něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
Na

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 22. 01. 2018 na slet č.04 v 19h do klubu Paliárka.            

Hadráci (próza, Veronika) • Modelovací hmota (poezie, AN')

16.1.2018
Modelovací hmota

Připadám si jako hmota vtlačená do formičky.

Pak zase vydloubnutá a hnětená znovu a znovu..

Koule. Placka.

Zahřátá a vláčná.

Nechávající na sobě vidět otisky prstů. 

Nechat rozhodovat jiné. 

Jsem hmotou, tedy jsem. 

Vítězím nad duchem a nechávám materii jednat. 

Vzpouzet se a hladce klouzat, ohýbat se pod tlakem a nechat k sobě velni těsně přilnout jinou hmotu.. vytvořit tak barevný slepenec. 

Tolik možností. 

Součást hry. Všech her s cizími hmotami. 

Opuštěna pro nový zájem pomalu vysychám. 


1.1.2018
Hadráci

Být sám je peklo. Jako příprava na smrt, po které nic nebude. Být uvězněn mezi čtyřmi stěnami bez lidského kontaktu, zabíjet den opakující se sestavou stereotypních činností, které nemilosrdně vyměřují tvůj čas, dokud nezemřeš. Těšit se, až přijde noc, nejzajímavější část dne, kdy se děje alespoň něco v barvitých snech.

Když Magdu vyhodili z práce, snažila se to brát pozitivně. Psychologové z dámských časopisů ji ujišťovali, že to má brát jako výzvu, jako možnost se posunout k zajímavější práci a k seberealizaci. Vymalovala si, vytřídila staré krámy, uklidila dům od sklepa až po půdu a čekala, že přijde ta skvělá, pozitivní změna v jejím životě.

Jenže z každé pracovní nabídky na „kancelářskou práci v perspektivní firmě" se vyklubalo otravování lidí po telefonu a nabízení nebankovních půjček, samozřejmě bez pracovní smlouvy. Přiopilá personalistka na uvítanou protočila oči v sloup a ulevila si: „Ježišmarjá, víte kolik mi dneska přišlo životopisů? Dvě stě, jenom za dnešek! Odkud se ti lidi furt berou?"

Jednu takovou nabídku Magda nakonec přijala, aby se sama před sebou přestala cítit jako flákač. Tři měsíce se sebezapřením a s maximálním nasazením obvolávala polohluché babičky a vyjukané teenagery a přesvědčovala je o výhodnosti lichvářských úvěrů, poskytovaných její firmou. Alespoň se mohla každé ráno, když rozespalá nastupovala do autobusu s termoskou kávy v ruce, cítit jako hrdý člen pracující třídy a po cestě zpátky přejet zoufalce, poflakující se u večerky, pohrdavým pohledem. Hrdost byla také to jediné, co jí tahle práce přinesla. Plat nikdy nedostala. Když už trpělivost zaměstnanců přetekla a šli sborem žádat vedení o své peníze, našly kanceláře vedení opuštěné, počítače odvezené a telefony odpojené.

Magdin přítel si po několika měsících beznadějného hledání našel v zahraničí práci a nakonec i novou přítelkyni. Kdo mohl, ten z městečka zmizel. Když se zavřela továrna na zápalky a výroba se přesunula do Číny, všechno se zhroutilo jako domeček z karet. Jenže Magda jen tak odejít nemohla. Její domek na samotě ještě nebyl splacený a ještě žila Magdina babička, která už nikoho jiného neměla. Poté, co Magdini rodiče zemřeli při autonehodě, jí babička vychovala a Magda se zařekla, že jí nikdy neopustí. Babička naštěstí byla pořád celkem soběstačná, jen občas měla podivné stařecké vrtochy. Například Magdě zakázala vyhodit z půdy starou singrovku a několik pytlů látkových odstřižků s tím, že se to ještě bude hodit.

Jednoho dne Magdě zrušili autobus, jediné spojení s okolním světem. Nějakou dobu jí do města vozil soused, jehož matka občas zašla za babičkou na kus řeči. Jenže potom se odstěhovali i oni. Jejich dům zůstal prázdný, a cedule „Na prodej" postupně opršela a pokryla se slizkým lišejníkem. Od té doby jezdívala Magda do města jen jednou týdně, s málomluvným náladovým dědkem, co žil ve srubu na vrcholu hory, měl deset psů a žádný telefon. Občas se s rezavým favoritem objevil za plotem a netrpělivě zatroubil. Magda musela v tu chvíli všeho nechat, popadnout peněženku a přisednout k němu. Ve městě udělala velký nákup brambor, konzerv a trvanlivých potravin, protože nevěděla, za jak dlouho se do města zase dostane. Po takovém výletě vždycky dostala vyrážku a příšernou rýmu, protože byla alergická na psy i kočky. Děda ale z nepochopitelných důvodů vždycky alespoň jednoho psa bral s sebou.

Stejně tak s nimi vypelichaný vlčák jel, když vezli babičku do nemocnice. To, co vypadalo jako obyčejná chřipka, se zhoršilo a Magda se rozhodla spojit nákup s návštěvou lékaře. Ten se rozhodl babičku nechat v nemocnici a Magda tak musela strávit několik dní v domě sama. Bylo to děsivé, všude kolem jen černý les a naproti mrtvá tmavá okna sousedovic domu, jedno už dokonce vytlučené.

Vypadalo to, že se babička uzdravuje, ačkoliv se zdála čím dál zmatenější. Občas si při návštěvě nemohla vzpomenout na Magdino jméno a nechápala, co u ní ta cizí slečna dělá. Magdu to děsilo - ale předpokládala, že babička je jen v šoku ze změny prostředí a že až se obě vrátí domů, tak se to srovná. Bohužel už na to nedošlo. Když Magda jednoho dne přišla na návštěvu, našla babiččinu postel zastlanou a v kanceláři vrchní sestry dostala igelitku s babiččiným županem, řetízkem a pantoflemi.

Od té doby dělal Magdě občasnou společnost jen psí děda. Zjara se ale přestal ukazovat i on. Když už jí to začalo být divné, a začaly jí docházet zásoby, vydala se zrána na půldenní výšlap do hor. Rezavý favorit potažený šedou plachtou stál na dvoře, jako vždycky. Opodál se smečka psů s vrčením prala o něco velkého a bezvládného.

Po dědově pohřbu psy odvezli, srub rozebrali a zahradu nechali zarůst. Magda zůstala sama, obklopena jen mlčícími, majestátními horami. Jednoho dne při úklidu narazila na starou singrovku a vzpomněla si na babičku. Jak vehementně jí přesvědčovala, aby tenhle starý krám nevyhazovala! A těch zbytků látek a odstřižků tak prťavoučkých, že už se nedají použít ani na záplaty. Co s tímhle vším bude dělat?

Bezmyšlenkovitě vyprázdnila tašky a začala barevné kousky rozkládat po pokoji, jeden vedle druhého. Smrděly naftalínem a zatuchlinou. Když jimi pokryla celou podlahu, vloudil se oknem do místnosti zbloudilý paprsek jarního slunce a rozehrál na hromadě dosud nerozložených hadříků stínohru. A Magda v tu chvíli věděla, co má udělat.

Stroj byl po několikaletém ležení na vlhké půdě zadřený. Magda musela jeho vnitřní ústrojí prokapat olejem a promazat zpuchřelé hnací řemeny indulonou. Ale po téhle proceduře zase šlapat jako hodinky. Naši pradědečkové holt uměli vyrobit věci, které se nerozbijí po několika použitích, ale přetrvají po generace!

Ze začátku to Magdě moc nešlo. Stroj běžel buď příliš pomalu, nebo moc rychle. Nedařilo se jí koordinovat pohyby rukou a nohou. Nadávala si, že musela začínat zrovna tím nejtěžším: obličejem. Ten se opravdu moc nepovedl, lezly z něj nitě, každé ucho bylo v jiné výšce a ten křivý úsměv! Když mu ještě přišila oči ze starých knoflíků (v šicím koši bohužel nebyly dva stejné), byl vážně směšný. Magda se rozhodla, že když už, tak tedy bude tenhle první výtvor vážně potrhlý. Udělala mu různobarevnou kštici ze starých vln, dlouhé ruce jako chapadla, každou se šesti prsty a krátké nohy s ohromnými chodidly. Když byl hadrový panák hotový, posadila ho do křesla pro návštěvy, do ruky mu dala staré noviny a na nos mu posadila brýle po dědečkovi. Když ho takhle viděla, poprvé po několika měsících se od srdce zasmála.

Tohohle prvního hadráka Magda pokřtila „Klaun". Každé ráno, když sešla do kuchyně, jí vítal svým přiblblým úsměvem a ona mu ho oplácela. Žertovně mu zacuchala barevnou kštici a ujistila ho, jak mu to sluší.

Na dalšího panáka Magda použila starou, od molů prožranou mysliveckou uniformu po dědovi a paroží, které leželo v dřevníku. „Myslivec Paroháč" měl dobrosrdečný výraz a v ruce brokovnici. Magda ho postavila na stráž do verandy a aby mu tam nebylo smutno, ušila mu i společníka, pejska s ušima až na zem, dlouhého jako tři běžní jezevčíci v řadě za sebou.

Když šila třetího hadráka, plakala. Ať chtěla nebo ne, panák jí připomínal babičku. Nebyl to záměr, ale tak nějak se jeho obličej pod jehlou šicího stroje zformoval přesně do výrazu, jaký měla ona. Magda mu vyrobila vlasy ze šedého chemlonu a oblékla ho do babiččiny oblíbené zástěry. Posadilo ho na babiččino oblíbené místo do rohu a položila před něj knihu křížovek, kterou už babička nestihla vyluštit.

Když měla doma hadrové panáky, už se necítila tak sama. Když si ráno udělala snídani, sedla si vedle Babičky a snažila se dovyluštit její křížovky, potom jí učesala. Někdy jí zkoušela různé účesy a potom jí před obličejem držela kosmetické zrcátko, aby se Babička mohla podívat, jak jí to sluší. Když šila, odkládala si rozešité kusy na klín Klauna. Když bylo venku hezky, šla na zahradu. Myslivce Paroháče posadila do kuchyně, aby pořád nemusel stát sám v chodbě.

Sousedovic opuštěný dům ji ale rozčiloval. Ze střechy mu začaly padat tašky, rozbitá okenní tabulka v podkroví už vypadla úplně. Branka se jednou během vichřice vyvrátila i s plotem, teď ležela na zemi a zarůstala travou. Tohle Magdě usnadnilo její záměr. Zbývalo jen vzít si z bedny s vercajkem kladivo a majzlík a domovní dveře povolily po několika ranách. Čtyři hadroví panáci, tři velcí a jeden malý, mezitím seděli na opršelé lavičce na zápraží. Magda poté každého umístila ze jedno okno a zvedla mu ruku, jakože mává. Od té doby každý den, když vyšla před dům, zamávala svým novým sousedům také.

Občas jí během šití vyvstaly myšlenky, které jí připadaly nevhodné. To se většinou naschvál píchla špendlíkem do prstu, aby je přerušila. Z hebkého plyše si ušila kočku, kterou si brala do postele, před spaním ji hladila a lehala si na ní místo polštáře. Jenže namísto toho, aby jí to uklidnilo, se myšlenky začaly objevovat s větší úporností. Nakonec to Magda vzdala. Nejjednodušší bude našeptávání podlehnout, než ho pořád muset poslouchat a potlačovat.

Když šila Krasavce, otočila Babičku obličejem ke zdi. U Klauna jí nevadilo, když jí pozoruje, jak pečlivě sestavuje obličej, aby připomínal jejího oblíbeného filmového herce, jak si tiskne útržky látek k ústům, aby vybrala materiál na ty nejhebčí rty. Ale když si z dílny přinesla kousek drátu, precizně ohnutého do požadovaného tvaru, a potom jím vyztužila část jeho těla, aby byla správně pevná ale zároveň netlačila, tehdy nesnesla, aby se na ni kdokoli díval a hodila Klaunovi přes hlavu ozdobný přehoz.

Když byl Krasavec hotový, odnesla si ho nahoru do své ložnice. Když se ve verandě její oči setkaly s knoflíkovým pohledem Myslivce Paroháče, zrudla a upřela oči do země. Když za ní ale zapadly dveře ložnice, celý svět zmizel, až na ni Krasavce. Rozsvítila lampičku, ale její světlo bylo moc ostré a vystupoval v něm každý šev na Krasavcově tváři. Když přes stínítko přehodila svůj šifónový šátek, bylo to mnohem lepší. V pološeru Krasavec docela připomínal živého člověka. Chvějícími prsty se vysvlékla. Když přehazovala kalhotky přes čelo postele, proběhlo jí hlavou: „Musela jsem se zbláznit."

Druhý den ráno Magda litovala, že nemá žádný kontakt na svého bývalého přítele. Toužila mu říct, že i hadrový panák je v posteli lepší, než byl on.

Teď, když měla svým způsobem společnost i milence, byla Magda plná života. Od rána kreslila, stříhala a šila. Na krbové římse byly vystaveny hlavy nových panáků, kterým Magda postupně tvořila těla. Starci i děti, různé rasy a národy. Momentálně šila černošku, která jí mimořádně bavila, kvůli jejím vlasům. Z metr dlouhých chemlonových pramenů jí upletla drobné copánky a vplétala do nich korálky. Potom jí škodolibě posadila vedle Babičky, která se zaživa projevovala jako pěkná rasistka, i když vlastně moc cizinců v životě nepotkala.

„Co s těmi všemi panáky budu dělat?", pomyslela si jednou před spaním Magda. „Nemám jich už dost? Co kdybych některého zkusila prodat? Jenže kde? Mohla bych si ve městě, třeba na radnici, uspořádat výstavu. Ale vždyť by se mi smáli! Nebo ne?" Z úvahy jí vytrhly rány a řinčení skla.

„Co to děláš, ty vole?"

„Jau, napíchnul sem se na paroh!"

„Ty vole, tak tohle je moc! Tady žije nějakej magor, ve vedlejším domě byly taky takovýhle divný panáci. To je nějaký vúdú, nebo co. Poďte, pudem rači pryč!"

Hysterický ženský hlas tomuto návrhu přizvukoval. Ozvalo se plesknutí a vzlyknutí a autoritativní hlas zařval. „Žádný takový. Máme moc horký zboží a musíme se někde zašít. Tady je to ideální. Pokud vim, bydlela tu jedna stará bába, která už je asi po smrti. A jestli není, tak si s ní poradíme. Přestříhli jsme dráty, takže se nikam nedovolá, auto nemá a daleko nedoběhne. Prohledáme to tu: vy dva děte nahoru, my dva to prohlídneme dole.

Když uslyšela přibližující se vrzání dřevěných schodů, krve by se v ní nedořezal. Křečovitě držela za ruku Krasavce, jako by věřila, že ji snad dovede ochránit. Nedovedl. Přivázali jí k posteli a řekli, že nemá dělat hlouposti, mezitím se zabydleli v jejím domě. Z hadráků byli ze začátku nervózní, potom se jim začali smát a z legrace je ničit. Babičce spálili vlasy zapalovačem, Klaunovi utrhli hlavu a hráli s ní fotbal, Myslivci utrhli ruku.

Zakrývali si obličeje, aby je nepoznala. Byly to čtyři muži a žena - ta dostala za úkol sedět u Magdy v ložnici a hlídat ji, přitom znuděně pokuřovala jednu cigaretu za druhou. Přes Krasavce hodila deku, protože ji znervózňoval. Mohla ho sice sebrat a odnést, ale místo toho štítivě pokrčila nos a řekla: „Fuj, když si představim, co si s nim dělala, rači na něj šahat nebudu!"

Třetí den žena od Magdy odešla a dlouho se nevracela. Potom Magda uslyšela vrzání schodů, ale tentokrát měla chůze jiný rytmus. Ve dveřích ložnice se objevil jiný člen party - mrňavý, obtloustlý, s prasečíma očkama. Jen tak přešlapoval na prahu dveří a civěl na Magdu. V ruce nervózně žmoulal tkanici od mikiny a funěl. Potom se pomalu přišoural k Magdině posteli a sedl si na pelest.

„Sem slyšel, že seš pěkně zlobivá holka. Prej tady máš nějakou neslušnou hračku. No na to se podíváme." Týpek shodil na zem peřinu a projel Krasavce pohledem, načež pubertálně vypísknul: „No ty krávo! Ty se ale nezdáš. Ale nemá ho teda moc velkýho. To já ho mám mnohem většího. Ukážu ti to!"

Chvíli zápasil s poklopcem džínů. Když mu kalhoty přistály u kotníků, vrhnul se na zkoprnělou Magdu. Rukou jí zacpal ústa a druhou rukou se jí snažil vyhrnout noční košili. Magda se svíjela a kopala kolem sebe, až se týpek svalil zády na Krasavce. V ten moment vytřeštil oči a nelidsky zařval.

Za chvíli byli v ložnici všichni, jako poslední doběhla žena s vůdcem party, oba byli rozcuchaní a ve spěchu se upravovali. Vůdce skočil k týpkovi a převrátil ho na břicho. Z místa, kde měl ledvinu, trčel tlustý zahnutý drát a kolem se rozlévala krev.

„Kdo ti to u udělal? To vona?"

„Dyť je svázaná, ty vole!"

„To von, to von", chroptěl týpek a ukazoval na Krasavce. Panák stále zíral do stropu tímž nepřítomným pohledem, ale v rozkroku byl celý rozpáraný.

„Co si s nim dělal, ty vole?"

„Nemáme čas se hádat, potřebuje k doktorovi. Kašlem na to, balíme to tady. Pomozte mi ho odnést do auta!"

„Já si stejně myslim, že to udělala ta mrcha!"

„Zaplatí za to!"

Poslední, co Magda viděla, bylo, jak žena vzala do ruky baterku a rozmáchla se nad její hlavou.

Když Magdu propustili z nemocnice, všimla si, jak kolem domku neustále krouží cizí auta. Lidé si fotili její dům i dům sousedů s mávajícími figurínami. Když se s nimi Magda pokoušela dát do řeči, většinou se sebrali, bez pozdravu nastoupili do auta a zmizeli. V bulvárních novinách otiskli fotografie z místa činu a vzbudilo to poprask. Psali o ní ještě několikrát, ale už ne v souvislosti s přepadením, tisk se snažil získat nebo si vymyslet šokující informace o té bláznivé ženské, která bydlí s hadrovými panáky. Magdě to zpočátku vadilo, ale potom začala čumily ignorovat. Postupně v domě opravila všechno, co jí zničili, včetně panáků. Nejvíc to schytal Myslivec. Chlap, kterého zranilo jeho paroží, mu ho ze vzteku rozlámal. Magda mu také musela ušít novou ruku, protože tu utrženou už nenašla.

Jednoho dne zastavilo před jejím domem luxusní auto. Jeho majitel namísto toho, aby jako všichni očumoval, šel a zazvonil. Nechal se pozvat na čaj a představil se Magdě jako galerista. Vyjádřil obdiv k její práci a nabídl se, že jí uspořádá výstavu.

Magda se poté prosadila jako textilní výtvarnice, vystavovala u nás i v zahraničí. Zakázek měla tolik, že musela přibrat dvě pomocnice. Galerista měl z jejího úspěchu radost a velice se s ní sblížil. Časem ji požádal o ruku. Magda měla plné ruce práce a plnou hlavu nově nabytého štěstí, že docela přehlédla zprávu o incidentu, který se odehrál nedaleko jejího rodného města. Pět lidí, čtyři muži a jedna žena, se udusilo v chatičce v lesích. Na místě tragédie se našlo několik kufrů s kradeným zbožím, převážně šlo o obrazy a sošky z okolních kostelů. Příčinou jejich smrti byly jedovaté výpary ze staré karmy, kterou ucpal chumel starých hadrů, připomínající lidskou ruku.

 

 

 

 


Poznamenáni uměním (próza, Veronika) • Bude ticho (poezie, peterkey) • PF 2018 (poezie, fanky)
    ➜ listopad 2017

23.12.2017
PF 2018

pf2018b_1486

22.12.2017
Bude ticho

I.

Až kola se zastaví,

až vypnou se hlučné stroje.

Až závity zrezaví,

a smyjí se tištěné spoje.

 

Až repráky přestanou ječet

a displeje přestanou blikat.

Až všechny naše prohlížeče

se ponoří do ticha.

Bude ticho...

 

II.

I vítr se utiší,

a řeky přestanou téct.

Lidé v tom tichu uslyší

slova písně, co chce je vést.

 

Nebude tam, ani zpět,

nebude nahoře, ani dole.

Ticho zaplaví celý svět,

a nejmíň dalších sto let

Bude ticho…

 

III.

Před tichem nebude kam jít,

ni na západ, ani na východ.

Všude zavládne tichý klid.

Nic už nepřekřičí to ticho.

 

Lidé v tom tichu uslyší,

to, co nelze říci slovy.

Malí stejně jak nejvyšší

z myslí shodíme své okovy.

Bude ticho…

 

IV.

Až se kola zastaví,

až vypnou se hlučné stroje.

Až pomine bezpráví,

a skončí se zbytečné boje.

 

Pak se chytneme za ruce

a budeme spolu mlčet.

Bude to malá tichá revoluce,

revoluce bez puče.

Jenom ticho…

 

----------------------------------------

 

V.

Časem děti se osmělí,

budou šeptat, že ticho je tísní.

Pak se přidaj i dospělí

proroci s falešnou na rtech písní.

 

A dřív než se nadějem,

budem v pěst zase svírat ruku.

A bez tiché naděje

svět zas utopí se v hluku.

Nebude ticho.

10.12.2017
Poznamenáni uměním


Nenávidím výstavy současného umění. Všechny vernisáže jsou stejné: ty sterilní bílé prostory, připomínající banky nebo nemocnice, znuděný hipster nalévá špatné víno do jednorázových plastových kelímků, po kterých se sápe holubí letka - fádní, upocená stafáž všech výstav. Mezi nimi Fantom vernisáží, který za večer tutově obrazí všechny podobné akce ve městě, všude si stihne udělat selfíčko s mistrem a letmo se pozdravit se všemi lidmi, které pravidelně míjí. Nestihne ani zahájení výstavy. O nic nepřijde. Výstava samotná taky nestojí za řeč. To, co przní bílé stěny galerie, se dá těžko nazvat uměním.

Na takových akcích (pokud mě tam někdo donutí jít) vždycky vyvstanou bolestné vzpomínky na Kena Taurskiho. Ne, nikdo ho nemůže nahradit. Znuděné protáhlé ksichty kolem mě jsou toho důkazem. Tváří se jako že: „Já vím, co se umělec snažil říct, mluví v jinotajích a symbolech, které jsou srozumitelné pouze mimořádně inteligentním a sečtělým lidem, jako jsem například já; umělec chce sdělit zásadní, šokující pravdu, která...jak to jen naformulovat...to se nedá vyjádřit slovy, to se musí cítit, tady..."

Kecy! Je to celé o hovně a nikdo si nechce přiznat, že ztratil čas sledováním něčeho, co za to vůbec nestojí.

Ken byl poslední výtvarný umělec v historii, který dokázal lidi strhnout, dát jim zážitek na celý život, doslova je poznamenat. Ano, můžete si myslet, že moje hodnocení nebude úplně nestranné, vzhledem k tomu, že já a Ken - asi víte, že jsme byli partneři a nejen v práci. Nevíte, ovšem, jak byste mohli!

Snažili jsme se to utajit, Ken byl veřejně známá osobnost a nechtěl, aby se veřejně rozebíralo jeho soukromí. Nechtěl riskovat, že nás spolu někdo někde uvidí, tak mě s sebou nebral na žádné mimopracovní akce. Ano, novináři ho několikrát vyfotili ve společnosti jiných žen, to byla samozřejmě součást krycího plánu, jak náš vztah udržet v utajení. Byl to Kenův plán, Ken vždycky uměl všechno tak do detailů promyslet! Ty ženy byly prostitutky, já vím. Samozřejmě, není to logické? Koho jiného by si Ken měl najmout, aby předstíral, že je jeho přítelkyně? Aby ochránil svou jedinou, opravdovou lásku - mě!

Znali jsme se už od jeho studentských let. Ken navštěvoval ateliér multimédií a zpočátku mi vůbec neimponoval, plácal se v poloze klasické figurální malby, ano, řemeslně sice skvěle zvládnuté, ale proboha, koho v to dnešní době zajímá, nějaké obrazy. Jeho vedoucí ateliéru i spolužáci mu to taky dávali pořádně sežrat. Divím se, že se na té škole vůbec udržel. Ale v posledním ročníku se v něm konečně něco zlomilo a on odhodil své zkostnatělé umělecké názory jako starý kabát.

Vývoj jeho absolventské práce byl zahalena tajemstvím, Ken se nikomu nesvěřoval s tím, na čem pracuje, neměl zájem ani o konzultace s vedoucím ateliéru. Všichni čekali, že to bude průšvih - ale ne, byla to absolutní bomba! Ken zastínil všechny svoje spolužáky i vyučující a přes noc se stal hvězdou uměleckého nebe.

Dílo mělo název „Forbidden View" a spočívalo v tom, že Ken tajně natočil všechny své učitele a spolužáky pomocí miniaturních kamer, skrytých v mísách školních toalet. Videa poté umístil na internet a samozřejmě všechny „účinkující" označil a umožnil přidávat komentáře, které se online přenášely a promítaly na školní fasádu.

Bylo to jako rána mezi oči. Celou dobu ho všichni podceňovali, včetně mě! Šla jsem tenkrát hned po prezentaci za ním, a řekla jsem mu: „Tohle je to nejlepší, co jsem na téhle škole kdy viděla."

On namítl, že to byl jen takový fór, že chtěl zesměšnit lidi, kteří se vysmívali jeho umění. Řekla jsem mu, že se plete, že právě stvořil nesmrtelné umělecké dílo. A také jsme mu řekla: „Pracuj se mnou a udělám z tebe hvězdu."

A on poslechl. A tak začala jeho hvězdná kariéra, na které jsem se podílela. Jako jeho produkční, agentka, účetní, múza a milenka.

První projekt, který jsme spolu realizovali, se jmenoval „Ecce Homo Sapiens". Spočíval v tom, že jsme do galerie umístili obří skleněné terárium a těsně před vernisáží jsme nic netušícího kurátora výstavy chytili, svlékli a zavřeli ho dovnitř. Z počátku si myslel, že je to nějaký vtip a že ho po skončení vernisáže zase pustíme.

Nechali jsme ho tam po celou dobu trvání výstavy, což bylo něco přes měsíc. Jídlo jsme mu spouštěli otvorem ve stropě a občas jsme ho z hadice postříkali vodou. Podestýlku jsme mu neměnili. Měla jsem strach, že by nám utekl a už bychom ho nedostali dovnitř a kromě toho vytvářely kupící se hromádky výkalů krásnou metaforu zániku, nebo tak něco.

Potom nás čekal první opravdu velký projekt, který jsem nazvala „Pod kůží". Jeho realizace nám zabrala celý rok a zaměstnala armádu sochařů, programátorů i elektrotechniků. Jednalo se o interaktivní objekty, které reagovaly na diváky pomocí čidel. Z objektů se po stisknutí různých knoflíků ozývaly různé zvuky - smích, pláč, vzdychání, kvílení, prosby nebo řev. A čas od času, když byl nějaký divák zabrán do hry, se otevřela malá dvířka a z nich vyjel dlouhý ostrý nůž a diváka bodnul - a potom zase zajel zpátky. Bylo to naprosto neočekávatelné a náhodné. Měli jsme zklamaného návštěvníka, který byl na výstavě celkem desetkrát, pokaždé několikrát oběhl všechny objekty, pomačkal všechna tlačítka - a nic se mu nestalo! Zranění návštěvníci zato se cítili ohromně uvolněně, jako kdyby prošli nějakým iniciační rituálem sdílené bolesti. Na sociálních sítích potom nadšeně sdíleli fotografie svých zranění na stránce „Poznamenáni uměním Kena Taurskiho".

 Ta stránka mi moc líbila a přiměla jsem Kena, aby jí veřejně vyjádřil svou podporu. Rozhodli jsme se koncept poznamenání uměním dotáhnout ještě dál. Instalace „To máš na památku" byla tvořena labyrintem s černých plechových desek, sporadicky osvětlených blikajícími, skomírajícími zářivkami. Z reproduktorů se linul šepot v neexistujícím jazyce, který občas bez varování přešel v bláznivý jekot. Na stěnách se objevovaly a zase mizely fotografie obětí brutálních vražd z policejních archivů. Občas se pod procházejícím návštěvníkem otevřela podlaha (desky byly posuvné a ovládané počítačem), on spadl dolů a zlomil si nohu. Nebo se z leknutí opřel o stěnu, která ale byla pod proudem. Těhotné ženy měly vlastní vchod do druhé verze instalace, kde otevírací se podlaha chyběla. Namísto toho byl v rohu hned za vchodem umístěn zdroj rentgenového záření, který se čas od času sám zapínal. Díky tomu existují lidé, kteří jsou uměním Kena Taurskiho poznamenaní již od narození.

Chudák Ken se bohužel nedožil toho, aby to viděl. Umřel při hloupé nešťastné náhodě. Vypadl z okna svého střešního ateliéru. Samozřejmě, hyeny z bulváru hned začaly šířit nesmyslné a ničím nepodložené spekulace. To se přeci může stát každému, že vypadne z okna, dejme tomu při mytí oken, nebo když se koukáte, kdo to jde dole po chodníku a moc se vykloníte, zkrátka stává se to dnes a denně, notabene, když nemůžete spát a spolykáte celé plato prášků na spaní, to jste pak trochu dezorientovaní.

Proč by to Ken dělal? Byl na vrcholu, byl světově uznávaný umělec a hlavně - měl mě, které za to všechno vděčil! Kde by beze mě byl! Nejspíš by se vrátil k malování a tvořil by nějaké velké, barevné obrazy, portréty lidí, které znal, zachycoval jejich emoce, každodenní starosti i prchavé chvíle štěstí. 

 

A koho tohle dneska zajímá?



⇡nahoru⇡         ➜ listopad 2017


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.