něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



21.5.2019
Nejlepší učitel
V každém z nás sídlí láska 

je hluboko zakořeněná 

a nelze se jí zbavit

můžeme jí zaházet kamením 

můžeme o ní pomlčet 

popřít její existenci

ale nikdy jí nemůžeme uhasit 

či snad dokonce zabít 

i člověk 

jež vykoná popravu

na nevinných obětech 

jí v sobě má 

i člověk nečistých mravů 

sprostá poběhlice 

či namyšlený vládce 

vytvořili jsme si ega

aby jsme ze strachu popřeli 

svou božskou podstatu

bojíme se

že když budeme dobří 

někdo nás zneužije 

a zničí

je však  nutné vědět 

že i onen zloduch

jí v sobě má 

nebrante lásce 

aby se rozevřela

to ona je tím božstvím 

nade všechny chrámy 

nade všechny modly

odhrnte nánosy 

pod které 

jste se ji snažili ukrýt 

a učte se od ní 

je tím nejlepším učitelem 

pro návrat do pozemského ráje 

jednoduchá cesta probuzení 

království nebeské 

je ve vás. 

 

22.4.2019(La Isleta-ostrov Gran Canaria) 

 


Nikdo není v bezpečí (próza, Veronika) • Z cyklu "Chiméry" (obraz, Veronika) • Alespoň mám o čem vyprávět (próza, Veronika)
    ➜ březen 2019

6.4.2019
Alespoň mám o čem vyprávět

 

(rozhovor pro časopis Čistá duše)

 

Během své novinářské dráhy jsem poznala spoustu lidí, kteří věří ve stěhování duší. Ba dokonce tvdí, že si své minulé životy pamatují a nadšeně mi líčili své úžasné kariéry atlantských velekněží, egyptských faraonů, inckých válečníků nebo milenek Ludvíka XIV. Jejich vzpomínky však byly útržkovité - pouze střípky, vynořující se z temnoty studnice zapomnění.

A pak jsem na jednom esoterickém festivalu potkala pana Jaroslava. Tento nenápadný muž je obdařen darem (dá-li se tomu tak říkat) jedinečné paměti, která uchovává všechna jeho minulá vtělení jako jediný, nepřerušený filmový záznam. Trvalo mi delší dobu, než se mi povedlo překonat jeho vrozenou rezervovanost, ale nakonec byla má trpělivost odměněna tímto rozhovorem.

 

Jaké jsou vaše první vzpomínky - ne z tohoto vtělení, ale ty úplně první, na začátku?

 

Tak moje úplně první vzpomínka je, jak sedíme se ségrou pod stromem a vybíráme si vši. Tenkrát jsme ještě byli celí chlupatý, no a těch breberek jsme byli plný. Zrovna bylo po bouřce a za kopcem jsme viděli, jak blesk bouchnul do stromu, tak když se trochu vyčasilo, náš táta se sebral, šel tam a přinesl obrovskou hořící větev. No a to bylo tenkrát něco, taková hořící větev - páč my jsme neuměli ten oheň rozdělat! My jsme museli vždycky čekat, až blesk uhodí do stromu a pak si ten oheň vzít. To víte, snažili jsme se ho udržet, jak to šlo, ale vždycky nám dřív nebo pozdějc zhasnul. A to jste pak byla s prominutím v prdeli - nemohla jste se ohřát ani osušit a maso jste musela žvejkat syrový.

 

Je zajímavé si uvědomit, jakou lidstvo během své existence uvážilo cestu. Dnes si neumíme představit, jakým obtížím čelili naši předkové při zajišťování základních životních potřeb.

Ale slyšela jsem o vás, že jste žil mimo jiné ve starém Římě, je to tak?

 

No jo, Řím, to byly hezký časy, na to moc rád vzpomínám. Sluníčko, víno, zábava! Ale nejen pro ty bohatý, i pro obyčejný lidi! Za pár obolů jste si mohla zajít do lázní, a tam klidně proflákat celej den! Měli jsme tam dokonce i knihovnu a tělocvičnu - ale tam já nechodil, já jsem si vždycky vlezl do bazénku s teplou vodou, a tam jsem odpočíval. S chlapama z práce jsme si objednali džbánek vína, hráli jsme kostky a povídali si o ženských, jak to chlapi dělávaj. No a v neděli jsme chodívali na gladiátorský zápasy. Občas jsme si tam dali do držky s chlapama, co fandili jinýmu týmu - znáte to. A v pondělí jsme zas vstávali do práce, a takhle to bylo furt.

 

A co jste ve starém Římě dělal? Počkejte, budu hádat: byl jste sochař, který zdobil Forum Romanum? Nebo hráč na lyru na císařském dvoře? Nebo snad legionář?

 

Kdepak, já byl u městskejch služeb, udržovali jsme vodovody a kanalizace. To vám bylo něco, ta Cloaca Maxima, to byl inženýring, kam se na to hrabem dneska! Ta se čistila úplně sama, hovna vodtejkaly jedna radost - a to i v létě, když byly sucha! Vlastně jsme ani neměli moc práce, kromě takový běžný údržby. Jediný, co nám dělalo starosti, byl tukovej odpad z restaurací - pořád něco smažili na olivovým oleji a ten pak to lili rovnou do kanálů, aby si ušetřili práci. A pak si k nám poslali otroka, že jako průser, prej: „Ono to nějak neodtejká, a my nevíme proč!", celá hospoda po kotníky ve sračkách, no děs! A co myslíte - vlezu do kanálu a tam vidim, že je odtok ucpanej tukovou koulí dva metry v průměru! Museli jsme s chlapama vzít majzlíky a rozsekat to na malý kousky.

Takže bych chtěl využít příležitosti a na čtenáře apelovat: Prosím vás, oleje a tuky do kanalizace nepatřej! Neumíte si představit, co je s tím pak sraní!

 

Děkujeme za osvětové okénko, ale naše čtenáře by spíše zajímalo, jak jste vnímal důležité okamžiky historie, například slavný příběh Caesara a Kleopatry?

 

Já Kleopatru dokonce viděl na vlastní oči! Když přijela do Říma, šli jsme se s rodinou podívat na její průvod. Manželka chtěla vidět, jaký bude mít šaty a účes - znáte ženský! Mně se Kleopatra kdovíjak nelíbila - prťavá, velkej frňák, pod nim knírek, žádný prsa - můj typ to zkrátka nebyl.

 

Kunsthistorici a antropologové dnes vskutku potvrzují, že zobrazení Kleopatry byla silně idealizovaná. Nicméně tato žena musela mít silné osobní kouzlo, když podlehl sám Julius Caesar.

 

Heleďte se, Caesar byl starej prasák, co se před ním pohnulo, to vojel! Ženská nebo chlap - v tom nedělal rozdíly. Vrabci na střeše si o tom povídali a na veřejnejch hajzlíkách bylo na zdech nakreslenejch spousta fórů, kde si to Caesar s někým rozdával.

No každej jsme nějakej.

 

Nelze si nevšimnout, jak z vás po tolika vtěleních doslova tryská smířlivost a tolerance, jste taková studnice životní moudrosti. Jak to máte s duchovnem? Během svých životů jste zažil spoustu dnes již zapomenutých náboženství a kultů, podělte se s našimi čtenáři!

 

Tak každá doba a země má svojí víru. Člověk tak nějak cejtí, že je něco, co ho převyšuje, nějaká vyšší moc a to je jedno, jestli jí říkáte Perun, Buddha, Velká Matka, Mithra, Ježíš nebo Opeřený Had... Když je prostě člověku úzko, tak se k nim v duchu obrací a myslí si: třeba to není marný, třeba zrovna teď poslouchá a pomůže mi! Doma si vystaví sošku nebo obrázek a hned má pocit, že Bůh je s ním, že na něj dohlíží. A potom přijde taková Křišťálová noc - a zatímco vám náckové rozbíjej okna, tak sedmiramennej svícen na stole vesele plápolá, jako by se nic nedělo.

 

Ano - buddhismus, křesťanství, židovství - to jsou známá a dodnes praktikovaná náboženství. Ale mohl byste se na závěr s našimi čtenáři podělit o zkušenost s nějakým zapomenutým exotickým kultem?

 

Tak jednu dobu celkem frčel kult Kybelé. To byla taková perská bohyně plodnosti - a jak se asi uctívaj bohové plodnosti, že jo? Já byl mladej a nadrženej, tak jsem se vydal do jejich svatyně a že se chci přidat. Kněz zavolal dvě holčiny, ty mě svlíkly a pomazaly voňavým olejíčkem - no hned sem byl připravenej, co vám budu povídat. Vlítli jsme na to, kněz nad náma mumlal nějaký náboženský formule a v ruce točil řehtačkou a já si v duchu říkal: „Ty jo!"

Pak jsem dostal roucho zasvěcených - spíš takovej hadřík to byl, co sem si omotal kolem boků, na hlavu mi nasadili věnec, do ruky mi dali řehtačku a vyrazili jsme na průvod městem. Kněží měli takový vrbový proutky a šlehali s nima ženský - prej na posílení plodnosti. Kolovaly džbánky s vínem a dýmky naplněný omamnýma bylinama, zpívalo se a za náma rachotil povoz se sochou bohyně. Když byl průvod v nejlepším, tak vrchní kněz vyskočil na vůz, vytáhl kudlu a ufik si pytlíka. Fakt, nekecám, jak byl zfetovanej, tak vůbec necítil bolest, stál tam, přiblble čuměl, v jedný ruce kudlu, v druhý pytlík a z rozkroku mu stříkala krev. No, zahodil jsem řehtačku a zdrhal jsem, co mi síly stačily. Doběhl jsem k nám domů, na zápraží jsem se zhroutil a poblil.

Bylo to děsivý, to teda jo, ale zas mám co vyprávět. On zážitek nemusí bejt vždycky hezkej, stačí, když je silnej. A o tom ten život tak nějak je.

 

 

 

 

 

6.4.2019
Z cyklu "Chiméry"

chimera_cerna_800

6.4.2019
Nikdo není v bezpečí

(recenze nového suspense thrilleru)

 

Ráda se bojím, to čtenáři mého knižního blogu vědí moc dobře. Vždycky, když vyjde nějaký nový suspense thriller (napínák, kde někdo skrývá nějaké tajemství), hned si o něj píšu a jsem schopná ho přečíst za jedinou noc, protože se prostě nedokážu odtrhnout! Miluju to mrazení v zádech, když začne vycházet najevo, že za všemi pečlivě udržovanými fasádami předměstských vil se dějí různé děsivé věci - jedna rodina vězní ve sklepě mentálně postiženého syna, který omylem uškrtil černošskou poštovní doručovatelku, další paní má v mrazáku tělo svého zavražděného manžela, který ji týral a kousek po kousku z něj ukrajuje a krmí s ním pejsky v útulku.

Jenže poslední dobou se podle mě autoři začali dost opakovat. Používají pořád jednu a tutéž šablonu: někdo unáší mladé ženy, nebo ještě lépe, malé holčičky. Vždycky se ukáže, že za tím stojí osamělý bílý muž ve středních letech. Vždycky se to odehrává v nějaké lepší čtvrti. Na obálce se vyskytují: ošoupaná červená dámská lodička, jak leží v lese na mechu; převržená tříkolka, rozbitá panenka, rozmazaná silueta za zamlženým oknem autobusu; stopy v písku, které stírá mořský příboj; kštice dlouhých vlasů, která se vznáší ve vodě mezi chaluhami; nebo natažená dětská ručička s korálkovým náramkem - prostě klišé.

A já v duchu křičím: dost! Proč jste všichni tak zacyklení? Proč nedokážete přijít s něčím novým, případně to schéma nějak obměnit?

Autorovi thrilleru „Nikdo není v bezpečí" se to povedlo. V první řadě přichází netypický hrdina, jménem Honza, o kterém si čtenář udělá obrázek díky autorovu mistrovskému popisu:

 

Přestože v herně s názvem Sahara bylo nakouřeno jak v tureckém nevěstinci, Honza měl hladinu nikotinu v krvi stále nízkou. Zažloutlými prsty si ubalil další cigaretu a ruce si otřel do vybledlého trička s logem Metalliky. Z kapsy vytáhl zapalovač, na kterém se prsila nahá černoška s vyholeným klínem. Byla to jediná žena, která s ním sdílela jeho existenci. Jediná žena, která ho věrně doprovázela do práce v nemocniční prádelně, do herny a na ubytovnu. Honza nebyl nikdy žádný krasavec a fytoestrogeny obsažené v pivu udělaly za ta léta své: jeho mužská silueta rozbředla, zakulatily se mu boky a prsa mu narostla do košíčků velikosti C.

 

Hrdina se cítí nejlépe v hospodě, kde se setkává s muži podobných osudů. Je to pro něho bezpečné prostředí, které mu v podstatě nahrazuje domov. Jenže poslední dobou tato místa obchází strach. Chlapi si šeptají o tajemném „Fantomovi nonstopáčů", který unáší osamělé muže středních let. Náš hrdina takovým řečem nevěří. Připadá mu nepravděpodobné, že by někdo unášel životem unavené, plešaté a tlusté hospodské strejdy. Ale co když je to pravda?

 

„Je tady veselo jak na pohřbu, co se děje?", ptal se nechápavě Honza a otočil se na barmana, který zasmušile zíral do prázdné ledničky.

„To už zas někoho zabásli kvůli alimentům? A nebo tu zas byla hygiena? Ty vole, Rendo, sem ti říkal, že ty myši máš otrávit a ne je ještě krmit!"

Na Honzově rameni přistála těžká ruka se třemi prsty uříznutými cirkulárkou.

„Hele, mladej, tys byl zase v lochu, že se tak blbě ptáš?"

„Čau Ráďo, kamaráde! Hele, brali mi žlučník, bylo to náročný ty vole, ve slabý chvilce jsem doktorovi dokonce slíbil, že přestanu chlastat. Pak se mi naštěstí ulevilo!"

„Musíš si dávat bacha, mladej, řádí nám tady nějakej úchyl, říkají mu „Fantom nonstopáčů" a jde po chlapech jako ty nebo já! Nikdo neví, kdo to je, jedni říkaj, že je to bejvalej boxer, nebo vyhazovač. Jiní říkaj, že je to developer, kterej chce vyhnat alkáče z Plzeňský a postavit tady obří kanceláře. Kde jsou ty časy, se člověk moh ve tři ráno potácet městem beze strachu!"

 

Náš skeptický hrdina se však nakonec setká s vrahem tváří v tvář a je donucen sáhnout si na své fyzické i psychické limity. Přeskočme v ději a nechme opět promluvit autora:

 

Honza nemohl popadnout dech, na plicích ho píchalo a s vyplazeným jazykem supěl jako pes. Před očima se mu tmělo. Rukama poslepu šátral po špryclích žebříku a jeho strach z toho, kdo leze za ním, přebil vrozený strach z výšek. Žebřík pod Honzovou vahou sténal, ale tučné tělo se téměř plavně sunulo směrem k záchraně. Ještě zdolat posledních pět příček a Honza bude v bezpečí - když v tom se ozvalo křupnutí, šprycle povolila a pod Honzovýma nohama se rozevřela propast. Instinkt mu zavelel se chytit žebříku a zatímco jeho nohy vlály ve vzduchoprázdnu, ozval se v jeho hlavě dosud neslyšený, autoritativní hlas. Připomínal mu nějakého vojenského velitele, což bylo divné, protože Honza na vojně nebyl. Když obdržel dopis od odvodové komise, tak dlouho fňukal, až mu maminka protekčně zařídila modrou knížku. Hlas zavelel: „Zklidni se! Přestaň šílet! Najdi si pod nohama další příčku a šplhej! Šplhej, nebo tě dostane!"

Honza ho poslechl, s vypětím všech sil se vytáhl nahoru a žebřík skopnul. Poslouchal, zda uslyší křik svého pronásledovatele, který by se měl dole rozmáznout o kočičí hlavy. Ale slyšel jen žuchnutí žebříku.

„To je divné", uvažoval Honza nahlas. „Kde je?"

„Tady!", ozvalo se za ním. Na trámu seděla černošská holčička v uniformě soukromé školy a v rukou držela nabitý kalašnikov.

 

Čtenáři se jistě ptají: jaký může mít malá, zjevně velmi inteligentní holčička důvod vraždit osamělé muže? Důvod má, milí čtenáři, a to dost podstatný, poslyšte znovu autora:

 

„Uvědomuješ si, jak lidé jako ty zatěžují přírodu? Všechen ten cigaretový kouř, který špiní naše ovzduší a zapříčiňuje vymírání hmyzu? Všechno to vypité pivo, na jehož výrobu byla spotřebována spousta vody! To, jak po pivu pořád chodíte na záchod a splachujete a tím znehodnocujete další vodu? Spočítala jsem si, že odstraněním vás všech dokážeme zvrátit globální klimatické změny. Řekla jsem „my", protože jsme utvořili síť ve všech evropských městech. Teď už ti to můžu říct, protože tě zabiju!"

Honza zaječel: „Já už fakt začnu třídit odpad, slibuju!", v ten moment se ale zahřmělo a na spánku mu vytryskl červený pramínek.

 

A já osobně tleskám autorovi, který dokázal propojit žánr suspicion thrilleru s aktuálními otázkami ochrany klimatu. Doufám, že kniha „Nikdo není v bezpečí", nebude jeho poslední.

A teď mne omluvte, mám neodolatelnou touhu vytřídit náš koš.



⇡nahoru⇡         ➜ březen 2019


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.