiéra Čecha Jana Stráského.) České společnosti jsou cizí také náboženská štěpení. Žádný z hlavních politických proudů se nevyhraňuje nábožensky. Jedinou nábožensky vymezenou politickou subkulturou jsou paradoxně jinak většinoví křesťané, vliv jejich politické strany ovšem v posledních dvaceti letech nezadržitelně klesá. Zde je opět na místě zmínit Bosnu a Hercegovinu, ale třeba také Irsko nebo Polsko, v nichž je náboženské vyznání jedním z hlavních zdrojů politické identity. (V případě Polska je zdrojem štěpení otázka samotné sekularizace státu.) Ač se často hovoří o levicové Moravě a pravicových Čechách, česká společnost nezná politicky relevantní regionální identity. Žádný z českých ani moravských krajů neusiluje o autonomii v míře, jaká je běžná například v Itálii, kde v Padánii pravidelně vítězí Liga Severu, jejímž cílem je zemi přinejmenším federalizovat; ve Španělsku, v němž se celostátní volby nesou ve znamenají boje za udržení Katalánska ve společném království; či v již zmíněné Británii. Všechny zmíněné země mohou Česku jeho sociální a politickou homogenitu závidět. Česku se zatím vyhnula také výraznější sociálně-ekonomická štěpení, jaká zná kupříkladu Velká Británie nebo Spojené státy: existenci uzavřených subkultur, jež se spolu nestýkají a žijí zcela odděleně. Na rozdíl od zmíněných zemí je v Česku stále běžné, že občané z různých sociálních vrstev ráno usedají do téže tramvaje a po práci jdou na nákup do téhož obchodního centra.
Údajné rozdělení české společnosti, jež bylo v uplynulých týdnech opakovaně zmiňováno novináři a státními představiteli není těžké relativizovat, nahlédneme-li českou společnost globálním pohledem. Veřejné diskursy, narativní rámce ani epistemologické vzorce nejsou v Česku „ponárodněny“, „ponáboženštěny“, „regionalizovány“, ani „potřídněny“. V této souvislosti stojí za zmínku vhodnost alespoň zamyšlení se nad nahrazením současného poměrného volebního systému při volbách do Poslanecké sněmovny většinovým systémem. To ovšem neznamená, že v české společnosti neexistují snahy o její rozštěpení. Jak jinak interpretovat skutečnost, že redaktoři nejčtenějšího českého deníku – mající značný vliv na veřejné mínění – považují antikomunismus prezidentských kandidátů za ctnost? Přestože současní dědici autoritářsky vládnoucí Komunistické strany zastávající veřejné funkce mohou (a měli by) být velkým trnem v oku, snaha a priori vyloučit jednu pětinu populace, která je podporuje, z demokratického procesu – a tím zpochybnit jeho základní principy – rozděluje společnost mnohem více než vyhrocená kampaň před jedněmi prezidentskými volbami. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Zakládám prozatím veřejnou debatu nad mnou v budoucnu založenou a v konečné fázi dobrovolně zrušenou Stranou dobrovolného občanství.
toto je velmi hrubá skica, ale směr je nastíněn |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Poznáme dobrého člověka podle přímého pohledu, jasné mluvy, nebo klidného vystupování? Je takový člověk vždy vhodně oblečen, podle nejnovější módy? Mívá čisté ruce a pečlivě opracované nehty? Vystupuje s rozhodností a s vážnou tváří? Jeho jazyk je vytříbený, nikdy nemluví sprostě? Ale rozhodně vždy vřele konverzuje, odpovídá na všechny otázky, je slušný a komunikativní? Je mu vždy fajn? Vždy pouští sednout dámu a starší osazenstvo strojů? Může být dobrý člověk zcela opačného pohlaví? Může se snad poznat podle záplatovaných čistých, nebo naopak omšelých a zcela použitých šatů? Je takový člověk spíš vysoký nebo nízký? Má vždy připravenou nějakou výhodnou nabídku, kterou je ochoten kdykoliv podepsat? Ale snad určitě není nízkého postavení, má vlastní byt, ne-li, pak bydlí v rezidenční čtvrti a má soukromý automobil a jen tak pro jistotu, pro dobro ostatních lidí, mívá hlídán dům kamerami? Také jen tak, abychom nepřišli o tak dobrého člověka, chodí s ochrankou? Jeho názory jsou vždy čerstvé a svobodné, jinak by nevyvolával tolik nevole? A samozřejmě vše co dělá, vše co říká, že dělá, dělá pro dobro druhých? Pro dobro druhých nedá almužnu? Máme tu čest potkat dobrého člověka, který navštěvuje pouze vybranou společnost lidí stejného zrna? Třídí dobrý člověk odpad a věnuje se nejnovějším úzům, nezapomínaje odsuzovat starou školu? Dobrý člověk vždy se nechává vidět, když daruje almužnu, pokud se rovnou nevzdá majetku ve prospěch institucí? Dobrý člověk nutně žije v celibátu, nebo alespoň požívá všech možných sexuálních praktik moderního věku, jako je nevinná záliba ve zrůdách či hentai? Dobrý člověk je vždy klidný, nikdy se nehádá, nebo právě naopak? Vyskytuje se dobrý člověk jen tak na ulici? Je hravý takový dobrý člověk – hraje paintball, chodí střílet, rybaří či nimrodí alespoň? Jistě má ale doma v bytě nějaká divoká zvířata, alespoň psy nebo kočky. Dítěti poskytne nejvyšší vzdělání, zaplní jeho čas kroužky a skutečně pečlivě vybere vhodnou chůvu? Stran odpočinku: dobrý člověk umí odpočívat, a proto se pravidelně vydává do exotických zemí vypustit – jednak pozná nové mravy a hlavně může přivézt nové zprávy přátelům? Je to ryzí dobrodruh, potápí se, chodí na stěnu i na bouldry v exteriéru? Nebo je naopak konzervativní, jezdí na letní byt a žije zdravě? Kupuje si dobrý člověk hodně zeleniny, italských a francouzských potravin podle nejnovějších kuchařských celebrit? Je ovšem jisté, že dobrý člověk musí znát spoustu zajímavých lidí! Má dobrý člověk strach? A má vůbec rodinu? Má přátele? Krmí snad ptáky? A přesto, dobrého člověka není těžké poznat. Prostě je dobrý. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Tak já vám řeknu jak se cítím. Cítím se jako ten osel, kterému dali na výběr ze dvou otepí slámy. Umístili je do stejně vzdálených jeslí, tak aby je viděl každou jedním okem. Ta jedna otep je od arogantního suveréna Zemana a ta druhá od černokněžníka Schwanzenberga. Tak takhle se cítim. A to už neni prdel, ř-í-á-m vám! Nejsem žádnej volnej radikál, ale já z toho cejtim čertovinu. A věřte, že pohádky mám docela nastudovaný, protože poslední dobu v rámci profilaxe již nic jinýho nesleduju. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
O vnímání dobra (úvaha, JD) • Rozhřešení pro notorického alkoholika (úvaha, Kolemjdoucí) • Poznámka o dobru (úvaha, William) • O Tao a ctnosti, kapitola 57 a 75 (úvaha, William) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Mám dvě oblíbené knihy, jednou z nich je Tao Te Ting! To k politickým komentářům.
57. kapitola Spravuj zemi s opravdovostí používej vojska s důmyslností získávej svět nevměšováním. Odkud vím, že tomu tak má být? Odtud:
Čím víc je ve světě zákazů a zápovědí, tím víc lid chudne. Čím víc je ostrých nástrojů mezi lidem, tím víc je zmatků v zemi.
Čím více chytrosti a obratnosti má člověk, tím více vzniká výmyslů a výstředností. Čím více se vydává zákonů a nařízení, tím více je zlodějů a lupičů.
Proto praví moudrý: Já nezasahuji a lid se sám rozvíjí, setrvávám v klidu a tichu a lid se sám napravuje. nevměšuji se a lid sám od sebe prospívá nic si nežádám a lid si sám uchovává jednoduchost.
75. Lid hyne hlady, protože nadřízení vymáhají příliš dávek. Lid se těžko spravuje, protože nadřízení příliš zasahují Lid bere smrt na lehkou váhu protože musí příliš usilovat o život.
zdaž ničím nezáviset na životě není vzácnější než přeceňovat život?
překlad Berty Krebsové |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Tento článek je článkem besedy otevřené článkem O tom, že naivita není vždycky utopie:
1) O tom, že naivita není vždycky utopie -fanky-
2) O vnímání dobra -JD-
3) Poznámka o dobru -William-
Reakce na besedu O tom že naivita není vždycky utopie, O vnímání dobra
a také na další články
Dobro je věci spravovat a napravovat, špatnost opak... toť vše..
Jak řekl alespoň pro nás evropany nejslavnější prorok vládnoucí vrstvě, farizejům: Vaše chyba spočívá v tom, že říkáte, že „víte“, i když „nevíte“, atd... Dobro je jednat z pochopení.
Nesuďte podle zdání, ale spravedlivým soudem.
A to je i potíž celé naší společnosti dnes. Není třeba hledat lepší systém, lepší zřízení, jen
odstranit chyby a vrátit se k prapůvodní jednoduchosti.
(pozn. - dopsáno: tak jsem našel jinde pocit, ze kterého jsem vycházel.. "V sanskrtu existuje slovo ita. Znamená čin, který je prostě dobrý. Čin, který považuje za dobrý obecně každý, nezávisle na pohledu či orientaci". :-) citace: Jak se věci mají, Lama Ole Nydahl, str.116.
Dalo by se zkrátka napsat, že dobro je prostě dobro.) |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Milá poradno,
Dneska jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem se pochcal. Včera jsem se totiž strašně opil. Nepamatuji si nic. Nechce se mi přestat pít, ale poslední dobou to končí pravidelně tak, že si druhou půlku pitky nepamatuju. Druhý den se jen divím, dokonce žasnu, jak jsem se dostal domů, že se mi nic nestalo či že mi nikdo nerozbil hubu, nebo že jsem nic neztratil. Když jsem se dnes pomočil, bylo to na posteli, poté se tělo přesunulo na suchou stranu - aniž by mi to dalo vědět - a regenerovalo dál. Je to jeden z těch typických příkladů geniality těla. Tak se ptám, co mám dělat.
Děkuji za odpověď.
Odpověďění
Máš dvě možnosti, buďto se na to chlastání vysrat, nebo pokračovat. Sám jistě tušíš, že "a" by bylo správně, ale problém nastává v případě slabochů nebo snílků.
Slaboch nepřestane, protože se bojí si představit tu nekonečnou svobodu, která by se mu pootevřela, nebo nedovolí svýmu egu si přiznat, že je kokot. Zatímco snílek ten je na tom podobně, akorát se ukájí blahodárnym stavem mysli po požití, kterej neguje lidskou malost a nakrátko ho uvrhá do světa, kterej by tolik chtěl. Kdejakej básník tim trpí.
A aby sis nemyslel, že jsem nějakej chytrej, tak ti řeknu, že včera jsem chcal v hospodě u krbu, pod bar během placení, na dřevěnou podlahu a do krbu. Pamatuju si, že jsem to nedělal ze zlomyslnosti, ale z čiré ztráty zábran a se smíchem. Neni totiž nic surrealističtějšího a, v tom stavu, svobodnějšího (jako zvíře - asi takovej je ten stav); kritické je odpojeno a ty, jenom jako ta němá tvář, bez sebemenší známky studu, chčiješ si na ten širej svět.
Řekl bych, že je to manifestace svobody v nesvobodě (byť by byla subjektivní - jakože asi je!), jenom pro ten pocit ochutnávat uzavřenost, vyčlenění, asocialitu, ze zoufalství. Neustále něco musíme, neustále jsme sledováni, neustále se od nás něco čeká, ale nikdo nedává odpovědi a jednoduchá řešení, svět se dokonce, zdá se, stále zesložiťuje...a toto je onen svobodný výsledek. Manifestace debility našeho sociálního světa, našeho egoismu, pokrytectví, je to vystrčená prdel na diváky...
Ale taky je to slabost a izolace. Negace toho co se tímto manifestuje. Je to divadlo pro diváky a příběh pro člověka. Je to streetart, performance, deviace, závislost, zlost, dobro, odpuštění, porušení tabu, bubu... Záleží, kdo je interpretátorem a pozorovatelem onoho aktu.
Jsem-li jím v tomto případě já, velmi dobře vím, že je to nešťastné řešení pro uklizečku (fyzicky), pro kverulanta (morálně), pro mě (svědomě). Pro Kolemjdoucího je to ovšem manifestace - myslím, pro svatýho to nic není - cítím. A to je všecko, co ti k tomu chci říct. Já žádné otázky nemám, krom těch nejvyšších.
A tak se zdržuji komentářů a soudů sám v sobě, ovšem mohu reagovat. Až tě někde uvidim chcát, věř, že rychle zhodnotím situaci a potom tě buďto kopnu, nebo tě vyvedu, možná to po tobě vytřu, ale spíš tě to necham vytřít, třeba ti něco i řeknu, ale je taky možný, že tě necham, protože vím jak je příjemný to prožít.
A když v tobě poznám anděla, tak se k tobě přidám, nebo tě obejmu, možná se tě na něco zeptám, nebo nevím... jenže vytřít si to musíš stejně sám. Vím, že nemusíš svejma rukama, ale bude tě to stát nějaký peří.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Tento článek je článkem besedy otevřené článkem O tom, že naivita není vždycky utopie: 1) O tom, že naivita není vždycky utopie -fanky- 2) O vnímání dobra -JD- 3) Poznámka o dobru -William-
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Tento článek je prvním článkem besedy:
1) O tom, že naivita není vždycky utopie -fanky-
2) O vnímání dobra -JD- 3) Poznámka o dobru -William-
Jestli rádi s přáteli filosfujete, resp. špekulujete, řekněte: všimli jste si toho, že když se řekne slovo "dobro", během jedné až pěti minut zazní slovo "Hitler"? Mně se to stává celkem často. Je v tom nějaký tajemný gramatický zákon? Vždyť se ta slova k sobě už na první pohled moc nehodí.
Zdá se mi, že mezi těmahle diskutéry převládá takováhle úvaha:
"Žádné Dobro není, je jen socio-kulturně daná morálka. Kdo si myslí, že existuje nějaké Absolutní Dobro, je jednak cvok, a zadruhé, nebezpečný cvok. Bude se snažit ostatním vnutit svou naučenou představu morálky, přivést společnost k ideálnímu stavu, který mu straší v hlavě, a půjde přitom přes mrtvoly. Jak to dopadá, je vidět u autoritářských režimů."
Takže nyní bych rád přátele uklidnil, že dobro není nebezpečné. Nechci jim brát, že je nebezpečná utopie. Mají v té myšlence ale mezeru: proč by z toho, že nějaké dobro je, mělo hned vyplývat, že je třeba ho zavádět? Proč by z toho, že tohle dobro platí pro každého, mělo vyplývat, že zrovna my bychom měli hlídat, aby ostatní byli dobří?
Věřit v dobro znamená něco mnohem jednoduššího - začít u sebe. A skončit kde? Ptejme se, až si poradíme se sebou! Ten krok nebo skok od etiky k politice, co se běžně dělá, mi připadá nějak ilegální. A hlavně vychytrale-přihlouplý. Chceme obejít svůj úkol? A věříme, že někde najdeme něco lepšího, aniž na to připravíme sami sebe?
Hodil jsem navrch našeho kanálu pro začátek starou fotku Lennonovy zdi. Dohledal jsem ji potom, co jsem ji překreslenou zahlédl u jednoho výtvarníka na Karlově mostě. Lennonovo nejprofláklejší dědictví: "You may say I'm a dreamer, but I'm not the only one". Snílek, to je další takové slovo jako blázni nebo naivita. Naivita může znamenat: nekompromisní víra v dobro. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
⇡nahoru⇡ |
Seděli jsme jednou u hranatýho stolu - bylo to vlastně první redakční setkání. Já jsem mluvil o naivitě (i nesemletosti) a přišla řeč na to, "jestli jsme teda idealisti". Protože jestli to tak je, proč si to nepřiznat. "To je slovo, který má strašně moc významů", řekl jsem (postiženej studiem platónskýho, berkeleyovskýho a německýho idealismu, Bergsonovy distinkce idealismu a realismu apod.). A Kolemjdoucí pravil: Jestli Tě tam, kamaráde, nesemleli.
