něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál




Smlouva s démonem (próza, Veronika) • Ohňostroj (obraz, Veronika) • Probouzení (poezie, Nesmyslon) • Strach (poezie, Nesmyslon) • Make love not war (poezie, Tomáš Recht) • Počátkem apokalypsy (poezie, Tomáš Recht) • Obsedantně kompulzivní ropucha (obraz, Nesmyslon) • Fotbal (komiks, Nesmyslon) • Léto přichází (poezie, Šimon Jan Zrno) • „Jak mi to mohl(a) udělat? Tohle bych mu já nikdy neudělal(a)“ (úvaha, fanky) • Giovanni Boccaccio (poezie, Tomáš Recht) • Pondělní píseň (poezie, Tomáš Recht) • Mustela erminea (obraz, Civínová) • How to kill a vzdychání (Šimon Jan Zrno) • V jiném životě (poezie, Šimon Jan Zrno) • To Běto (poezie, Tomáš Recht) • Noční představení na kopci (próza, Tasha Frost) • Bez názvu (obraz, Tasha Frost)

24.5.2020
Bez názvu

24.5.2020
Noční představení na kopci

(na konci starého roku 2012)

Slunce už zapadlo, zapadlo do úžlabiny dvou kopců, táhnoucí se až k samému horizontu a nad nimi postupně houstla tma. Oblé a pozvolné úbočí jednoho z kopců bylo celé pokryté krátkou sytě zelenou šťavnatě vonící trávou, z úbočí protilehlého kopce se k nebi tyčil hustý a vysoký smrkový porost.

Na tomto úbočí se stromy vzájemně téměř dotýkaly, vytvářely viditelné řady směřující k úpatí kopce, jako by je někdo vysadil se záměrem vybudovat pravidelnou soustavu uliček. Na protějším zatravněném úbočí byly vytvořeny také řady, ale řady sedadel připomínající amfiteátr, jako kdyby scenérie před nimi byla jedním velikým přírodním letním kinem. Do lavic postupně usedali lidé, beze slov se mezi sebou bavili, sem tam úsměv, sem tam podání ruky, občas křečovitý napjatý výraz, někdy přitakání. Vše se odehrávalo jakoby v posvátném tíživém tichu letní noci. V okamžiku, kdy už byli všichni usazeni, se rozsvítil veliký reflektor (snad nebeská záře), paradoxně vrhající jasné ostré světlo směrem z lesního porostu na diváky. Každý nejmenší detail obličejů byl více než patrný, studené namodralé světlo jako by z lidí udělalo strnulé voskové figuríny.

Z lesa se náhle ozval lehký šum vzápětí následovaný postupně hlasitějším a hlasitějším dusotem. To se zvířata - od nejmenších králíčků, přes srnky, kance a jeleny, vrhala uličkami mezi stromy do osvětleného prostoru proti lidem. Hbitě se vyhýbala lavicím s usazenými diváky a betonovému sloupu, na kterém bývaly zavěšeny dráty, a který teď jen němě trčel v prostoru mezi dvěma kopci. Lehce, jako by v letu obě nástrahy minula a zmizela za obzorem ztemnělého travnatého kopce, na jehož vrcholku stál kostel se špičatou věží a se hřbitovem, rozkládajícím se po levé straně kostelní lodě. Za kamennou zdí nebyly náhrobky příliš vidět, jen jejich sem tam vyčnívající kříže dávaly tušit výstavnost a honosnost místa posledního odpočinku. Jasné světlo náhle pohaslo, diváci se postupně začínali probírat z jakéhosi strnulého nebytí a měli namířeno právě směrem ke kostelu. Než však stačili opustit sedadla, přišla další vlna dunivého zvuku, tentokrát jakoby z nitra kopce, snad zemětřesení??? Nic se ale viditelně nepohnulo, jen jako by mávnutím proutku betonový sloup z ničeho nic stál ohnutý a nachýlený směrem ke kostelu, jako by na něj ukazoval mohutným zlomeným prstem svého betonu protkaného ocelovými výztuhami. Špičatá břidlicová věž kostela lemovaná zdobným jakoby hradním cimbuřím, se postupně začala hroutit do svého středu, z něhož v tom samém okamžiku rostla věž nová, mnohem kratší a neuvěřitelně lesklá.

Vlastně to ani nebyla věž, spíš jakýsi podstavec, na jehož temeni stály tři postavy. Tři postavy ulité z neznámého ocelovo-černě se lesknoucího kovu, postavy různé velikosti zahalené v dlouhých zapnutých pláštích. Na jejich hlavách spočívaly špičaté klobouky připomínající klobouky čarodějnic z Halloweenu (jedné z postav vykukovaly kolem jeho okraje dlouhé rovněž špičaté uši) a všichni v rukou drželi zvláštní bodce - jedno, dvoj a trojzubec. Nehybné sochy shlížely na prchající lidi s podivným šklebem ve tvářích.

V okamžiku, kdy se začalo publikum blížit ke zdem kostela, se jakoby zlým kouzlem začalo měnit celé okolí - co bývalo zelené, bylo náhle hnědé, jemné struktury zhrubly, zvýraznilo se vrásnění a rýhování povrchu všech věcí, každý záhyb a nerovnost se ostře rýsovaly, jemná omítka kostela náhle připomínala starý vydrolený a mrtvý kámen bez vnitřního života, místo kamenné zídky se objevil plot z různě poškozených, přelámaných a hnilobou napadených, ale přitom suchem praskajících prken přibitých křížem krážem rezavými hřebíky, z výstavních hrobek byly náhle úzké dřevěné patrové přístřešky se šikmými stříškami rozdílných výšek (jedno nebo dvě patra tvořená nehoblovanými prkny - zkrátka jen tak "se položit", v průčelí jejich štítů zely vyříznuté temné čtvercové nebo kulaté pravidelně se střídající otvory). Část kostela se nehlučně a pomalu sesula k zemi, v troskách byli zasypáni lidé, nikdo nekřičel, všichni jen tiše otevírali ústa a ve zpomaleném pohybu chvátali jeden druhému na pomoc. Čeho se dotkli, a ještě nepodlehlo této zvláštní zkáze a drsné proměně, pod jejich rukama dál měnilo svou původní strukturu a barvu. Běžela jsem hledat mámu, našla jsem její měkký světlomodrý župan s kytičkami, vzala jsem ho do ruky – a nezměnil se. Uvědomila jsem si, že když se tohle stane ten, komu věc patří, už není mezi živými, zůstal tam, v minulosti, před změnou… Kolem jedoucí barevné vagóny vlaku, kdo ví, kde se tu vzal, se změnily na oprýskaná rezavá, hnědá a matná monstra, jen skřípající kusy železa. I obraz strojvedoucího s čapkou na hlavě naklánějícího se z okénka lokomotivy doznal podobných změn. Jen ony tři sochy se na vrcholu kostelní věže dál potutelně šklebily a v nočním svitu do daleka temně zářily.

Měsícem osvícené nebe náhle pohaslo, všude se rozlila naprostá a dokonalá tma jako kulisa pro vyvrcholení poslední scény - z levé strany oblohy se nad hřbitovem směrem ke kostelu blížilo bílé třepotající se světlo, z pravé strany temné světlo modré. Zatím ještě nebylo možné rozeznat, o co by mohlo jít. Světla se zvětšovala a postupně ustávala v pohybu a mlžný opar kolem nich opadl - vlevo byla veliká bílá keramická podkova s nápisem Pro štěstí, lemovaným stylizovanými kytičkami pomněnek, rozevírající svůj „chřtán“ směrem k temně modré zlověstné kouli s jasně vystupujícím zlatým středem v podobě oka. Podkova nehlučně pohltila modrou kouli, úkaz na nebi na malou chvilku jako by zamrznul, avšak o zlomek vteřiny později celý úkaz jediným, naprosto tichým výbuchem explodoval do všech stran. Zase byla vlahá letní noc, které dával jasný klidný měsíc pocit ticha a bezpečí  ....

 

23.5.2020
To Běto

Tobě to Běto sluší s kuší
Tobě to Běto sluší v róbě
Tobě to Běto sluší v hrobě
v róbě s kuší to sluší Tobě

Tebe to Běto vzruší s tuší
Tobě to Běto sluší s duší
V Tobě to Běto buší Tobě to
sluší v ovzduší Tobě Běto

Neber to Běto neber to blbě
Tobě to Běto sluší v troubě
Neber to Běto hloupě Tobě to
v róbě sluší fakt dobrá koupě!

23.5.2020
V jiném životě

svět ztratil něco ze své barvy

touch of reálný svět

touché still

slzy nejdou ven, snad jindy

nechápu, co se děje

možná by to mělo být

21.5.2020
How to kill a vzdychání

oni ti neporadí, jak se zabít

vtipy jsou kurva nekorektní

s metaforou na soulož

bez pera na stůl

Přeposlouchávám emem

můj smích, jak můj pes

umírá v tichosti za oknem

ach

ticho… nein

potřeboval jsem to jako sůl

20.5.2020
Mustela erminea

20.5.2020
Pondělní píseň

Už mám zase motivaci
skládat rýmy na matraci
přemýšlím teď, kde jen začít
budu si to dělat, jak chci

Dnes jsou v akci lumírovci
Z dovči přivez Lumír ovci
Venku kvete jílovec
tiše ovci jílovec

Na jílovec maďal
jde kůrovec z Maďar
Já měl včera beďar
dnes už se mi vstřebal

Pozítří je středa
půjdu pro dvě dřeva
dám ty dřeva křížem
kříž tím bude zřízen

Přijde k němu zřízenec
bude to můj zpřízněnec
řekne že má žízeň
zazpívám mu píseň

Až ta píseň dohraje
posedíme u čaje
a po třetím zálevu
cosi v dálce zahlédnu

zahledím se do dálky
vyndám božku z obálky
taky ňáký klobásky
a pak svatý obrázky

postavím to do kruhu
upevním se v popruhu
vystřelím se prakem
pánu Bohu do oken.

20.5.2020
Giovanni Boccaccio

Jde Cameron po ulici

pod pravicí brokovnici

jde Cameron Diaz

pro Cabernet Shiraz

19.5.2020
„Jak mi to mohl(a) udělat? Tohle bych mu já nikdy neudělal(a)“

Na první poslech to zní, jako že se druhý provinil proti kategorickému imperativu, při bližším ohledání se proti němu ale možná neprovinil vůbec. To, co bych chtěl já, aby platilo jako obecný zákon, může být a často je něco jiného, než to, co by chtěl v platnosti druhý. Aby mu tohle bylo možné vyčítat, musel by imperativ totiž znít trochu jinak: „Jednej ke druhému takovým způsobem, jaký by si on přál jako obecný zákon (jednání kohokoliv s kýmkoliv)“.

 

Bylo by bizarní jednat podle svědomí druhého, řezat ruce za krádež lidem, kteří věří v řezání rukou za krádež, ač podobné prvky asi můžeme nalézt v (řekněme primitivní) výchově. Člověk by pouze studoval svědomí druhých a nastavoval mu zrcadlo, aniž by mu zbylo nějaké vlastní ponětí o tom, co je dobré.

 

Je ale přirozené a v pořádku, že nevěříme ve více morálek a že ta naše vlastní je ta jediná, podle které měříme. Podstatné je uvědomit si, co jí přísluší měřit, a tím jsou naše přítomné možnosti. Důvod, proč nás to svádí soudit druhé, je nárok. Nárok v nás hlodá a číhá, a když řekneme „Tohle je dobré, takhle budu jednat“, začne vykřikovat „A proč tak nejedná on(a)? Já mám přece nárok...“

 

Žít bez nároku je ten nejtěžší a jediný úkol, který na zemi máme. Ale je to život v pravdě a svobodě.

12.5.2020
Léto přichází

Ani ten jednodenní sníh nevydrží

duchovně konzistentní

červenec je můj měsíc, moje horkost

léto je pro mě podzimem jara

před zimou, co asi nikdy nevysvětlím

tíha se nemohla přibližovat

musela poklesnout jako náhlá přikrývka

stal jsem se trpným aktérem defenestrace

jsem teď pryč z bašty průběhu

kde jsem měl pod kontrolou svoji vládu

teď proved comeback zlý pán

zvrátil se a zvrací, obrací se a opět vrací

rádio by vlezle dodalo:

summer is coming, summer is coming

rádio však šumivě není

radio is down

man is down

11.5.2020
Fotbal

9.5.2020
Obsedantně kompulzivní ropucha

7.5.2020
Počátkem apokalypsy

Někdy koncem zrození

kdy šlo o souložení

zdálo se, že jsou věci v cajku

a že jsou ložený.

 

Počátkem apokalypsy

řekla jsi čau a polib si

co se to stalo v mezičase

kde jsme to zakopali psy?

7.5.2020
Make love not war

slovo dalo slovo

olovo dalo olovo

šlo jen o slovo

(jalové)

šlo jen vo love

oslové

volové

7.5.2020
Strach

Dávej si pozor

v nelehkých časech

čemu se věnuješ

a čemu věříš

 

Dávej si pozor

na čem ses zasek‘

proč na místě stojíš

A uvnitř běžíš

 

Postav se strachu

v nelehkých časech

aby tě nepozřel

ten zlej s velkým Ď

 

Ze všeho nejradši

živí se strachem

a pozře i tebe

když zjistí

žes uvízl

7.5.2020
Probouzení

Ještě se válí ve svěží trávě

spadané listí z podzimu

a trochu šustí, trochu škrábe

a hlína ještě studí

 

Ci-ty! Ci-ty! Ci-ty! Ci-ty!

 

Křičí pěvec, jehož jméno neznám

a má pravdu ten vyvedenej ptáček

 

Je načase vykvést - následovat fialky

Vycházet dřív a později zapadat

 

Slyšet píseň v každém zvuku

- a ty zvuky milovat

 

Zapouštět kořínky do každé chvíle

Z chvilek a pocitů hnízdo si stavět

 

Je na čase celou svou náručí

obejmout svět

 

A - i když se často opile motá

znovu se zamilovat

do života

4.5.2020
Ohňostroj

2.5.2020
Smlouva s démonem

Smlouva s démonem

 

(úryvek z fiktivního ženského románu)

 

Jeho kancelář je dokonalá a chladná jako on sám. Sedím na chromované židli a nervózně usrkávám perlivou vodu z plastového kelímku a žmoulám si mašli na blůzce, jako vždycky, když jsem nervózní. Když už konečně přijde?

Dveře se s prásknutím rozletí, leknu se a celý obsah kelímku na sebe vyliji. Přímo do výstřihu! Papírovým kapesníčkem se snažím rychle osušit, ale kapesníček se hned rozmáčí a za chvíli mi prsa pokrývá nevábná, vlhká, buničinová drť. On se na mně posměšně zašklebí – a je to ten zatracený sexy úšklebek nadrženého antického satyra. Okamžitě rudnu.

„Takže, pojďme k věci. Naše smlouva.“

Na skleněné desce stolu přistanou černé kožené desky, uvnitř je stoh papírů. Vím, co bude následovat. Ach bože, nesmím být tak nervózní. Musím, musím v sobě probudit vnitřní bohyni.

„Měla jste, doufám, čas si ji prostudovat?“

Nervózně pokývám hlavou.

„Takže předpokládám, že nic nebrání tomu, abychom přikročili k podpisu.“

Zručnými prsty rozšněruje stužky na deskách a ty se pod ním rozevřou a odhalí tiskopis smlouvy na slonovinově bílém papíře. Z kapsy vytáhne pero a položí ho na smlouvu, otevřený hrot nasměruje ke mně. Ten špičatý, agresivní hrot míří přímo k mému srdci. Cítím, jak mi stojí chloupky zezadu na krku. On si mě prohlíží jako mořský biolog, který zrovna objevil zbrusu nový druh chobotnice.

„Nebo snad máte nějaké připomínky?“, zeptá se se zdviženým obočím.

Vzrušeně dýchám a snažím se vnitřně zklidnit. Jde to těžko. Hruď se mi vzdouvá jako rozbouřené moře, v hlavě slyším šumět proud své vlastní krve. Do háje! Hlasitě polknu a mé prsty se instinktivně natahují po mašli na blůzce jako po záchranném laně.

„Přestaňte si žmoulat tu mašli, víte, jak mě to rozčiluje!“

„Ano, ano, jistě!“, kuňkám zahanbeně. Zase mě zahnal do kouta. Teď se ke mně otočil záda, a pomalu přechází k prosklené stěně s výhledem na město a nabízí mi pohled na svalnatá záda řeckého boha, napěchovaná v obleku od Armaniho. Jak ráda bych ten zpropadený hadr servala a brázdila tu opálenou kůži svými nehty!

Rázně se otočí a šlehne po mně pohledem, jako by tušil, na co právě myslím.

„Takže, slečno, můžeme přistoupit k podpisu smlouvy? Nemám na to celé dopoledne!“

Agresivní hrot pera se v dopoledním slunci leskne. Hypnotizuji jej pohledem.

„Víte“, soukám ze sebe, „měla bych...navrhuji...pár takových...menších...změn.“ Poslední slovo napůl spolknu. Moje vnitřní bohyně se krčí v koutě dělá, že tu není. Rukou sahám po mašli, ale na poslední chvíli si to uvědomím a ruku zase odtáhnu.

„Poslouchám.“, řekne hlasem znělým jako zvon a nehne při tom ani brvou.

„Stravenky.“, pípnu.

„Ano, stravenky nabízíme“, povzdechne si, „po zkušební době. Mají hodnotu, tuším, čtyřicet korun.“

Vyprsknu smíchy, on na mně vrhne káravý pohled.

„Nezlobte se, ale za čtyřicetikorunovou stravenku si pořádný oběd nekoupím. To by chtělo alespoň osmdesátikorunovou. A proč je dáváte až po zkušební době? Copak ve zkušební době zaměstnanec nepotřebuje jíst?“

Zatímco ta slova říkám, třesu se, ale on jakoby si toho nevšímal. Nervózně přechází po kanceláři sem a tam, jako zajatá šelma v kleci a dýchá u toho zhluboka jako japonský zenový mistr.

„Tak dobře“, řekne po chvíli. „Řekla jste si o to, máte to mít. Ještě něco?“

„Dovolená“, vyhrkne znovuzrozená vnitřní bohyně mými ústy, „ve smlouvě je uvedeno dvacet dní, ale dnes už je všude standardních 25.“

Jeho prsty si přejedou po hedvábné kravatě a ruka dopadne na skleněnou desku stolu. Skloní se ke mně, až cítím jeho dech na svém zátylku.

„Pozor, teď se dostáváte na tenký led. Moje pečlivě udržovaná fasáda může povolit a potom se ven vyvalí něco děsivýho, silnýho a nespoutanýho!“

„Vážně?“, zašeptám. Otočím se, podívám se do ledově chladných očí a hlubokým hlasem sebejistě řeknu: „Tak to bych chtěla zažít.“

„Pozor, mám v sobě spoustu ohně a ten dokáže všechno spálit na uhel.“

„To si budeme rozumět, jako malá jsem si ráda hrála se sirkama.“

„Tak dobře“, zasyčí, „když za to tak bojujete, dostanete 25 dní volna. Spokojená?“

„Ještě něco.“ Moje vnitřní bohyně se už nebojí, pomalovaná válečnými barvami velí do útoku.

„Hrajete tvrdou hru, slečno.“

Vytáhnu z kapsy nevzhlednou tlačítkovou Nokii a položím ji na stůl.

„Tohle jsem ráno nafasovala. To snad nemyslíte vážně? I na základní škole jsem měla lepší mobil, než je tohle. Chci iPhone s datovým tarifem!“

Vstanu ze židle a podívám se do rozzlobené tváře gotického chrliče a jemným hlasem pravím: „Je to hlavně kvůli tomu, abych Vás lépe reprezentovala před klienty, rozumíte? Nemůžu přeci na obchodní schůzce vytáhnout tohle pádlo, vysmáli by se mi.“

Jeho vnitřní spalující oheň pohasne a změní se na slabý, ale výhřevný plamínek.

„Tak dobře, stavte se za office managerem, vraťte mu tuhle hrůzu a řekněte si o iPhone. A ať Vám k tomu dá i tablet.“

„Tak teď už nic nebrání podpisu naší smlouvy“, řeknu sladce, uchopím pero a vykouzlím jím svůj krasopisný podpis. Všimla jsem si, jak po mně kouká. Jako hladové zvíře. To mi umožní upsat mu svou duši jen na omezenou dobu. Řeknu mu, že beru prášky – které samozřejmě nemám v úmyslu brát a jestli všechno půjde podle plánu, zanedlouho sepíšeme další smlouvu – ale na radnici. A tentokrát už navždy.

 

 



⇡nahoru⇡         ➜ duben 2020


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.