Blázni.cz - dobrý kanál

Stává se,

že samovolně začnu brousit nože

a přemýšlím, kde by ti asi slušely nejvíce. 

jestli mám zvolit přímou cestu do hrudi

nebo to vzít oklikou skrz duši a

několik citových zkratů.

Někdy se stává,

že prostě zabouchnu dveře

a doufám, že zmizí ze zdi,

abys je už nikdy nemohl otevřít.

Abys za nimi zůstal sám 

a  já mohla dosyta plakat

a konečně přijít na to, 

proč den střídá noc

a proč z oblohy mizí hvězdy

a proč se z dvou společných životů

vytrácí láska

a zůstává jen na dně

skoro neviditelná.

Nechává se nahradit

hněvem a prostořekostí.

Nechává se smést do kouta

a asi už nechce být 

znovu objevena.

Někdy si říkám,

že všechna ta nenávist není upřímná

a chci tomu vnitřnímu hlasu uvěřit. 

Obrátit na nový list a

zašít si srdce odpuštěním.

Znovu Tě milovat a

nevidět tvou 

lhostejnost.

Život příslušníka je rozfázován do stádií, jejichž obsah se proměňuje, ale jejichž centrem je vždy pěstování nechuti k náplni vlastní činnosti. První stadium nazýváme škola, druhé práce. Za nejzdatnější se považují ti z příslušníků, kteří jsou v odolávání takto vypěstované nechuti nejvytrvalejší. Tito nedoufají v pozemské blaho ani v posmrtné odměny, neboť kdyby svou činnost považovali za bohulibou či libou sobě či komukoliv druhému, mohly by tyto motivace narušit musíšskou nechuť.

Seznamy musíšských zvykových činností a hodnocených ctností jsou pak velmi nahodilé. Mnohé činnosti a ctnosti jsou převzaty z jiných, převážně primitivních kultů, jako je hedonismus či skutkářství, avšak obsahově vyprázdněny, neboť příslušníci dbají na čistotu své demotivace.

Musíšské jazyky jsou také vyjímečné. Slovo pro „povinné“ zde bývá opozitem slov jako je „dobrovolné“, „chtěné“, „příjemné“. V nejméně jednom jazyce stojí tvar „z povinnosti“ v kontrastu k pojmu „rád“. Tato jazyková skupina také využívá slovo „musím“ v kontextech, kde bychom mnohem vhodněji použili slovo „chci“.

Musíšská kultura bývá někdy také označována „vyznávání Musíše“. Božský či jiný nadlidký status Musíše je však pochybný. Jediné, v co u něj příslušníci kultu mohou doufat, je stav „nemusíš“, stav vyčerpání seznamu příkazů (jež Musíšovi v daný moment připisují). Za tento čas však podle lingvistů musíšští nejsou příliš vděční, neboť jej podle svých slov „zabíjejí“ či „krátí“.

Evu jsem neviděla od našeho třídního srazu, ale od doby, kdy jsme si mohly pořádně popovídat, uplynula ještě delší doba. Vdala se (podle vlastních slov „konečně!“) a odstěhovala mimo město, přišly děti a času na kamarádky nezbývalo. Teď jsme na sebe zničehonic narazily v obchodním domě, když zrovna vycházela z obchodu s oblečením, jako každá pracující matka obtížená batohem, přes bok kabelku a v ruce si radostně nesla papírovou tašku sladce růžové barvy.

Po překvapení a objímačce souhlasila, že si sedneme do přilehlé kavárny, abychom konečně nerušeně prohodily několik slov. Usadily jsme se v křesílkách u prosklené stěny, s výhledem na tropické rostliny v proskleném vnitrobloku.

Ještě, než si udělala pohodlí, sáhla do tašky , vytáhla černobíle vzorovanou halenku a položila ji na stůl. Z kabelky vylovila manikúru a nůžtičkami odstřihla cenovku i všité cedulky. Odstřižky shrnula do tašky a všechno to nacpala do koše za našimi zády.

„Promiň, ale musela jsem to udělat hned, jinak bych na to zapomněla.“

„Já taky nemám ráda, když mě škrábou cedulky, ale nepočkalo to na doma?“

„Ne, to by si Luboš všimnul, že je to z obchodu a rozčiloval by se, že utrácím. Luboš nesnáší konzumní styl života a nechce podporovat velké řetězce, takže nakupujeme v sekáčích. Jenže já měla dneska v práci náročný den, tak jsem si to chtěla vynahradit a koupit si něco hezkého a nového.“

„Moc ti to sluší, ani jsem nepoznala, že nakupuješ v sekáči. Ale úplně jsi změnila styl, skoro jsem tě nepoznala. Vždycky jsi nosívala vlasy nakrátko a džíny. Všude džíny. Ke všem příležitostem.“

Eva si prohrábla dlouhé vlasy a zasmála se.

„Tak to mi ani nepřipomínej! To bylo to první, co mi Luboš vyčetl, když jsme spolu šli na první rande. Že vypadám nežensky. Dlouho jsem mu odolávala, ale ...“

„To je mi jasný, každá se chce svými chlapovi líbit.“

„To samozřejmě. S krátkými vlasy bylo míň práce, jak jsi vstala z postele, tak jsi šla. Když se umyly, hned byly suché. A džíny, jéje, ty byly pohodlné. Hlavně v zimě, teď musím pod sukní nosit punčocháče, pořád je shrnovat, vyhrnovat, upravovat, lepí se k sukni. To mě mrzelo, když se musela vzdát všech džín, kalhotových kostýmků, legín, šortek! Jenže co naděláš. Luboš četl tu slavnou knihu „Evropa si podřezává žíly“, kde psali, že zánik západní civilizace nastal rozpadem tradičních pohlavních rolí. Vždycky to bylo tak, že ženy nosily sukně a muži kalhoty.“

„Úplně vždycky ne, vezmi si třeba staré Římany, ti chodili zamotaní v prostěradlech stovky let.“

Eva mě neposlouchala a pokračovala: „Byla to muslimská kultura – já se tedy v souvislosti s nimi zdráhám použít slovo „kultura“ - kde ženy nosily kalhoty. A rozhodli se nám to sem importovat.“

V tu chvíli přišla servírka a Evinu svéráznou interpretaci historie uťaly dva nápojové lístky, které před nás rozložila. Eva si lístek podezřívavě prohlížela a mračila se.

„Strawberry Cheesecake – proč sakra nemůžou napsat „jahodový tvarožník“? Nebo tohle: Gingerbread Pumpkin Latte – co je tak špatného na dýňovém mléku s perníkem? Proč se ani neobtěžujou to napsat česky? Samá angličtina všude, aby naše děti zapomněly na mateřskou slovanskou řeč! Elity chtějí, abychom všichni byli jeden velký globální národ bez historie a bez jazyka. To je jeden z důvodů, proč tyhle franšízy nemám ráda!“

Schválně jsem si vybrala nejvíc přeplácaný koktejl s jahodovým sirupem a duhovými marsmallows. Eva si dala espresso bez mléka a kousek bábovky. Jakmile se do ní zakousla, zašklebila se: „Sračky z palmovýho oleje vyhnaný práškama.“

„To víš, musejí to udělat tak, aby to vydrželo dlouho. To víš, že na doma upečenou bábovku to nemá, ale kdo má čas pořád péct?“

„Já si čas vždycky udělám. Domácí kuchyně je základ. Luboš by mi ani nic kupovaného nejedl! Děti tedy obědvají ve školce, ale než jsme je tam zapsali, Luboš tam několikrát byl a vynutil si, aby mu ukázali kuchyni a řekli mu, z čeho vaří. Až potom schválil, že tam naše děti smějí jíst.“

„Takže vaše děti už chodí do školky, kolik jim vlastně je?“

„Marušce je šest, Božence pět a Jardovi čtyři.“

„Tři děti? Myslela jsem, že máš dvě. To je teda slušná smečka!“

„Ale prosím tě, Luboš by jich měl klidně i víc. Říká, že se musíme hodně množit, jinak toho elity využijí a nastěhují nám sem uprchlíky! Ale mně tři děti stačí, je to náročné. Teď naštěstí chodí do té školky, ale předtím to bylo složité. Když jsem onemocněla, musela přijet máma a postarat se o ně, a vzhledem k věku jí to už taky dost vyčerpávalo.“

„A Luboš se o ně nepostaral?“

„Luboš je chlap, to přece není jeho práce. On k tomu ani není biologicky uzpůsobený. To je všeobecně známý fakt. V dnešní době se bohužel objevuje jev, kterému odborníci říkají devirilizace. Muži jsou vychováváni tak, že se u nich potlačují takové ty vrozené vlastnosti, jako agresivita a průbojnost. Nutí se do domácích prací a k péči o děti a tím přicházejí o svou mužnost. Ubývají jim spermie a nemůžou se množit!“

„Jasně“, přikývla jsem, „a dělají to elity, aby nám sem mohly nastěhovat uprchlíky.“

„No vidíš“, zaradovala se Eva, „už taky chápeš ty souvislosti! Doporučuju ti, jestli se chceš dozvědět víc, aby sis přečetla knížku „Muži – ohrožený druh“. Ale musíš si jí objednat přes internet, v knihkupectvích ji nechtějí prodávat! Bojí se, aby jim to tam pokrokáři nepodpálili!“

„Jak to, vždyť táhle vedle v Luxoru jí normálně prodávají v sekci „Humor“.“

Eva nereagovala a popíjela svou vychladlou kávu.

„Hele, a kde vy vlastně bydlíte?“

„Ve Spálených Kolovratech u Dobříše. Tam je ti nádherně. Taková malá vesnice s barokní kapličkou, rybníkem na návsi a topolovou alejí – jako z Ladova obrázku! Bydlíme v baráku po mámě, máme velkou zahradu a koukáme k ložnice přímo do lesa.“

„Tvoje máma už umřela? To jsem nevěděla!“

„Ale ne, máma žije v domově důchodců. Zpočátku jsme zkoušeli žít společně, ale nešlo to. Nerespektovala mého manžela. Neustále se do něj navážela. Že neumí vydělat peníze, že se nepostará o děti. Dokonce ho obvinila, že mi vymývá mozek – no věřila bys tomu? Takže jsem využila toho, že barák už dřív nechala přepsat na mně a vystěhovala jsem jí do Domova Pomněnka. Je to tam hezké, mají tam králíky a jednou týdně jim chodí zahrát harmonikář.“

Vtom Evě zapípal mobil. Eva z kabelky vytáhla krabičku s nápisem „multivitamin“, vytáhla jednu pilulku a spolkla jí.

„No vida, ještě že mám nastavené to upozornění, jinak bych zapomněla!“

„To jsem nevěděla, že se vitamíny berou takhle na čas“, podivila jsem se.

„Ale prosím tě, to nejsou vitamíny, to je antikoncepce. Luboš s tím nesouhlasí. Ale co mám dělat, mně ti naši prckové stačí. Už tak nevím, kam dřív skočit. To máš: ráno vstát, udělat snídani, odvést děti do školky, vzít auto, odjet na nádraží, nasednout na vlak, jít do práce, po práci na vlak, vyzvednout auto, udělat nákup, děti ze školky vyzvedává Luboš – to jsem si vydupala; dojet domů, připravit večeři, vykoupat a uložit děti, uvařit jídlo pro Luboše na druhý den, uklidit a umýt nádobí. Když mám štěstí, tak si ještě stihnu vypít skleničku na terase a pozorovat hvězdy – to je moje relaxace. Ale většinou padnu na hubu a usnu ještě oblečená, s brýlemi na nose. Občas mě tak Luboš najde, když chodí nad ránem spát.“

„Luboš pracuje takhle dlouho do noci? A co vlastně dělá?“

„No já bych úplně neřekla, že pracuje, ona to není ani tak práce, jako spíš poslání. Luboš publikuje na několika webech, občas překládá a pomáhá spoluorganizovat různé akce jako Pochod za práva bílých heterosexuálních mužů, Za záchranu tradiční rodiny nebo Proti diktátu korektnosti.“

„A vydělá si dost?“

„Tak ještě že tě neslyší, to by se urazil. Tohle se přece nedělá pro peníze! Navíc peníze ani být nemůžou, když nejsou sponzoři. Oni se bojí na takové věci přispívat, aby si na ně elity nedošláply.“

„Takže celou rodinu živíš ty?“

Kéž by. Ještě bereme příspěvky, pronajímáme dílnu a garáž po tátovi a když opravdu nemůžeme vyjít s penězi, tak řeknu mámě. Ale to dělám nerada, ona má kolem toho vždycky spoustu blbých keců. Jako že si má Luboš najít práci, kde si něco vydělá. Je tak povrchní. Přitom Luboš práci opravdu poctivě hledá, třeba se hlásil na místo ředitele knihovny, vedoucího odboru školství a na místo náměstka pro kulturu na radnici v Dobříši. A nic. Určitě je to z politických důvodů, protože Luboš se prostě nestydí říct svůj názor. Určitě mu nemůžou zapomenout, jak během slavnostního otevření židovského muzea předčítal v prasečí masce do megafonu z Protokolů sionských mudrců. Luboš jim vysvětlil, že touhle akcí projevoval nesouhlas s nelegálními demolicemi palestinských domů v Izraeli, ale myslíš, že ho poslouchali? Obvinili ho, že je antisemita – no věřila bys tomu?“

„No, možná kdyby slevil ze svých požadavků, tak by práci našel. V Amazonu třeba nabírají pořád.“

„Prosím tě, přece nepůjde dělat do Amazonu se svým vzděláním a svou inteligencí! Navíc on konzumní společností pohrdá, to by se zpronevěřil svým ideálům. Ne, ať je raději doma a šťastný, já bych z těch peněz ani neměla radost. Luboš nepotřebuje někde hákovat od devíti do pěti, aby měl smysl života. Když se ho někdo zeptá, co dělá, Luboš odpoví: Jsem nezávislý publicista, novodobý disident a profesionální otec.“

„Profesionální otec? Co si pod tím mám představit?“

„Luboš říká, že hlavní úloha otce je jít příkladem. Takové ty věci, jako je dítě nakrmit, umýt nebo převléct, to je na matce. Otce, ten se prostě vyskytuje poblíž a koná to, co má správný muž konat. Děti ho pozorují a vnímají a podvědomě se jim tak propisují hodnoty a vzorce chování. Takové to peskování, plácání přes ruku; takové to: tohle nedělej, nehraj si s jídlem, udělej si úkoly! - to je výchova matky. Otec je v podstatě takový ideální předobraz, takové Slunce, které si lhostejně putuje po obloze a ke kterému děti vzhlíží.“

„Takže v podstatě ženská oddře veškerou práci a chlap se jen motá kolem a myslí si u toho, jak je skvělej.“

„Ono to tak na první pohled mlže vypadat, ale není to vůbec tak jednoduché být správným mužem a otcem, navíc v dnešní době! Proto Luboš s kamarády založil Ligu opravdových mužů, kde se tyhle věci řeší. Pořádají různé přednášky a semináře, často celovíkendové a většinou u nás doma. Je strašně zajímavé, co se tam člověk všechno dozví. Minule jsem se třeba dozvěděla, že Ježíš byl ve skutečnosti Slovan. Nebo tam byla skvělá přednáška o ekonomii, ale byla pojatá tak polopatě, že tomu každý rozuměl. Říkali tam, že letos tutově zkrachuje eurozóna a padne dolar! Oni to tedy tvrdili o loni a předloni taky, ale to víš, dělat ekonomické prognózy je hrozně složité! Každopádně jsem si od nich nechala poradit a nakoupila nějaké rubly.

Někdy bych spíš ocenila, kdyby byl doma alespoň o víkendu klid a já se mohla třeba podívat na film v televizi, nebo jít na procházku, nebo se opalovat. Nebo prostě měla soukromí – oni k nám totiž vždycky jezdí i s manželkami a dětmi a zůstávají i přes noc.

Zase je ale skvělé, že se s Lubošem člověk nenudí. Tvoje mysl vedle něj nezakrní, ale naopak rozkvete. Normální chlap by se doma prostě svalil na gauč a koukal na fotbal, nebo maximálně uspořádal grilovačku na zahradě.“

„Normální chlap je totiž unavenej z práce“, poznamenala jsem, ale Eva nadšeně vyprávěla dál.

„Na Lubošovi je nejlepší, že on není činorodý jen po té intelektuální stránce, on se nebojí ani dělat rukama. Na naší zahradě se třeba snaží pěstovat zeleninu, abychom byli soběstační a nezávislí na potravinářské lobby. Od kamaráda dostává speciální semínka, která jsou čistá a bez GMO. Zatím se mu ale moc nedaří. To víš, jeho mysl pořád šrotuje, zaobírá se spoustou důležitých věcí a nedokáže udržet takové ty přízemní věci, jako že záhonky se musí vyplévat a zalévat. Ale zase je pravidelně hnojená, to ano. Luboš nekupuje žádné umělé chemické hnojivo od agrokorporací, ale hnojí sám, z vlastních zdrojů.“

„Jak z vlastních zdrojů?“

„No, jednoduše. Luboš si vždycky po probuzení dřepne do záhonu a hnojí. Jako to dělávali naši předkové po staletí. Ale představ si, že sousedům to vadí a dokonce si stěžovali na obecním úřadě! Copak si ani na vlastní zahradě člověk nemůže svobodně dělat, co chce?

No, je u nás veselo. Ale lepší, než tenkrát ten debakl se slepicemi. Luboš jim vyrobil kurník z vlnitého plechu, všechno fungovalo, měla jsem domácí vajíčka, akorát jednou v létě, když byly čtyřicítky, tak je z toho kurníku zapomněl pustit ráno ven a ty chudinky se tam doslova uvařily! Nejhorší ale bylo, že mi pak trvalo týden Luboše donutit, aby je zlikvidoval. Mezitím do toho kurníku nonstop pralo slunce a nedovedeš si představit ten smrad! Nějakým způsobem se nám dostal i do baráku a ještě dneska ho cítím z nábytku, závěsů i koberců. A to jsem všechno čistila!

Ale lepší tohle, než když se vrtá v elektřině. Kolikrát už dostal dvě stě dvacet a blikal jak vánoční stromeček. Jednou mi hrdě oznámil, že opravil vypínač, ale když jsem do něj strčila koncovku od žehličky, lítaly z toho jiskry jak z táboráku. Luboš se dmul jak krocan a čekal na pochvalu, protože vždycky vyžaduje chválit, chválit, chválit, ať udělá cokoliv. Tentokrát jsem ale byla naštvaná a nepochválila jsem ho – tak se naštval a šel trucovat na půdu.

Musela jsem počkat, až Luboš odjede do města něco zařídit a zavolala jsem elektrikáře ze vsi. Přistěhoval se nedávno, nosí dredy a takový ty batikovaný trička, jeho manželka chodí bosá a na střeše mají solární panely. Furt se usmívají, tutově jsou to jedni z těch zatracených sluníčkářů. Přijel na zavolání a měl to za pět minut opravený. Neměl žádný blbý kecy jako ostatní řemeslníci, ani nechtěl pivo, řekl si o dvě stovky a že mám pozdravovat manžela!

Samozřejmě, že jsem Lubošovi nemohla říct, že někdo opravoval jeho práci! To nesmíš chlapovi nikdy říct, tím zraníš jeho duši. To jsem četla v knize „Jak si hýčkat muže“ od doktorky Tesařové. Ale udivuje mě, že to Lubošovi není divné. Vždycky něco rozvrtá, pak se vypaří a když se vrátí domů, tak to nějakým zázrakem funguje.

Naštěstí se nestává moc často, že by měl Luboš potřebu něco opravovat. On si většinou ani nevšimne, že doma něco nefunguje. To víš, intelektuál! Já už jsem se doma spoustu věcí naučila dělat sama. Třeba s vrtačkou už to umím docela slušně. Když měl Luboš loni ten úraz, tak jsem si řekla, že už mu ten přístroj nesvěřím.

Nejhorší nebyl, když si provrtal to zápěstí, chvíli tekla krev, ale nic velkého. Jenže pak nechtěl jít k doktorovi! Řekl mi, že doktoři jsou nástrojem elit a děvky farmaceutického průmyslu a že nikam nepůjde. Tři dny se léčil sám slivovicí a inhalováním bylin z tajgy, mezitím mu ruka skoro zčernala a začal blouznit, tak jsem zavolala sanitku. Byl chudák tak mimo, že se ani nebránil. Měl akutní otravu krve, zachránila jsem mu život. Ale to víš, že jsem stejně dostala vynadáno! Kdybych prý neplašila a počkala, tak by se určitě uzdravil sám od sebe! Když přišel domů tak prohlásil, že je plný antibiotik a musí si dát detox. Tak do sebe pral zelený ječmen, dostal strašný průjem a to ho tak vysílilo, že zbytek týdne už jen ležel v posteli. A byl klid.“

„Když tě tak poslouchám, tak si říkám, že Luboš musí být asi zatraceně skvělý milenec.“

Eva se zakuckala smíchy: „Kdepak, Luboše na nějakou romantiku neužije, ani když jsme spolu chodili, tak ho nezajímaly věci jako večeře při svíčkách, luxusní prádlo, nebo nějaké výstřední hrátky. On na tyhle věci moc není, říká, že hlavní účel toho je založit rodinu a jinak je to ztráta energie.“

„Tak to mě jinak nenapadá, k čemu ho vlastně máš. Ty živíš rodinu, vychováváš děti, staráš se o domácnost, oháníš se vrtačkou – a on dělá co?“

„Tady je vidět, že ty nerozumíš mužům, schválně si přečti tu knížku od doktorky Tesařové. Muž je v podstatě takové dítě, které ale nikdy nevyroste. Ale proto je tak milujeme, ne? Vždyť by nám bez nich bylo smutno.“