něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál




Nekalá soutěž (poezie, Tomáš Recht) • Vtipoezie (poezie, Nicc) • Pták a člověk (obraz, Nicc)

16.7.2021
Pták a člověk

6.7.2021
Vtipoezie

Byl jednou vtip 

a ten se měl rád

a bylo mu jedno

že se tomu nedá smát

2.7.2021
Nekalá soutěž

Zatím, co se koupeš

kradu Ti tvou keš.


Šnečí poezie (poezie, Jorka Mouken) • Černá kronika (poezie, Jorka Mouken) • Vážený kolego (poezie, Jaroslav Alétotaky) • Jorka Mouken v lázních - část II. - Den třetí (próza, Jorka Mouken) • --- a vše, co mi stačí právě teď ke štěstí (úvaha, Nicc)
    ➜ květen 2021

25.6.2021
--- a vše, co mi stačí právě teď ke štěstí

Má těkavá mysl propichuje očima písmenka na klávesnici a ne a ne se trefit do toho, které jsem si vybrala. Něco ve mně si přehazuje míček a já prostě nedokážu koncentrovat pozornost tam, kam potřebuju. Po tom, co jsem dopsala pár vět, vnímám svoji tendenci upravovat si v hlavě celej ten chaos posledních pár vteřin, což je něco, co mi dělá dobře a zároveň mě to nesmírně frustruje. Funguju takhle často, asi bych to nazvala -pochyby.

Svět? To jsou pro mě hlasité tikoty. Marně se snažím podchytit maličké kousky mezi nimi. Snažím se utišit svoje tělo a s tím i doufám, že se ztiší hukot kolem, ale ne.. pořád to tiká. Venku nebo v mojí hlavě?.. Nevím kde, ale chci to zjistit. 

Čtu příběhy jiných lidí, slova mě inspirují k tomu taky něco napsat. Prožitky ostatních mě vzrušují a vyvolávají ve mně pocit HEJ! TOHLE JSEM TAKY JÁ, TOHLE CHCI TAKY ABY BYLO NA PAPÍRU.. možná trochu jinak, možná míň organizovaně, ale proč by ne.. proč něco nedělat.. protože to nebude "dokonalé"?

Jop. Čeština je fajn, ale nikdy mi to zrovna dvakrát nešlo. Mám problém psát háčky tam, kam patří. Občas se prostě zatoulají k jinému písmenku. A t d a t d.

Doktor mi napsal rispen. Antipsychotikum. Neví si se mnou rady, nejsem zařaditelná, nicméně něco ve mně sabotuje věci, který chci dělat a tak to raději beru. Nechtěla jsem, ale beru. Chci důvěřovat světu, chci vědět, že je tenhle svět bezpečnej prostor.. a on je! Je tomu těžký věřit. Je těžký v pocitu sevření a děsivosti občas věřit, že stačí vyfouknout tuhletu těžkou bublinu, která svírá moje hrdlo.. ale je to tak... 

.. fuu!

Už věřím. Věřím, že v tom nejsem sama. Věřím, že je nás tady víc, komu tiká.. Možná je to schíza, možná je to citlivost, možná je to "normální", kdo ví. Věřím, že se nic nestane, když dám výpověď. Věřím, že se nic nestane, když se odstěhuju. Věřím, že se nic nestane, když budu PRÁVĚ TEĎ ležet jen tak na chodníku a někde v mojí negativní části sebe sama si budu myslet, že tohle je konec, ale vím, že neni. Nejsem v tom sama.

Svět je zázrak a ne, tohle neni žádnej nahodilej ezoshit, prostě je to zázrak pro mě, protože to je to, co z něj chci mít. Chci mít svět za zázrak. Chci věřit, věřit v to, že to bude lepší, když budem chtít..

 Já chci.

 

24.6.2021  (upr. 28.6.2021)
Jorka Mouken v lázních - část II. - Den třetí

Nezvaní hosté

 

Zjišťuji, že mi mizí víno z láhve. Původně jsem to dával za vinu noční alkoholové náměsíčnosti. Další varianta byla, že mi to víno pije pokojská. Představoval jsem si, jak přijde ke mně do pokoje, vytáhne z kabelky plastovou zpola naplněnou láhev, do které si odlévá ze všech pokojů alkohol, a to samé udělá i u mě. Potom si pustí naplno televizi i rádio a tančí opilá na pokoji. Pak padne znavená do mé postele k telenovele, chvilku si spočne, a nakonec uvede pokoj do uklizeného stavu. (Je to přece její práce). Ale jak se později ukázalo, bylo v tom úplně něco jiného.

Do pokoje se mi nastěhovali hned dva nezvaní hosté. Jeden Clurichaun[1] jménem Hagan Girven (přezdívaný Heilyn) a jeden Ludek[2] jménem Henrik Gabriš (přezdívaný Jacek). Heilyn byl malej vzteklej prcek, velkej asi jako dva pilníky, oblečenej do lněné ušmudlané košile, přes kterou měl špinavou ševcovskou zástěru, ošuntělé kalhoty a divné špičaté boty s lesklými sponami. Jacek byl o něco menší a spíše připomínal, mně více známého, permoníka nebo trpaslíka, protože měl na hlavě špičatou čepičku, na těle něco jako kapucínskej hábit, opatřenej opaskem se stříbrnou sponou uprostřed, a na nohou kožené rozervané škorně. Heilyn si s sebou nosil ještě takovej malej hliněnej džbánek, kterej, jak se později ukázalo, byl bezednej, a tak se do něho vlezlo neomezeně alkoholu.

Jsem trochu pověrčivej, takže s sebou nosím na krku pytlík mouky, abych jí mohl sypat do oken a kolem postele. To odhání prapodivné bytosti. Se solí to prý funguje, ale tu jsem všechnu použil na sušení masa, které mi začalo též mizet po malých kouscích. Za to ovšem částečně mohla moje nenažranost a noční návštěvy spíže. No, ale vraťme se k těm dvěma malejm votravníčkům, co se rozhodli oskvótovat můj pokoj.

Bylo víc než jasný, že nikdo z nás neopustí lázně. Já, protože nemůžu, páč by mi pak pojišťovna nezaplatila pobyt a všechny ty procedury, na které musím chodit, bych musel platit. Oni, protože nechcou, a navíc si mě vybrali kvůli mé lásce k vínu, sušenému masu a úplně otravnému hraní na flétnu (na kterou vůbec neumím).



[1] Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Clurichaun

[2] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludkové

* „Podle Lužických Srbů obývali ludkové Lužici ještě před lidmi, byli pohané a měli svého krále, který sídlil ve Grodku. Protože nemohou snést zvonění, tak se odstěhovali a jsou už jen zřídka k vidění. Mluví zvláštní variantou srbštiny, plnou archaismů a dialektismů, a mají různé jiné zvláštnosti mluvy jako opakování slova ještě jednou, ale s negativní předponou. Někdy obývají i lidské příbytky, ale jinak žijí v podzemí, lesích a horách. Pěstují zvláštní druh žita a pečou z něj nepříliš kvalitní chléb, jinak se živí i kořínky a planým ovocem. Někdy také berou potravu z lidských polí. Jsou znalí kovářství a lidi naučili stavět domy. Milují hudbu, zpěv a jsou dobří věštci, čehož využívali i lidé. Jejich rodiny mezi sebou často válčí, v jednom takové boji prý všichni zahynuli. K lidem jsou však přátelští a často si od nich půjčují věci, za což je odměňují. Dobré vztahy mívají především s jednou rodinou. Dokonce se vypráví o tom, že si jeden ludek vzal lidskou ženu. Své mrtvé spalují a jejich popel pohřbívají v nádobách do země, starověké hroby v Lužici byly dříve přisuzovány právě ludkům. Polští krasnoludci žijí nejčastěji v dírách v zemi, ale také za pecí nebo pod komínem v lidských obydlích. Lidem jsou přízniví, ale kradou nekřtěné děti a podvrhují místo nich své ošklivé, kterých se dá zbavit bitím. Věřilo se, že dokud se krasnoludci objevovali, bylo na světě lépe, ale protože je vyhnalo zvonění, je na světě bída. Slovenští lútci jsou oblečeni jako havíři a bydlí v horách, vládne jim Kovlad a Runa, paní zlatých dolů.“

< Pokračování příště >

14.6.2021
Vážený kolego

Zajímal Vás můj názor na Váš esej, v němž se tvrdí, že Láska je pouze fenylethylamin vylučující se v mozku člověka.

Po důkladné analýze Vaší práce jsem v ní ovšem dané tvrzení neobjevil.

Balíček, který jste mi poslal, obsahoval jen klíženou dřevní hmotu a uhlíkovou čerň.

3.6.2021
Černá kronika

Černá je asfalt.

Černá je noc.

Černá je barva.

Černá, černá, černá,

černá, černá, černá,

od května do června.

Černá je dost černá.

Pořád černá, samá černá.

Uhlí je taky černá.

Kronika je černá proč?

A slovo „černá“ je divné dost.

3.6.2021
Šnečí poezie

V černém dni a v bílé noci,

chodí šneci bez pomoci.

Na zádech si nesou dům,

říká se mu ulita.

Je to taky trochu um,

řvát jako šnek do ticha.



⇡nahoru⇡         ➜ květen 2021


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.