Blázni.cz - dobrý kanál

Probudila mě zima a mokro. Otevřela jsem oči a zjistila, že už nejsem u sebe doma v koupelně, ale někde venku, ležím na poli v oranici, na obzoru v mlze rozeznávám siluety stromů a z jejich korun se line kakofonie ptačích skřeků. Zvedám se a přitahuji si nohy k tělu. Hlava mi ještě trochu třeští. Moje myšlenky ale přeruší hlas, který se za mnou ozve.

            „No konečně, vstávej, nemáme moc času!"

            Ten chlap v černé mnišské kutně má přísný výraz a z tónu jeho hlasu je jasné, že není zvyklý o něčem diskutovat. Mávnutím ruky mi pokyne, abych ho následovala, otočí se a rychlou chůzí se vzdaluje. Ale já mám tolik otázek! Například by mě zajímalo, jak jsem se sem vlastně dostala.

Poslední, co si pamatuji z domova, byla rána do hlavy.

Celý večer mi bylo nějak divně a uprostřed noci mě ze spánku probudila nevysvětlitelná nevolnost. Jako by mě někdo strčil do odšťavňovače a otočil knoflík na plný výkon, nesnesitelná bolest zachvátila celé moje tělo, nedokázala jsem ani určit, odkud vychází, prostě byla všude. Odplížila jsem se na záchod. Rukama jsem svírala studený porcelán a pozorovala klidnou hladinu vody ve žlábku. Vtom se mi zatmělo před očima a v rukou jsem začala ztrácet cit. Svezla jsem se vedle mísy na studené dlaždičky a za šumění v uších pomalu ztratila vědomí.

            „Počkejte, pane! Řekněte mi, kde to jsem?"

Bosýma nohama se bořím do rozčvachtané oranice, ztratím rovnováhu a padnu obličejem do bláta. Mnich se na mně otočí a zlostně zavrčí:

„My dva máme úkol. Musíme spolu zachránit jeden lidský život." Mávne směrem ke stromům na obzoru a na mé další otázky už nereaguje.

            Pod dubem stojí na nahrubo stlučené stoličce mrňavý, na kost vyhublý muž v šedých roztrhaných hadrech a něco kutí ve větvích. Přivazuje tam nějaký provaz. Se smyčkou na konci.

            „Co si myslíš, že děláš, ty hříšníku?", hřímá mnich.

            „Štavim ši houpačku", procedí muž bezzubými ústy.

            „Ty si budeš dělat legraci ze sluhy božího?"

            „Oťče, dějtě mě pokoj."

            Mnich popadne muže za zbytky košile a přitáhne si jeho obličej ke svému, což je neuvěřitelné, protože skrček smrdí tak, že i dva metry od něj mi slzí oči. Asi jako mrtvá ryba macerovaná ve čpavku a zalitá octem.

            „Pamatuj, že život ti dal Bůh! Sám sis život nedal, tudíž nemáš ani právo si ho vzít."

            „Já še žádňýho boha něpjošil, aby mě pošlal ňa ťohje šlžavý údolí! Čopak je ťo nějakej živoť, ťohje?" Muž bezmocně máchne rukou za sebe. Díra v blátě, zakrytá větvemi, jako dům, hromada mechu jako postel. Vyzáblá koza se splasklým vemenem, přivázaná ke kůlu, mečela hlady. Ze skromného políčka žalostně trčely napůl shnilé klásky obilí. Prohlížím jsem si tohle zoufalé zátiší a poslouchám mužovu litanii. 

            Jeho ubohé políčko mu rodilo rok od roku čím dál míň. To málo, co vypěstoval, mu často napadla divná plíseň a když obilí snědl, zvracel a měl halucinace. Vlastně si nepamatoval, jestli se někdy v životě najedl dosyta, spíše ne. Jakmile mu narostly zuby, jeho matka ho naučila, že když si bude kousat kožený pásek, pocit hladu se tím na chvíli potlačí. Teď už žádný kožený pásek nenosil, i ten poslední si dočista rozkousal.

Z lesů za soumraku vylézají hlady pološílení vlci, před kterým se vesničané s nasazením vlastního života snaží uchránit svá pohublá dobytčata. Raději vlčím čelistem nastaví své vlastní krky, jen aby zachránili živobytí své rodiny.

            Náš muž už rodinu neměl. Všechny jeho děti zemřely už jako malé, většina krátce po narození, už si ani nepamatoval jejich přesný počet. O ženu přišel před dvěma lety. Práce bylo hodně a jídla málo, byla vyčerpaná, prostě si lehla a už nevstala. Svlékl jí, odtáhl jí za nohy k bažině (na kopání hrobu byl moc slabý) a tam jí hodil. Zamumlal nějaké modlitbičky, co ho učili, ke Kristovi a Marii, ale i k jiným bohům, ne, že by si od toho něco sliboval, ale protože se to tak sluší.

            „Pohane", ulevuje si mnich a posílá hutný plivanec směrem k muži na stoličce. Ten jen pokrčí rameny.

            „Těň váš bůh moč něpomáhá, tak občaš žkouším štajý bohy. Ale ťaky něpomáhaj. Je ťo všechňo šťejňá pakáž!"

            „V pekle už se na tebe chystají. Jéje, tam si na tobě zgustnou! Budou tě vařit v sudech se smolou, a rožnit na ohni. Lucifer tě bude nutit, abys mu líbal zadek."¨

            „Ňo a čo, ašpoň še ohžeju, houší něž ťaďy ťo něbudě. A líbať žaďky - už šem mušel dělať houší věči!"

            „Moc vám to nejde", rýpla jsem si do mnicha. „Proč toho pána nenecháte být? Copak nevidíte, jak mizerně žije? Co z toho života vůbec má? Já na jeho místě bych si taky hodila mašli."

Mnich na mně vrhá zlostný pohled, který přechází ve škodolibý škleb.

„Máte pravdu, moc mi to nejde. Ale já koneckonců nejsem ten, kdo by měl mít  největší zájem na tom, aby se tady ten pohan neoběsil."

„Obávám se, že vás asi nechápu..."

Mnich si založil ruce na prsou, zhluboka se nadechl, podíval se mi do očí a řekl: „Je to váš předek. Jestliže zemře dříve, než zanechá živého potomka, vy se vůbec nenarodíte."

Přiskakuji k dědovi na stoličce a tahám ho za rukáv.

„Počkejte, pane, hlavně se neunáhlete! Uvědomte si, že takovéhle rozhodnutí už nikdy nebudete moct vzít zpátky! Třeba se za pár měsíců všechno zlepší a vy na tohle všechno jednou budete vzpomínat s úsměvem." Co to plácám, proboha. Tenhle člověk zažil za svůj krátký život tolik hrůz, že si to vůbec nedokážu představit. A teď se na něj snažím zapůsobit radami z Mojí psychologie.

„Musíte myslet na budoucnost. Kolikrát v historii to lidé měli opravdu těžké, ale vždycky to překonali a šli dál, založili rodiny a zplodili potomky. Kdyby to naši předkové vzdali, nikdy bychom se nedostali tam, kde teď jsme."

„Já už žáďňý děti něchči. Je ťo hjožňý še dívať, jak vžďyčky umžou."

„Ale všechny vám neumřou! Koukejte, já to musím vědět, protože jsem váš potomek a pocházím z budoucnosti!"

„A jak ťo ťam vypaďá, v ťý buďoučňošti? Jako ťaďy? Je ťam ťaky ťak těžký vypěšťovať ťjochu obilí?"

„Já ani nevím, my si potraviny nepěstujeme, prostě zajdeme do obchodu a tam si koupíme, na co máme chuť."

„A vežměš mě ťam š šebou?"

„To asi nepůjde."

„Ťak ši ťjhni ňohou." Muž se otáčí a zkouší pevnost větve, na které se houpe oprátka.

Mnich se na mně vítězoslavně usmívá, otáčí se k muži a říká:

„Ta dáma se ti snaží říct, že budoucnost máš ve svých rukou a neměl bys jí jen tak zničit jedním neuváženým činem. Z krve vás, špinavých chudáku, co ryjí nosem v hlíně, jednou vzejdou umělci, lékaři, vládci a vědci, kteří budou posílat plavidla je hvězdám."

„Má pravdu", přidávám jsem se k mnichovu monologu, „do vesmíru se opravdu létá. Už za časů mé babičky první člověk opustil Zemi a prošel se po Měsíci."

Muž pouští z ruky provaz a otáčí se k nám.

„Opjavďu? A jak ťo ťam vypaďá? Šedí ťam Páňbůh ňa ťjůně a kojem líťaj aňdělíčkové a hjajou mu ňa hajfičky?"

Začínám jsem se smát a mnich po mně vrhá káravý pohled. Schovám jsem si obličej do rukávu od pyžama a na zamaskování svého počínání zakašlu.

„To víte, že je tam Pánbůh i všichni svatí a andělíčkové! Pánbůh sedí na zlatém trůně a pozoruje, co se děje na Zemi, Ježíš si zapisuje, kdo půjde do nebe a Panna Marie háčkuje andělíčkům čepičky. Jsou s nimi všechny duše dobrých lidí a ty se bez ustání radují. Hopsají po hvězdách a koupou se v Mléčné dráze. Když mají hlad, přiletí tác s jídlem, na které má kdo zrovna chuť. Rostou tam obří květiny, které nádherně voní a zvířátka jsou tam přítulná, plyšová a neškodná."

„Šou ťam blechy?"

„Ale, kdepak. V nebi jsou to samé radovánky a hostiny a odpočinek. A nejlepší je, že čím víc kdo trpí na Zemi, tím líp se bude mít v nebi. Ti největší chudáci mají v nebi pro sebe ty nejkrásnější zámky, oblékají se do zlatého hedvábí a králové, papežové, exekutoři a ředitelé nadnárodních korporací jim musí prát prádlo a vynášet nočníky!"

Muž se začíná culit a při tom odhaluje odporné krvavé dásně se zčernalými pahýly zubů.

„Ňočníky!"

„Ano, vynášejí jim nočníky a čistí žumpu! A nedostávají žádné nářadí, musejí to dělat rukama!"

Muž se láme v pase a srdečně se směje. V očích mu poprvé zazáří plamínek naděje.

„Vidíš", spokojeně praví mnich, „co jsme ti říkali v kostele, je pravda! Po smrti se dostaneš do nebe a všechno tvé vezdejší strádání se ti obrátí ve věčné blaženství. Musíš jen být pokorný křesťan, poslouchat církev a svou vrchnost a žít tak, jak se líbí Bohu. V potu tváře dobývat svůj chléb, najít si ženu a rozmnožit se!"

Muž se škrábe na hlavě.

„Žeňu bych ši ňašel, ťo jo, vďova po šoušeďovi po mně pokukuje, ale žíkala, že už žáďňý děčka něchče."

„Tak jí jednu vraž, to seš chlap, sakra? O tomhle nemá ženská co rozhodovat!", zahřímal mnich. Muž pokýve hlavou a odvazuje oprátku ze stromu. Mnich mu požehná znamením kříže, ještě mu krátce promluví do duše, potom mě bere za předloktí a vzdalujeme jsme se.

Probudila jsem se v koupelně na studené zemi. Nevolnost byla pryč. Jen pyžamo jsem měla celé promočené a zablácené. Vlezla jsem si do vany a pustila na sebe proud teplé vody. Potom jsem hodila pyžamo do pračky, napustila si vanu s pěnou do koupele a lehla si do ní s hrnkem horké čokolády a marshmallows. Uprostřed této rozkoše jsem věnovala vzpomínku muži, který si tohle nemohl dopřát jedinkrát v životě, ale díkybohu uvěřil, že po smrti si to vynahradí. Když ve čtyřiceti umíral uvnitř rákosové chatrče nasáklé dýmem na zablešeném slamníku, byl určitě šťastný a těšil se na všechno to rozmazlování, které ho podle jeho víry čekalo. Takový nekonečný wellness pobyt na Onom světě.

Jak byl na tom lépe oproti dnešku, kdy se všichni umírání bojí. Jeho život měl v podstatě happy-end, kdy to nejlepší přišlo nakonec.

poezie

je taková guerilla

mluvenýho slova

nevinná slůvka

si bere za rukojmí

vodí nás za nos

v návodu k použití pračky

vyloženě škodí

poezie je terorismus!

S prásknutím zavřete hned dveře

Hlouposti která radost čeří

Stejně jak vítr na jezeře

Umějí to jen málokteří

Bez zloby - ne však bez páteře

Každému z nás čas stejně měří

Vyžeňte z hlavy svoje běsy

Haštěření - půtky a stresy

Ostnatý drát se stane peřím