něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
Na

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 28. 09. 2020 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            
8.9.2020
putovník

putovnikanebdostanesedal


Když zas voníš (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Únik, část 7. (próza, Mlyje) • Špatné (poezie, Šimon Jan Zrno) • Černý scénář (poezie, Šimon Jan Zrno) • Sklenice bez okurek (poezie, Pepa) • Volné verše (poezie, peterkey)
    ➜ červenec 2020

31.8.2020  (upr. 4.9.2020)
Volné verše

Zaslechl jsem volné verše a ustrnul nad jejich krásou. Byly tak nespoutané, prosté vzájemného očekávání, nutnosti podřídit se jeden druhému v předepsaný soulad rýmu (lhostejno-li obkročmo, sdruženě či jinak).

Vzduch voněl po dešti.

Připlouvaly a zase mizely ve zdánlivě nahodilém sledu. A zpívaly. O životě, v detailech i celku, o chvíli i věčnosti.

Civěl jsem na ně v marné potřebě přijít na kloub jejich kráse. Nebyla ve shodě, souladu, rytmu. Vzpíraly se všem predikcím a očekáváním.

Byl jsem jimi znepokojen. Člověk po čase uspokojení odvykne nejistotě a pochyby jsou tou nejkratší cestou do pekel.

Zavrhnout bezpečí a řád prvků Védské metriky, pohrdnout poctivou krásou asonancí a rýmů... Jen pro dočasné poblouznění nepravidelnou poesií?

Na rýmovačky je přeci spoleh! Slova naplňují předem určená schémata, neporušitelná forma omezuje, zároveň však podněcuje k tvořivosti! Rigidní struktury projasňují tu neotřelé rýmy, onde pitoreskní zvukomalebnosti, jinde zas potměšilá, byť jen drobná rebélie proti pravidlům.

Nic z té cudné krásy volné verše neozdobí – jsou na to příliš volné! Oslňují čtenáře svou lascivní, prvoplánovou provokací, pozlátkem laciné a falešné svobody.

Je potřeba vymezit se proti volným veršům, které jako mor napadají srdce našich tvůrců a obracejí je od skutečných hodnot. Musíme kategoricky, s pádnou rozhodností, zakročit proti nezodpovědnému experimentu volného verše, než rozklíží po staletí budovaný řád naší poesie! Zastavme ony samozvané proroky dekadence, padlé anděly skutečné poesie, neschopné podřídit se zvyku, obětovat zlomek svobody pro blaho rýmu!

Pro blaho rýmu je totiž bezpodmínečně nutné dodržovat pravidla! Kým bychom byli bez všech těch jambů, trochejí a hexametrů? Zvěří bezbožně se oddávající smilstvu v předpraží ráje! I ta nejhloupější ovce v pastýřově stádě ctí sílu jeho hole a štěkot ovčáků, neb řád z nich plynoucí bachor jí plní a solí suché stvoly.

Bez pravidel stejně tak poesie mění se nutně v bezbřehý proud nesmyslnosti, žvást, brak!

Bez požehnání pravidel, bez svátosti omezení není krásy. Není volnosti!

Zastavme volné verše, než ovládnou naše srdce!

Zastavme volné verše!

19.8.2020
Sklenice bez okurek

Sklenice bez okurek,

zbytek slávy.

Ach.

Okurky člověče,

mám je rád.

Teď mi zbyl jen smradlavej ocas zeleniny z láku.

A chlast.

Ten Mám taky rád.

A Taky smrdí.

Ve tmě noci,

až moc dobře.

Čím to je,

čím to že..

---

Je zase druhej den.

Zůstaň si střízlivej.

Sedím,

 

s životní kocovinou,

bez stresu,

v klidu na sedačce,

nohy na stole.

 

A na tom stole vedle nohou,

koukám na prázdnou sklenici,

… vod vokurek.

19.8.2020
Černý scénář

Černý scénář mi přirostl k srdci

pravda je prostá: hraju si s barvami

duhový poník

a keramický ptáček

umělec ze setrvačnosti malířem

paměť z uzlíčků vody

má lakýrník

scénická poznámka:

měl bych

sochy učit

jako totem Slepýš?

18.8.2020
Špatné

když konečně prší

i přes to, že vedro ustává

skrývám se

na mnoha záchodech

nemluvím pro ruce a nohy artikulované

i když se neštěstí nebouří

cítím, že už to moc dlouho dál nepůjde

vypění mi likvor cerebrospinalis

nadoraz už nemohu plnit

dvanáctistranné kyblíky mlžných dní

přestane to být natěsno a jen tak tak

skrývám svou mnohou Slabost

svou absentující důstojnost, svou Pravdu

skrývám záchvaty bestiální zrudlosti

 

takové stavy jsou špatné

když nic špatného neděje se

18.8.2020
Únik, část 7.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Zvláštní řev zvěře přerušilo táhlé troubení lokomotivy. Koruny stromů se rozdrolily na zelenožluté krystaly a náhlý poryv větru rozehnal celý obraz, asi jako když zatřepete kapesníkem. Fizzy se probudil uprostřed džungle. Vlak stál. Do kolene se vracela povědomá bolest a tak se rozhodl vystoupit z auta, trochu se protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. Venku bylo snad ještě větší dusno než ve vydýchaném voze. Přecházel po okraji vagonu, třel si bolavou nohu, hleděl do zelené masy kolem sebe a v hlavě si přehrával události, které ho dovedly právě sem. Mačetu, kdo ví proč, držel v ruce, snad aby se v džungli nebál. Když s sebou vlak z nenadání trhnul a dal se do pohybu, nestačil Fizzy včas zareagovat, zavrávoral, jako pták zamával pažemi a v nepříliš ladném oblouku opustil bezpečný prostor vagonu. Série kotrmelců z železničního náspu trvala sice jen okamžik, to však stačilo, aby vlak získal rozhodující náskok a nadobro zmizel v hloubi pralesa. Teď už Fizzyho nebolelo jen koleno, ale také spousta šrámů způsobených pádem, hlava a žaludek následkem dehydratace a přidávala se bolest jiná, tíživá. Bolest nad ztrátou všech jistot – práce, domova a nakonec i toho posledního pochybného zázemí – automobilu na vagónu vlaku, který jede kamsi do neznáma.

Zůstala mi akorát ta zatracená mačeta,“ říkal si, když seděl opřený o strom a pozoroval koleje vedoucí odnikud nikam. „Ale mačeta se může v džungli hodit. Zvlášť, když potřebuju najít nějakou vodu. Na koleje se můžu vrátit potom,“ pomyslel si Fizzy a začal se pomalu prosekávat směrem dolů, kde, jak se domníval, by voda mohla téct.

 

„Je v džungli,“ pronesl nosově Sneez a vytřepal z kapesníku něco zaschlých žmolků. Nějakou chvíli se těšil z jejich přítomnosti na desce stolu, aby je v následujícím okamžiku ledabyle odfoukl na šedý zátěžový koberec pokrývající celou plochu kanceláře.

Hluboko v džungli,“ dodal ještě a pak začal udílet rozkazy: „Zjistěte, jak se mohl do té džungle dostat. Jaké prostředky použil. Podle toho určete, kde by se mohl zhruba nacházet. Chci seznam všech našich lidí, kteří se teď pohybují po džungli, včetně určení jejich polohy. Nemáme času nazbyt. Lidi od společnosti jsou mu na stopě. Všechno okamžitě hlaste mně. Teď můžete jít.“

Když v kanceláři osaměl, upřel své oči, podlité krví od chronické rýmy, na stěnu, vytáhl opět kapesník a systematicky si začal čistit nosní dírky od věčných pozůstatků své choroby. Přemýšlel. Náhle se jeho krvavé oči zalily slzami. To když si nechtěně vytrhl z nosu chlup.

 

Fizzyho instinkt nezklamal. Vodu našel poměrně záhy. Jen o něco víc, než si přál. Koleno opět vypovědělo službu. Po kolikáté už? Tentokrát ho shoda nešťastných náhod, a další nedobrovolné kotrmelce, vrhli přímo do koryta dravé řeky, která v mnohých kaskádách mizela hloub a hloub v pralese. Proud zrychloval a Fizzyho tělo naráželo do balvanů. Lapal po dechu, často se ocital pod hladinou, nádech střídal náraz a znovu pod vodu. V jednu chvíli si stačil pomyslet, že tohle nedopadne dobře, pak další balvan a vzápětí tma.

 

"Máte veliké štěstí, že jsem vás tu našel, pane Effervescent." Tmu narušily plamínky ohně.

"Cože?"

"Zároveň by se dalo říct, že i já mám veliké štěstí, že jsem vás našel." Ostrá vůně nějakého nápoje, snad alkoholu.

"Kde to jsem? Kdo jste?"

"Prozatím jste v bezpečí, poslali mě pro vás. A taky pro to, co nesete. Je to vlastně zázrak, že vám neuplavala." V tu chvíli si Fizzy uvědomil, že je úplně mokrý, o pozornost se přihlásily tisíce různých oděrek, podlitin a pohmožděnin. Tma získávala opět navrch.

"Napijte se, udělá vám dobře."

"Co je to? Kde jsem?"

"Maté a rum, vypijte to. Nemáme moc času." Fizzy si okamžitě opařil jazyk, horký nápoj ovšem fungoval. Konečně se rozhlédl kolem sebe. Ve světle malého ohníčku viděl snědého muže, konvičku s nápojem, svou mačetu a pušku.

"Máte zbraň," zmínil Fizzy.

"Mám," odpověděl snědý, "ale buďte v klidu, v džungli se zbraň hodí, to mi věřte. Sázíte loterii?"

"Promiňte?"

"Ptám se, jestli sázíte loterii," prohodil snědý konverzačním tónem, "protože s takovou dávkou štěstí by to jistě stálo za pokus."

"Ne. Nesázím," odpověděl zmateně Fizzy a napil se.

"Opravdu by mě zajímalo, jak jste se dokázal dostat až sem," pokračoval snědý v rozhovoru.

"Kam sem? Nemám nejmenší ponětí, kde jsem, natož jak jsem se sem dostal. A kdo jste vůbec vy?"

"Promiňte, vlastně mi nepřísluší se vás na cokoliv vyptávat. Stejně tak ani nejsem zmocněn odpovídat na některé vaše dotazy. Stačí, když budete vědět, že muž, který mě sem poslal, vaši zvědavost dokonale ukojí. Dopijte to, tady máte něco suchého na sebe, za chvíli vyrážíme," ukončil snědý diskusi.

12.8.2020
Když zas voníš

Když zas voníš
u mých dveří
růžovými keři
když zas voním
u Tvých dveří
jako šeřík
vstáváš z peřin
zas věřím
že dá se přežít
bez otěží

když zas lepíš
moje oči
spící
svící
když zas lepím
Tvoje oči
pryskyřicí
zase chci
říci jací
jsme to snílci

když za zvěří
jeden druhému
vydáme se
v lese

když zas ráno
se zas viním.



⇡nahoru⇡         ➜ červenec 2020


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.