něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
Na

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 18. 3. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            

Větrná pouť (poezie, Woyta) • Loď Bláznů (Pavel Skořepa) • Vandrák (poezie, Jaroslav Alétotaky)

14.2.2024
Vandrák

Ťapkání lídí po mokrých chodnících parku
zní jako pusinky od Tebe

kolem a nade mnou šumí naše moře
silnic a dálnic

pospím si u Botiče
ještě chvilku.

9.2.2024
Loď Bláznů
Moře si může být rozbouřené, jak jen mu libo.
Smýkat lodí svéráznou, barevnou, tam a sem.
Jí se nemůže přihodit věru ničeho zlého.
Již jen s tou posádkou bláznivou, jejímž členem také jsem.
Plavíme se na truc celému velkému, širému světu.
Pestrobarevné prapory vlají k naší neskonalé radosti.
Ti, kdo nás znají, vědí. A těm co ne, to stejně nevysvětlíme.
Není to zapotřebí. Samotnou plavbou, činíme zadosti.
Jedna Loď bláznů, zmítaná na nevyzpytatelných vlnách života,
už vlastně neví, odkud vyplula a kde by měl být plavby cíl.
Vždyť sama plavba je smyslem i cílem, poháněna dobrým povětřím.
Jen tento jediný smysl Lodi bláznů ještě zbyl.
Napnuté plachty, s vírou a nadějí, hledět až za obzor.
Nikdy se neztratí, nepotopí, naše přízračná Loď bláznů.
I ty můžeš nastoupit, přidat se k výpravě, zažít mnoho
bezprostředních dobrodružství života, nebo dál žít v prázdnu.
7.2.2024
Větrná pouť

Silnicí,

nad níž vítr mocně duje,

hučí a třese stromy v zahradách,

se sluncem v zádech kráčím

od města stále dál.

 

Blátem,

vyjetou cestou v křovinách

jdu jen co noha nohu mine.

Divoký příboj větrný

ještě neustal.

 

Než dojdu tam nad vsí ke křížku,

můj větře, nesraz mne do kaluží!

Nejsem ti o mnoho víc než pírkem.

Vím, že jak s tenkým stéblem trávy,

rád by sis i se mnou hrál.

 

Za vesnicí vidím,

že na autobus se nedostanu.

Přes cestu teče rozvodněná řeka

Vítr se zklidnil a jen drobné vlnky

po rozlité vodě přes silnici hnal.

 

Zase šlapu mezi poli

proti větru i slunci,

které se sklání.

Můj věčný úkol - přijmout i to,

čeho bych se nenadál.

28.1.2024
Pohádka pro dospívající princezny

Zkusím napsat jen, co si pamatuji, stalo se to dneska v noci. Byli jsme v hradě onoho krásného království, hradě, který vypadal jako katedrála o mnoha lodích, snad do hvězdice složených, každou z nich zdobila vysoká věž; byli jsme v jedné s těch lodí, vitrážemi koukali na prosluněné ostrovy a moře; byli jsme sami, já, starý lišák, tak jak jsem, co poznal dosti žen a leccos bere s nadhledem, jen dobově oblečen, jak se slušelo na hosta v tomto království, a ona nevinná bytost, dospívající princezna s bílými tvářičkami, které se trochu červenaly, a s vlasy příliš utaženými do reprezentativního drdolu.

A nevím, co jsem řekl, ale zalekla se toho, otočila se a šla, snad někam do hlavních sálů, kde se mi ztratí v ruchu, nehledě na to, co tu její host počne, snad prostě pryč, nazdařbůh. A byla to ta chvíle, kdy jsem se ji rozhodl doběhnout, kdy si můžete být jisti, že se teď buď všechno semele až příliš rychle, nebo příběh na místě skončí, a z obojího jsem měl strach.

Jenže když jsem za ní vyběhl, již za sebou zavírala první z dvojitých dvířek vstupu do svých komnat. Oběhl jsem je, ani nevím kudy, snad tam byl ještě další vchod, a místo abych objetím zastavil ji, objal jsem druhá dvířka toho dvojdveří, skrze které na mě koukala celou tou směsicí pocitů. Ano, znali jsme se delší dobu, ale na tuhle blízkost nevěděla, jestli mi může věřit a sobě rozuměla ještě méně.

V tu chvíli zachraptělo dřevo, něco zaskřípalo, a já jsem visel na oněch špaletových dveřích, řítících se nahoru, nesoucích tu krásnou dívku s vykulenýma očima, která něco odříkávala, a během vteřiny mi došlo, oč tu jde, a tak jsem zbrzdil sebezáchovný reflex a chytil se pevněji. Byl jsem informován o místním folklóru, zvycích, ale i pohádkách, jedna z nich, veršovaná, o svištícím výtahu do věží, líčila princeznám, kdy přijde ten správný čas.

Nikdy mě nenapadlo, že se krom veršů jedná i o dílo místních vynálezců a konstruktérů a neznal jsem ji rozhodně tolik, jako ta nádherná dívka, pro kterou jsem podle všeho měl já, starý lišák, být vyvolen. Odříkávala ji po paměti.

***

Komnata nahoře nebyla okázalá, spíše příjemně zabydlená, se zvláštními barevnými prvky. Princezna se zbožným výrazem chvilku ještě recitovala a pak se zastavila: „Loutky, loutky!“ Něco jsem chtěl říci, ale přerušila mě: „Někde tu musí být loutky!“. Ve svém uhranutí měla tak roztomile naivní hlas, že snad jen hluchý by se nedokázal zamilovat.

„Tady jsou,“ našel jsem je zavěšené na dveřích skříně v další, sousedící komnatě. Byly tři, každá měla půl metru, a představovaly Lásku, Smrt a Lež.


„Lež, ta jenom zlá je,“


citovala princezna, když ji brala do rukou. Smrt ne, došlo mi. A teď mi dochází, že Láska byla ta, co je jen dobrá. Možná bylo třeba s nimi sehrát divadlo, to už se nikdy nedovím. Láska byla do červena, Smrt šedivá, Lež namodralá. Světýlka v pokoji tomu odpovídala. Zobrazovala různé citáty, které se někdy i proměnily třeba v nápis "LIE". Bylo tam i světýlko, které ukazovalo červené "LOVE", ale když jste popošli o kousek stranou, zmodralo a ukázalo "LIE". Všechna byla vyskládaná v nějaké knihovničce, jakou byste čekali u dědy v pracovně. Úplně nahoře bylo otočné světýlko, které ukazovalo názvy písniček o Lásce, Lži a o Smrti. Co to bylo za písně, už si nepamatuji, ale řekněme, že třeba Beatles nebo Iggy Pop.


„To je jukebox!“


došlo mi. Tohle království musím všem princům doporučit.



⇡nahoru⇡         ➜ prosinec 2023


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.