Blázni.cz - dobrý kanál

Už mám dost těch ufňukanejch básníků a básnířek,

co pořád jen brečí, jak maj život v prdeli, 

furt dokola to samý, oplakávat týden, sobotu i neděli.

Žena mě nechce, muž mě nechce,

hermafrodit mě nechce, transsexuál mě nechce.

Já vím, nežije se to snadno ani lehce.

Záplava neschopnosti vypořádat se s vlastním bytím

a ještě o tom psát, či snad před publikem na hlavu si srát?

Děláte umění, a to po vás zbude,

jak shnilé pahýly v bezďákově hubě.

Cožpak není hezčího, o čem psáti?

Vzíti třeba na pero komára,

co z potřeby rozhodl se krve sáti.

Nevidíte v listí hrdinu,

který držel se stromu od jara do podzimu,

pak snesl se k zemi či na vodní hladinu?

Vy rozervaný duše,

co je pro vás poezie únikem z utrápený reality,

zkuste toliko energie, co věnujete psaní o zklamání v lásce,

o vašich nemocích a polámaných emocích,

věnovat třeba doteku prstu o drsnou kůru stromů,

po cestě z hospody domů.

Barevnému kouři z cigarety,

nádhera! - jak hlen se barví do hněda.

To básníka hnedka za aortu chytí.

Vidíte ty vobrazce?

Když se snoubí krása

s pomalou a často bolestivou smrtí.

Ale každý, jak chce.

Tam vysoko nad zemí, na komíně černý pán se žlutým zobákem

na svou flétničku oznamuje čtvrt po čtvrté ráno

poslední jízdy nočních spojů, řidičům se klíží oči spánkem

a uklízecí čety vyjíždějí se svou károu

uklidit z ulic zbytky vzpomínek

co tam zanechali lidé

někteří z nich ještě stále

neopustili poslední večírek

první jarní paprsky hladí věžičky kostelů

prostupují skrze ozdobná okna oznamující andělům

že je na čase rozeznít zvony

orchestr se rozezní za doprovodu pěvců

za hlaholu lidí a za štěkotu psů

přidávají se i řemeslníci se svými bubny

oslavujíce příchod jarní rovnodennosti

rostliny pozvedávají své květy chtějíce pozdravit bohyni Vesnu

mráz samou něhou polevuje na své tvrdosti

a první milenci si začínají projevovat svou lásku

pod i nad korunami rozkvétajících stromů