něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
Na

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 24. 01. 2022 na slet č.04 v 19h do klubu Paliárka.            
7.1.2022
Prevence knižních chorob

            Dávejte si pozor, když si domů přinášíte další knihy. Uvědomte si, že vaše knihovna je něco jako akvárium – je to uzavřený ekosystém, kde jsou knihy natěsnané jedna na druhou bez rozestupů a přístupu čerstvého vzduchu. Cokoliv se do knihovny zavleče, ji rychle celou zamoří.

            Zvláštní opatrnosti je zapotřebí, pokud rádi nakupujete v antikvariátech. Ty jsou totiž největším semeništěm knižního Alzheimera. Jeho projevy jsou nezaměnitelné: v napadené knize se napřed začnou plést jména literárních postav. Ty poté začnou z textu vypadávat. O pár stránek dále již děj románu přestává dávat smysl a poslední stránky knihy jsou již zcela prázdné.

            Neméně závažný je knižní Parkinson. Text infikované knihy se postupně rozpíjí a ke konci již připomíná zuřivě míchanou písmenkovou polévku.

            Zdálo by se, že nákup nových knih je bez rizika, to ale bohužel není pravda. Mnoho nakladatelů kvůli snížení nákladů tiskne v Asii a odtamtud přicházejí bedny kontaminované vajíčky knihomolů asijských. Z vajíček se vám pak doma vylíhnou housenky, které nepozorovaně vyjedí knihy zevnitř. Na první pohled nic nepoznáte – dokud nevezmete napadenou knihu do rukou a z desek se na vás nevyvalí jen papírová drť. Na zadní stěně knihovny, pěkně v temnu, se zatím kuklí motýli knihomolové, což je asi nejotravnější hmyz vůbec. Namísto bzučení vás totiž budou otravovat poznatky ze zkonzumovaných knih a při každé příležitosti poučovat.

            Proto dávejte všechny zakoupené knihy na 24 hodin do mrazáku -  do budoucna tím předejdete nepříjemným překvapením!

6.1.2022
Člověk uprostřed

Ve světě

hippíků

alkoholiků

feťáků, pankáčů, divnejch individuí,

schizofreniků, bláznů, pomatenců,

bastardů, maniaků, řikejsitomujakchceš lidí,

ve světě lidí beze jména

bez domova

bez přátel, bez stability, bez jistot,

bez pocitu, že někam patříš, bez jádra, bez kormidla,

ošklivejch lidí, umaštěnců, zmaštěnců, naivek, pobudů, tuláků

Jsi

Superstar

Kreativec

Ten, co tě pobaví

Dobrej člověk

Extrovert

Král

Muzikální

Veselej

Hravej

Člověk s duchem, duší

s jasnou prozářenou myslí

Sršíš nápadem

Sršíš energií

Jsi prostě dobrák

Jsi prostě dobrej

Ne vlastně ty jsi skvělej

vlastně

vlastně Výjimečnej

Speciální

Unikát

To se jen tak nevidí

Jsi

Opravdu lidskej

Opravdu ryzí

Jsi to prostě ty a za to tě máme rádi

 

Ve světě

kravaťáků, nadřízenejch, tvojí mámy, mojí mámy, mámy všech,

všech, co něco ví, všech, co se vyznaj,

co mají význam, na úrovni

Lidí s titulem

Lidí s tváří

Lidí s pevnou rukou

Lidí, co ví, kdy se smát, kdy mlčet, kdy

prdět, kdy vstávat, kdy si mejt ruce, kdy

říkat dětem co se smí a nesmí

Lidí nadlidí

Krotitelů lidský rasy

politiků, úředníků, diplomatů, fešáků,

krásnejch lidí, stejnejch lidí

Lidí, co tě možná nevnímaj

Lidí, který možná nevnímáš

lidí s názorem i bez názoru

Jsi

Divnej

Pošuk

Radikální

Umouňenej

Tvrdohlavej

Kazitel zábavy

Depresivní

Trhlej

Magor

Ne zrovna upravenej

Moc v hlavě

Moc přemýšlíš

Přehnanej

Podezíravej

Nudnej

Příliš snaživej, sobeckej, bez výrazu

S moc expresivním výrazem

Nekňuba

Alternativní, introvert, nepochopenej, 

speciální, speciální se sarkastickým toném

Moula

Blb 

Pako

 

Jsi

Vnímán všem a všemi

a nejvíc sám sebou

a tvůj úředník a hippík v hlavě 

o kontrolu se perou

Teď tu velim já! říká jeden

a ten druhej mlčet musí

a někdy malej zázrak stane se

A člověk uprostřed

člověka uprostřed ven pustí

 

 

3.1.2022
Na křídlech netopýřích (fantastický román na pokračování)

     1. Cesta ke Králi

     Básník si sedl na jedno z mnoha volných sedadel a nervózně zacílil pohled na digitální ukazatel času. Po nekonečně dlouhé chvíli se tramvaj konečně rozjela a za okny začala ubíhat temně šedivá zimní krajina liduprázdného velkoměsta. Básník pohledem znovu zkontroloval hodiny (které od posledně zas nejmíň o minutu poskočily) a v hlavě přepočítal zbývající zastávky. Pokud se nestane nic nepředvídaného, měl by na pohovor u Krále přeci jen dorazit včas. S úlevou se rozhlédl po poloprázdné tramvaji, ale mezi hrstkou odvážlivců, kteří se toho dne vydali ven, nezahlédl jedinou známou tvář. Pak pohledem přejel řadu portrétů Krále na červeno-černém podkladu, úhledně vylepených nad zavřenými okýnky tramvaje v místě obvykle určeném pro komerční a kulturní inzerci. Pod stále stejnou odhodlanou a státnicky starostlivou tváří šedivého patriarchy se střídaly různé, tučnými kapitálkami psané nápisy nabádající společnost k ostražitosti v boji s NETOPÝŘÍ HROZBOU. Sdělení graficky doplňovala karikatura malého chlupatého netopýra výhružně cenícího své špičaté zuby z rohu každého z plakátů. Básník si vzpomněl, že když se asi před čtvrt rokem objevily první netopýří útoky ohlašované tím nesnesitelným ultrasonickým (bohužel pro člověka pořád velmi slyšitelným) kvílením, přišla mu tahle Králem zvolená patriotská infografika trochu přehnaná a vlastně až dětinsky ješitná. Ale za ty tři měsíce už si na všudypřítomnou válečnou audiovizuální estetiku zvykl, ostatně jako i na další, nedávno ještě zcela nepředstavitelné změny a omezení. Neustálá hrozba neznámého kmene malých krvežíznivých netopýrů, útočících v početných rojích a projevujících se nenápadným, avšak smrtelně nebezpečným kousnutím (dva malé vpichy nejčastěji v oblasti krku), při kterém docházelo k otravě oběti smrtelně nebezpečným jedem, obrátila během několika dnů život v celé zemi naruby. Dodnes se přesně neví, odkud se tu ti „okřídlení hlodavci“ vlastně vzali – jako nejpravděpodobnější se jevilo vysvětlení, že se jedná o dosud neobjevený tropický kmen odkudsi z deštných pralesů rovníkové Afriky, který sem přimigroval v důsledku klimatické změny. Tuto hypotézu však zpochybňovala jejich extrémní teplotní odolnost – nový druh netopýrů byl překvapivě aktivní i během zimního období, které i většina tuzemských druhů přečkává v hybernaci. Ještě větší záhadou bylo, kde vlastně tito odpudiví tvorové hnízdí, když zrovna neprovádí své krvelačné vpády do světa lidí. Armáda i další bezpečnostní složky státu pročesávaly dnem i nocí celou zemi za využití těch nejpokročilejších technologických zařízení (radarů, dronů s infrakamerami, družicových záběrů), dosud však bezúspěšně. Netopýři přilítali znenadání, ohlušující ultrasonickou salvou na chvíli zcela paralyzovali svou oběť a po provedeném útoku opět mizeli beze stop – jako by se do země propadli. Nepomáhaly ani rady mezioborového odborného týmu zoologů pod vedením prof. Petrklíče z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd i mnoha dalších akademiků snad ze všech spřízněných přírodovědných i několika humanitních oborů.

     Všudypřítomná hrozba záhadných netopýřích útoků zcela paralyzovala veškerý život v zemi. Málokdo se odvažoval vycházet z bezpečí domova v situaci, kdy Králova média přinášela každým dnem nová a nová očitá svědectví o útocích krvelačných tvorů, které střídaly reportáže z přeplněných nemocnic. V těch stále unavenější lékaři sváděli marný boj o životy pokousaných, v nichž se neznámý jed rychle šířil a napadal životně důležité orgány. Z lékařskou vědou dosud nevysvětlených příčin jed působil jen na část napadených a pro jiné byl naopak zcela neškodný, přičemž závažnost průběhu otravy nevykazovala téměř žádnou korelaci s množstvím předaného jedu nebo s předchozím zdravotním stavem obětí. Netopýřímu moru (jak byla otrava mezi lidem nesprávně nazývána) tak podléhali i lidé jinak zdraví, těšící se dobré fyzické kondici (překvapivě často kupř. i profesionální sportovci). Naopak starší lidé, sužovaní řadou chronických chorob, mnohdy přečkali otravu zcela bez příznaků. Jediným důkazem jejich intoxikace tak byly dvě asi palec od sebe vzdálené tečky v místě kousnutí, které se časem samy zahojily. Nic z toho však neplatilo stoprocentně a nikdo si tak nemohl být jistý svým bezpečím. Hrozba netopýřích útoků se rozprostřela nad strachem znehybnělým „Královstvím“. (Toto ironické označení bylo hojně užíváno kritiky a politickými oponenty Krále, který byl už tři po sobě jdoucí volební období úřadujícím premiérem země, pro jeho čím dál nepokrytější snahy podmanit si veškerou politickou, ekonomickou i mediální moc v této stále křehčí, ale pořád ještě liberální parlamentní demokracii.) Mrazivě tichou, mrtvolnou atmosféru narušovaly jen časté ohlušující ultrasonické sirény ohlašující další a další netopýří útoky, které přicházely v nahodilých intervalech, ve dne i v noci, za každého počasí.

     Země se ocitla ve stavu nouze a byla narychlo vyhlášena série opatření pro zmírnění následků netopýřího řádění. S okamžitou platností byl vyhlášen zákaz vycházení bez předepsané ochrany krku (textilními nákrčníky s požadovanou odolností proti vpichu netopýřích špičáků) a zákaz shromažďování se na otevřených prostranstvích. Větší seskupení lidí totiž podle některých zoologů zvyšovalo pravděpodobnost netopýřích útoků. Jiní zoologové naopak tuto hypotézu rozporovali, což zavdávalo spekulacím, zda toto opatření neslouží spíše samotnému Králi k omezení protivládních demonstrací ekologických a klima-alarmistických hnutí, která jej v posledních letech čím dál ostřeji kritizovala za „zločiny proti přírodě“ jeho agrochemického, potravinářského a uhloenergetického impéria Agrouhel. Současně byla ve velkém vybíjena stáda volně se pasoucího dobytka a drůbeže ve snaze zabránit netopýrům v přístupu k předpokládanému hlavnímu zdroji obživy a tím je vyhladovět. Ušetřeny byly jen vnitřní klecové a podestýlkové velkochovy (většina z nich patřila do koncernu Agrouhlu), u kterých bylo možné opatřit větrací šachty protinetopýřími zábranami, což notně pobouřilo antikrálovsky laděné ochránce zvířat. Časem se naštěstí od vybíjení zvěře upustilo, zejména pro značnou finanční nákladnost a spornou etičnost tohoto opatření. Navíc se brzy ukázalo, že útoky netopýrů na dobytek jsou spíše výjimečné a mezi zoology převládl názor, že nový druh netopýrů je ve skutečnosti přísně býložravý a k útokům na lidi se uchyluje z jakýchsi rituálních pohnutek, v rámci partnerských námluv v období páření (které u tohoto druhu nejspíš v nezmenšené intenzitě probíhalo po celý rok). Ale ani na této hypotéze nepanovala plná shoda a laická veřejnost tak mohla lačně hltat neustálé názorové polemiky zoologů a dalších odborníků probíhající na stránkách Králem vydávaných tiskovin a v diskusních pořadech jeho televizí.

     Tohle všechno a mnohé další se honilo Básníkovi hlavou po zbytek cesty. Provoz byl naštěstí mírný a tramvaj jela načas. Na ukazateli červeně svítily číslice 06:55, když Básník, s nákrčníkem vytaženým až přes bradu, vystoupil z tramvaje a spěšným krokem zamířil k hradu. Cestou se v obavách rozhlížel po končící nocí ještě ztemnělé obloze. Kdesi v dálce se ozývalo ono znepokojivé vysokofrekvenční kvílení (naštěstí tentokrát bezpečně vzdálené – to už se za ty tři měsíce naučil odhadnout). I ten dálkou sice ztlumený, ale přesto stále příšerně odpudivý zvuk (nejvíc snad připomínající skřípění ostrého nože o skleněnou tabulku) v člověku vyvolával úzkostné obavy. Básník však nyní pociťoval mnohem větší hrůzu z pověstné dochvilnosti Krále a neúprosně se blížícího času jejich schůzky.

25.12.2021  (upr. 27.12.2021)
řeknu to bez kudrlinek, psychóza raz dva tři

Říkej mi psychózo

páč tak se jmenuju

říkej mi zlato

nebo tě zabiju

 

nikam to nevede

nikdy to nekončí

otázka čeká

a přejede ji vlak

 

slovama mrham

leč papír netrham

páč mam kompjutr

tak to je snad jasný

 

psychóza mě děsí

ale seru na ní

mam prášky na hlavu

držim je na dlani

 

strkam je do pusy

nikam to nevede

asi je to jen fantasie

pak si myslim, že prsty jsou nůžky a trham s nima ubrusy

lezu s nima za vlasy

tam mam asi brouky

podle testu i když nemam

ale co já vim

psychóza mi je dělá

 

pane doktore napište mi nový léky

mojí řeč nikdo nechápe a já se bavim s ptáky

sérii mrtvejch holubů posílám mrtvýmu dědovi

páč jestli jsem to zdědila 

tak to snad zděděj ufouni

a je potřeba to divný umění rozšiřovat, ať se o mně aspoň mluví 

ať další generace ví, kam čumí

 

vemte moje geny a dejte je nějaký feně

ať zaštěká písničku z muzikálu "NENE" 

to bude supr 

to se pobavim

já a kámoši z blázince

kam se nedávno zastavim

jo čas ten je taky neurčitej 

polohu na gps nezvládám

ale kde mám bod g to víceméně vim

neptejte se mě na věci z historie

to jsou pro mě historky jako když moje máma víno pije

 

je to to stejný furt dokola

říkali mi Nikola

neuměli to říct správně a moje básně jsou mrtvý

a tak to píšu odshora odzdola

páč mám xanax a ten mě teď volá

a moje psychóza se mnou třeba je a třeba neni

a třeba jsem jen dítě štěstěny

a kdejakej člověk má potřebu to řešit

páč sám je to morous a má blbý kecy

a co já mám s tim všim dělat

že jsem magor to vim už co mi umřel první děda

a tak to celý je a nebudu to měnit

páč už to mam u ... a chtěla jsem vám to jen sdělit

 

18.12.2021
Vánoční pohádka

Vánoční pohádka

scénář

 

VYPRAVĚČ: „Bylo jednou jedno království, kde měli prince na ženění. Král a královna uspořádali velký ples, kam sezvali všechny princezny z okolí. A že jich bylo. Na zámek se sjížděly kočáry od samého rána. Během noci nasněžilo a všude bylo krásně bílo.“

 

(exteriér, les, den) Po cestě jede vozík tažený dvěma srandovními chlupatými poníky. Na vozíku sedí tlustý strejda v kožichu, na kolenou pytlík s pískem a rozhazuje ho kolem sebe malinkou lopatičkou. Za ním stojí fronta kočárů. Vozkové nadávají a mávají biči, šlechtici se vyklánějí z okýnek a afektovaně se ptají, jestli už se konečně pojede. Tlustý strejda se nedá vyvést z míry. Dál rozhazuje písek a při tom si brumlá pod vousy:

 

STREJDA: „Safra, safra, kdo by to byl řekl, že v půlce prosince bude sněžit. To jsem teda fakt zaskočenej.“

 

(interiér, zámek, večer) Slavnostní sál je osvětlený křišťálovými lustry. Stoly se prohýbají pod jídlem, lokaji v livrejích pobíhají mezi hosty a nabízejí jednohubky. Kapela vyhrává, slavnostně nastrojená šlechta tančí. Na vyvýšeném místě sedí na trůnech král a královna a důstojně kynou tanečníkům. Mezi nimi je v parádním křesle zhroucen princ, prohlíží si nějakou tretku a pohrává si s ní v ruce, má totálně zpruzelý výraz. Rodiče se ho snaží přimět, aby se seznamoval.

 

KRÁLOVNA: „Podívej, ta v bílém se na tebe hezky směje, běž jí požádat o tanec!“

PRINC: „Jé, ta se tlemí jak měsíček na hnoji. A má velký uši.“

KRÁL: „A co tamta zrzavá, v modrých šatech, podívej, jak je veselá!“

PRINC: „Mluví moc nahlas, bolela by mě z ní hlava. A tancuje jak koza na ledě.“

Princovi není po chuti žádná, ale nakonec se král rozčilí a pohrozí mu, že mu zabaví závodního koně. Princ tedy za nesouhlasného mručení vstává z křesla a jde tančit. V kole vystřídá různí princezny. Ty se moc chtějí seznamovat a pořád mu něco vyprávějí. Princ odpovídá jen samá „mmmm“ a „eeeee“. Na konci plesu vystoupá opět k rodičům na stupínek, zazní slavnostní fanfára. Král si gestem ruky zjedná ticho a majestátně promlouvá:

KRÁL: „Vážení hosté, drazí poddaní. Náš jediný syn Tomáš dnes oslavil dvacáté narozeniny. Podle tradice si v tento den také musí vybrat nevěstu, se kterou usedne na trůn. Nuže, synu, ukaž nám, kterou z princezen sis vybral, aby se stala naší novou královnou?

PRINC: „Hmmm…“

KRÁLOVNA: „Tak se vymáčkni, nemáme na to celou noc!“

PRINC: „Žádnou! Já se nechci ženit! A už vůbec ne s těmahle! Sou všechny votravný a zajímaj je jenom jejich šaty a šaty ostatních princezen a furt melou kraviny, samý blebleble a blablabla, kdo to má pořád poslouchat! Já už to nevydržim!“

 

Princezny propukají v afektovaný pláč, jejich doprovod je utěšuje. Zatímco odcházejí ze sálu, výhrůžně se otáčejí směrem ke schlíplému králi a vyhrožují, že si takovou urážku na cti nenechají líbit a vyhlásí válku.

 

KRÁLOVNA: „No tos to teda vymňouk, teď máme na krku válku.“

PRINC: „Vono to nějak dopadne…“

KRÁL: „Jak ono to nějak dopadne? Ty čertovo kvítko, já jsem tě měl řezat jako žito, ale to tvoje matka pořád: nech ho, dohodli jsme se na výchově nevýchovou, on na to přijde sám, až bude čas...já hlupák!“

PRINC: „Hele, můžu dojíst ty křupky?“

KRÁL: „Posloucháš ty vůbec, co ti tady říkáme?“

 

Vtom zhasnou světla, ozve se divné kvílení. Uprostřed sálu se ve sloupu světla zhmotní tajemná postava v bílé říze, stříbrné vlasy jí poletují kolem tváře.

 

VÍLA: „Princi Tomáši, já jsem tvoje kmotřička, čarodějnice Bambulína. Přicházím v den tvých dvacátých narozenin, abych ti svěřila úkol. Musíš se vydat do Hrobozemě, na hrad Mordštejn. Zlý čaroděj Temnozmar tam vězní princeznu Kopretinu. Musíš jí osvobodit! A pak se s ní oženit.“

PRINC: „Je pěkná? Tak jo. Sice jsem se vůbec ženit nechtěl ale teď jsem nějak změnil názor, ani nevím proč. Osedlejte mi závodního koně. A dejte mu nějaký pohodlný sedlo, ať zas nemám hemeroidy.“

KRÁLOVNA: „Neboj se. Ale pro jistotu si s sebou stejně vezmi Hemostop. (mrkne do kamery) Okamžitá úleva už po jednom čípku!

VÍLA: „A já ti, princi, dám na cestu tři dárky. Je to kapesník, zrcátko a hřebínek. Jsou kouzelné. Když zahodíš kapesník, vyroste za tebou hluboký les plný trní. Když zahodíš zrcátko, vytvoří se za tebou obrovské jezero. A když zahodíš hřebínek, vyrostou za tebou vysoké hory.“

PRINC: „Děkuji, vílo. A teď se jdu chystat na cestu.“

 

(exteriér, zámecké nádvoří) Sluhové sedlají koně, balí zavazadla, vzrušeně na sebe pokřikují. Princ se mezi nimi poflakuje se dvěma meči v ruce. Když narazí na svého pobočníka, jeden meč mu hodí.

 

PRINC: „Hej, pojď si zašermovat!“

POBOČNÍK: „Teď, princi? To nevidíš, jaký máme fofr? Navíc je to samoúčelné, zdržuje to a děj pohádky to nikam neposouvá.“

PRINC: „Máš pravdu, ale co by byla vánoční pohádka bez šermovací scény!“

POBOČNÍK: „Tak jo. Kryj se!“

 

Udělá prudký výpad a sekne prince do lokte, princ uskočí.

 

PRINC: „Jau, co to děláš! Tys mě normálně zranil! To nesmíš. Já jsem hlavní postava, mně se nesmí nic stát!“

POBOČNÍK: „Ale princi, řekl jsi „šermovat“.“

PRINC: „Ale to jsem myslel jenom jako, takový to televizní šermování. Nesmíš útočit na mně, jenom na můj meč. Zuřivě plácej mečem do mýho meče, ale mně si vůbec nevšímej.“

POBOČNÍK: „Ale nebude to nuda?“

PRINC: „Ne, k tomu uděláme takovou šou, že já budu ustupovat a ty půjdeš za mnou, napřed po schodech nahoru, pak po schodech dolů, pak vrazím do služky, ty zakopneš o husu, pak vletíme do jídelny, vyskočíme na stůl, při tom rozbijeme nádobí, rozšlapeme jídlo a já nakonec useknu lustr, ten na nás spadne a oba zůstaneme uvězněný v jeho obruči.“

POBOČNÍK: „To zní dobře, jdeme na to!“

 

Ve zrychleném sledu se odehraje všechno to, o čem mluvil princ.

 

Střih.

 

(exteriér) Krajinou míří skupina jezdců na koních, hraje dramatická hudba.

 

VYPRAVĚČ: Tak se princ Tomáš a jeho sluhové vydali na cestu. Počasí jim přálo a cíl cesty se blížil. Ale napřed museli projet temným lesem, kde řádila strašná banda loupežníka Pucifouse.

 

(exteriér, les) Banda otrhaných zarostlých zoufalců se třese u skomírajícího ohníčku na lesní mýtině. Vtom se seshora ozve výkřik „jede sem nějakej bohatej pán i s družinou!“ a vzápětí ze stromu seskočí chlápek v opelichaném kožichu. Parta kolem ohně ožije a začne si chystat „zbraně“. Jednu zčernalou brokovnici, pár zrezivělých bambitek a za opasky si zastrkává tupé nože vhodné tak na mazání másla na chleba – pokud by si ho mohli dovolit. Protahují si ztuhlé údy, vedoucímu bandy dokonce klouby vržou. Potom se rozběhnou do lesa, respektive se po kolena boří do sněhu a spíš se tak legračně pinoží. Děsivost se snaží nahnat chrčením a řevem.

 

Střih.

 

(exteriér, lesní cesta) Princ klimbá v sedle, má přes sebe přehozený rozměrný kožich. Jeho pobočník ho vzbudí.

 

PRINC: „Už jsme tam? Ne? Tak co mě budíš?“

POBOČNÍK: „Princi, mám pocit, že jsem něco slyšel. Měli bychom být opatrní, mohou tu být loupežníci.“

PRINC: „Loupežníci? Tady? Kde by se tu vzali?“

 

Mezi stromy se vynoří loupežníci, výhružně cení zuby a chechtají se. Jejich vůdce si mávnutím ruky zjedná klid, namíří na prince brokovnici.

 

PUCIFOUS: „Chachá, nečekali jste nás, co? Dovolte mi představit se. Já jsem strašný loupežník Pucifous. Jsem krutý a neznám slitování. Ale dnes mám dobrou náladu, takže vás nechám žít. Když mi tu necháte peníze, zavazadla, šperky, oblečení i koně. A že mám obzvlášť dobrou náladu, nechám vám aspoň boty a podvlíkačky.“

PRINC: „No to si spad z višně, dědku, né?“

PUCIFOUS: „Co si to ke mně dovoluješ, holobrádku? Podívej se, touhle brokovnicí do tebe můžu udělat díru jako mlýnský kolo!“

DRUHÝ LOUPEŽNÍK: „Šéfe, radši z ní nestřílejte, dyť je celá rezavá, ještě vám to utrhne ruce!“

PUCIFOUS: „Mlč, ty hňupe! A ty, princátko, šup dolů z koně a všechny cennosti na hromadu!“

 

Princ pomalu sleze z koně a rozepíná si kožich. Hází ho na zem, na to navrší kožené rukavice, klobouk s barevnými pštrosími pery a jeden po druhém si pomalu stahuje prsteny. Pucifous a ostatní se k němu nahrnou a obdivně se pasou očima. Potom se neudrží a začnou cennosti brát do rukou a posléze se o ně prát.

 

PUCIFOUS: „Přestaňte! Já jsem váš velitel, já si z kořisti vybírám první. Jé, tohle je pravý hermelín?“

PRINC: „Si piš. Na rozpočtu vánoční pohádky se přece nebude šetřit!“

PUCIFOUS: „No to je nádhera. Jak by mi asi slušel? Sakra, ta brokovnice mi překáží. Položím si jí zatím tady na pařez.“

 

Pucifous se zahalí do pláště, nakrucuje se.

 

PUCIFOUS: „Tak co, jak vypadám?“

PRINC: „Úžasně. Ještě se otoč.“

 

Loupežník se otočí, princ sebere z pařezu brokovnici a namíří s ní Pucifousovi na hlavu.

 

PRINC: „Všichni odložte zbraně a ruce vzhůru, jinak to do vašeho šéfa napálím!“

 

Loupežníci kňourají, ale svůj ubohý arzenál naskládají na hromádku a poté, poháněni tleskáním a dupáním princových sluhů se dávají na útěk. Poslední běží ponížený Pucifous. Princ a jeho družina se srdečně chechtají.

 

Střih.

 

Záběr na siluety jezdců a koní, jak vyjíždějí v mlžném oparu z lesa.

 

VYPRAVĚČ: „Princova výprava konečně dorazila před hrad Mordštejn. Byli již očekáváni. Naproti jim přijel sám zlý čaroděj Temnozmar.“

 

(exteriér, cesta ke hradu) Princ a jeho družina svačí, když vtom obloha potemní a ozve se rachot a děsivý smích. Kde se vzal, tu se vzal černý kůň, kterému jde z nozder oheň. Sedí na něm týpek v černém koženém kabátě ála tajná policie. Má bledou tvář a ulízanou hitlerovskou pěšinku. Není to samozřejmě nikdo jiný, než čaroděj Temnozmar.

 

ČARODĚJ: „Kdo jsi a co pohledáváš pod mým hradem, bídný červe?“

PRINC: „Jsem princ Tomáš a přijel jsem zachránit princeznu.“

ČARODĚJ: „Chachá, to jako vážně? To se budeš napřed muset utkat se mnou!“

PRINC: „Když to musí bejt…“

ČARODĚJ: „Princezna s tebou ale stejně nebude chtít odejít, protože miluje mně. Následuj mně. Buď mým hostem a uvidíš sám.“

 

Princ nasedá na koně a společně se svou družinou následuje čaroděje do jeho hradu. V hradu není vidět žádného sluhu, přesto je uklizeno a stoly se prohýbají jídlem. V čele stolu sedí čaroděj a vedle něj vyzývavě oblečená princezna, která zahrnuje prince výmluvnými pohledy. Čaroděj si toho všimne a poodejde stranou, kamera ho sleduje. Když si je jistý, že ho nikdo nesleduje, zmáčkne ve zdi skrytý knoflík a otevře tajné dveře. Vedou do jeho pracovny. Je černě vymalovaná, stěny pokrývají pentagramy, za stropu visí různé divné vycpaniny. Čaroděj zaboří hlavu do dlaní.

 

ČARODĚJ: „To zatracené princátko, jak se jen mohlo dostat na můj hrad! Jeho sluhové se rozvalují po mém sofa a pijí mé drahé víno! Teď mi ještě ukradne princeznu, která mně nenávidí a řekla mi, že se za mně do nejdelší smrti neprovdá. Ale já to tak nenechám! Mám plán! Prince otrávím. Hahahahahaha!“

 

Sundá si jeden prsten, odklopí svrchní sklíčko a vysype z něj prášek do sklenice vína, která se před ním najednou objevila na stole. Hraje zlověstná hudba.

 

Střih.

 

V hodovním sále je zábava v plném proudu. Dokonce hraje hudba, ačkoliv tam nejsou žádní muzikanti. Nikomu to ale nepřijde divné, všichni pijí a tančí. Princezna a princ si střihnou vášnivé argentinské tango. Pomalu přichází čaroděj, v ruce významně drží sklenici vína a zlověstně se směje.

 

ČARODĚJ: „Princi, napij se se mnou na přátelství.“

 

Princ nabízenou sklenici přijímá a chystá se z ní napít. Čaroděj se směje a mne si ruce. Vtom odněkud vyběhne kočka, skočí na prince, ten se lekne, sklenici upustí, ta se rozbije a obsah se vsákne do koberce, který v tom místě okamžitě ztratí barvu. Nikdo si toho ale nevšimne.

 

PRINC: „To je vaše kočka?“

ČARODĚJ: „Ne, já jsem ani nevěděl, že tu nějaká je.“

PRINC: „Nedá se nic dělat. Budete mi muset skočit pro další.“

 

Čaroděj se smutně zadívá na své ruce. Na žádném prstu už prsten nemá.

 

ČARODĚJ: „Je mi líto, už nemám.“

 

(interiér, hrad, noc) Jsme v princeznině ložnici. Princezna leží v posteli s nebesy, nad ní se sklání princ.

 

PRINC: „Princezno, vstávej!“

 

Princezna předstírá, že spí. Má zavřené oči a špulí rty, čeká, že ji princ vzbudí polibkem. Ten s ní místo toho začne třást.

 

PRINC: „Princezno, vstávej, hergot, musíme jít!“

PRINCEZNA: „Princi, co se děje?“

PRINC: „Co by se asi dělo, mizíme, né?“

PRINCEZNA: „Tys zabil čaroděje? Můj hrdino! Jsi zraněný? Neboj se, ošetřím tě!“

PRINC: „Ale prdlajs, čaroděj spí jak zařezanej. Přece nejsem blázen, abych s nim bojoval. A ty neřvi, nebo ho vzbudíš. A teď půjdeme potichu do stájí, kde na nás čekají koně. Štípnul jsem čaroději klíč od brány, odemkneme si a vypaříme se. Až se ráno vzbudí, budeme už za horama.“

PRINCEZNA: (poťouchle) „To ti nepomůže. Čaroděj má nejrychlejšího koně na světě, uhání jak vystřelený šíp. I když budeme mít náskok celou noc, stejně nás dožene. A ty s ním budeš muset bojovat.“

PRINC: „To se ještě uvidí.“

 

Střih

 

(exteriér, hradní nádvoří, noc) Princova družina opatrně vyvádí koně z brány. Pomalu jdou přes kamenný můstek nad hradním příkopem, za mostem nasedají, pobízejí koně do cvalu a mizí ze záběru.

 

Střih

 

(interiér, hrad, ráno) Čaroděj se budí ve své posteli. Má černé povlečení, černou noční košili i černou spací čepičku. Na polštáři má černého plyšového medvídka. Čaroděj zívá a líně se protahuje.

 

ČARODĚJ: „To je ale krásné ráno! Mám chuť být dnes obzvlášť zlý! Pro začátek bych mohl zabít prince. Třeba můžu použít kouzlo zkamenění. Nebo kouzlo zledovatění. Nebo prince proměnit v zajíce a nechat ho napospas vlastním loveckým psům. To jsem ale nápaditý! Proč mě to jen nenapadlo včera!“

Čaroděj za juchání vstává z postele, v tom se zastaví.

 

ČARODĚJ: „Ale co to? Začínám mít neblahé tušení. Je tu nějaké podezřelé ticho. Snad neutekli! Ne, to je hloupost, nemůžou si odemknout bránu, klíč mám přece já.

 

Hrabe se pod košilí, strne a vytřeští oči.

 

ČARODĚJ: „Ne! On mi ho ukradl! Ta krysa! Ale ať si nemyslí, že to tak nechám! Nasednu na svého koně a doženu ho v cukuletu.“

 

Střih

 

(exteriér, louka) Princova družina cválá, za nimi se na svém vraníkovi objeví čaroděj. Princova družina začne panikařit, princ vytáhne z kapsy kapesník a hodí ho za sebe. Mezi nimi a čarodějem vyroste les. To se zopakuje ještě dvakrát, princ za sebe hodí napřed zrcátko a z toho vznikne rybník, naposled pak hřebínek a mezi ním a čarodějem vyrostou velehory. Čaroděj však všechny překážky překoná a nakonec prince dožene.

 

ČARODĚJ: „Chachá, a mám tě! Myslel jsi, že mi utečeš. Ale můj kůň je rychlejší, než cokoli na této zemi, letí jak vítr. Nedá se mu utéct.“

 

Čaroděj se zle směje, princ zbledne. Princezna napjatě čeká, že bude boj. Nakonec se čaroděj zhluboka nadechne, sjede princeznu pohledem.

 

ČARODĚJ: „A víš ty co? Nech si jí. Já jí vlastně nechci. Stejně mě nemá ráda, tak jaký by mě s ní asi čekal život? Navíc si umí povídat jen o tom, kde byl jaký ples a kdo měl na sobě jaké šaty.“

PRINC: „No, to víš, ženský…“

ČARODĚJ: „Jo, přesně!“

 

Oba se smějí, princezna se mračí.

 

Střih.

 

VYPRAVĚČ: „A tak princ s princeznou nerušeně pokračovali v cestě, až konečně dorazili do města. Město bylo krásné, ale obyvatelé byli jaksi smutní. Když ale uviděli princeznu, rozzářili se jim oči. Hned družinu obklopili a zavedli jí do nejlepšího hostince, kde je zdarma ubytovali a nosili jim nejvybranější lahůdky. Princ a jeho sluhové, zmoženi cestou, brzy usnuli. Ráno se princ vzbudil a sháněl se po princezně, nikdo ale nevěděl, kde jí má hledat. I vydal se tedy na průzkum. Všichni vrtěli hlavami, nikdo princeznu neviděl. Až v jedné zapadlé uličce potkal stařenku.

 

PRINC: „Stařenko, neviděla jste princeznu? Metr sedmdesát, blondýna, malý nosík, modré oči, červené šaty?“

STAŘENKA: „Princezna? Jó chlapče, tu nemá smysl hledat. Ta už je drakově břiše! Tos nevěděl? Máme tu draka. Už jsme mu dali všechny princezny z okolí. Jak někde vidíme nějakou princeznu, šup s ní do drakovy sluje. Třeba se už tentokrát nasytí a zmizí. Otravuje nám tady vzduch i studny. Nikdo se mu neodvážil postavit. Ale možná bys mohl zkusit štěstí.“

 

Střih

 

(exteriér, den) Princ se v brnění blíží k drakově sluji. V rámci tréninku mečem odsekává kosatce. U země se válí nazelenalá mlha – dračí výpary. Princ dojde ke vchodu do jeskyně. Zevnitř se ozývá funění a po chvíli zahřmí dunivý hlas.

 

DRAK: „Smrtelníku, co tu pohledáváš?“

PRINC: „Jdu si pro princeznu, kterou jsi unesl.“

DRAK: „Já? Unesl? Já žádné princezny neunáším. Vodí mi je sem starosta s vojáky. Mám jich tu už hromady. Čert ví, co s nima mám asi tak dělat. Zabíraj mi jeskyni, už tam není k hnutí.“

PRINC: „A ty je nežereš?“

DRAK: „Jíst lidi? Co si o mně myslíš? Vždyť já ani nejím maso. Zrovna teď bych dal nevím co za avokádovej toust a dýňové sojové latte.“

PRINC: „Není problém. Donesu ti je. Za princeznu.“

DRAK: „Platí.“

 

Střih.

 

Před jeskyní sedí princ na pařezu a znuděně si hraje s mečem. Drak mlaská. Potom srká latte z kelímku brčkem.

 

DRAK: „No to byla pochoutka. Teď je řada na mně, abych dodržel svou část dohody. Prisím, běž do jeskyně a vyber si princeznu podle svého gusta.

 

Střih.

 

(interiér, jeskyně) V krápníkové jeskyni posedávají a znuděně se procházejí princezny všech národností. Princ si mezi nimi vybere tu svou, ta se mu vrhá do náruče.

 

PRINC: (huláká směrem z jeskyně) „Co vlastně budeš dělat s ostatníma princeznama?“

DRAK: „Víš, že ani nevím?“

PRINC: Tak proč je nepropustíš?“

DRAK: „No vidíš, to mně nenapadlo!“

 

Střih.

 

(exteriér, den) Princezny houfně utíkají z drakovy jeskyně.

 

PRINC: „A proč vlastně lidem trávíš vodu?“

DRAK: „O tom nevím.“

PRINC: „Ale jdi, voda ve městě se nedá pít.“

DRAK: „Jestli to nebude tím, že chodím na záchod tadyhle do řeky.“

PRINC: „Co kdybych ti postavil kadiboudu tady nad propastí?“

DRAK: „Tak jo.“

 

VYPRAVĚČ: „Princ udělal, co slíbil a voda ve studních se hned vyčistila. Měšťáné ho zahrnuli dary a drakovi od té doby pravidelně nosili avokádové tousty a on je za to nechával na pokoji. A naše pohádka se pomalu chýlí ke konci, zbývá už jen – svatba!“

 

(interiér zámku, den) Princ a princezna nastrojení ve svatebních šatech stojí v kapli před knězem, král a královna se na sebe usmívají.

 

KNĚZ: „Princi Tomáši, bereš si princeznu Kopretinu za svou zákonitou manželku?“

 

Princ váhá. Princezna ho praští kyticí.

 

PRINCEZNA: „Řekni ano, ty tupče!“

PRINC: „A co když ne? Co, když se nechci ženit?“

PRINCEZNA: „A co když se já nechci vdávat? Vždyť tys nezabil ani čaroděje, ani draka! Ty seš princ na baterky!“

PRINC: „Vidíte jí, jaká je? Ona by mně normálně poslala na smrt!“

PRINCEZNA: „Vidíte ho, jakej je srab?“

KRÁL A KRÁLOVNA: „Proboha, udělejte někdo něco, nebo je po svatbě!“

 

Ozve se zvonkohra a od stropu se znovu snese víla Bambulína, sáhne do kapsy, vyloví hrst třpytivého prášku a foukne ho střídavě na prince a na princeznu.

 

VÍLA: „To je kouzlo lásky!“

 

Princ a princezna si protřou oči, usmějí se na sebe, vrhnou se jeden druhému do náruče a začnou se vášnivě líbat. Když přestanou, kněz zopakuje otázku. Oba se nyvě zadívají do kamery a unisono vykřiknou:

 

PRINC A PRINCEZNA: „Ano!“

 

VYPRAVĚČ: „A naše pohádka, jak už to v pohádkách bývá, končí šťastně. Princ a princezna od té doby žili v samých radovánkách a jestli kouzlo nevyprchalo, žijí dodnes.“

 

KONEC

 

 

 



⇡nahoru⇡         ➜ listopad 2021


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.