něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál




zlatý řes (poezie, kolemjdoucí) • Zkušebna Vršovické hřbitovy (próza, Kulturni p_rnograf) • Toulavý kojot (poezie, Kulturní p_rnograf) • Nomád ve skrýši (poezie, Kulturní p_rnograf) • Ekologická pohádka "MĚSTO" (próza, Kalimeee)

19.7.2017
Ekologická pohádka "MĚSTO"

Bylo jednou jedno veliké město. Nebylo jen veliké, bylo přímo obrovské!

V tom městě žili lidé, kteří neustále spěchali do práce a z práce. Takových uspěchaných lidí bylo v tomhle městě spousty, ale každý z nich žil v podstatě osaměle. Mezi sebou se ti lidé vlastně vůbec neznali. Každý tam měl jenom pár svých známých, a ti si mezi sebou v tom spěchu pořád telefonovali a mailovali, protože měli tolik práce, že neměli čas se spolu setkávat.

Za tu odvedenou práci potom dostávali jednou měsíčně peníze. A ty peníze z velké části zase obratem odevzdávali na různá místa. Největší část těch peněz dali pronajímatelům bytů. Potom odevzdali peníze, které si půjčili, pak peníze za odběr elektřiny, vody a plynu. Potom další část peněz odevzdali za to, že pořád telefonovali a mailovali s lidmi, se kterými se kvůli práci nestihli vidět, 
a nakonec si malou část těch peněz nechali, aby mohli svým dětem a sobě koupit jídlo, aby měli sílu chodit do práce a vydělávat další peníze. 

Ti lidé většinou nebyli vůbec šťastní a nevěděli, jak šťastnými být.

 

Všechno v tom městě bylo z betonu a železa. V ulicích se tyčily mrakodrapy, na fasádách svítily a blikaly reklamní billboardy, podél cest stály všelijaké fastfoody a benzínové pumpy. Ve švech praskaly přeplněné zahraniční supermarkety a v uličkách bagry bouraly stánky malých prodejců, protože už do nich lidé nakupovat skoro nechodili a nevyplatilo se, aby tam překáželi jiným větším stavbám. Dominantou toho města byly fabriky a továrny s kouřícími komíny, na výrobu jednorázových nekvalitních výrobků pro účely konzumní společnosti. 

Nevyrábělo se v nich ale to podstatné, co lidé pro život potřebovali. Takové nezbytnosti (hlavně jídlo a oblečení) se dovážely až z dalekého východu dlouhatánskými kamiony, které funěly, jak byly nacpané, a pořád a pořád do nich lidé museli tankovat další a další palivo, které buď tahali stejně tak dlouhými potrubími, (většinou taky z východu), nebo ta paliva vyráběli z biomasy, která se získává na poli třeba z řepky, na úkor pěstovaného obilí.
Což je milé děti docela paradox, protože kdyby ti lidé raději na svých polích pěstovali to obilí, tak by nemuseli jezdit tak daleko pro jídlo kamionama.


No a ty ufuněné kamiony ze svých výfuků vypouštěly do ovzduší obrovské množství škodlivých látek. Víte děti, co je to škodlivá látka? To je taková ošklivá, zlá, zelená a zubatá látka, která žije ve vzduchu nebo třeba ve vodě, a jak uvidí, že se k ní blíží nějaký živý tvor, hnedka na něho skočí, vleze mu do nosu, nebo do nohavice a začne tam strašlivě řádit. Štípe ho a kouše a zabydlí se u něj v těle a dělá mu tam neplechu a za žádnou cenu se pak nechce odstěhovat a ten tvor se jí jen tak nezbaví. Ta látka mu pak způsobí alergii nebo nějakou mnohem horší nemoc a toho tvora to už nikdy nepřestane trápit. Taková zlá látka ráda ničí taky přírodu, zamořuje vzduch, tráví vodu a půdu a dostává se lidem do jídla a dětem do kukuřičných lupínků s mlékem a nikdo ani neví, že jí vlastně snědl. Ta látka se v těle nejprve chová tajně, aby si jí nikdo nevšiml, ale čím déle přežije v těle živého tvora, tím větší paseku tam nadělá.

No ale vraťme se k tomu ovzduší. Ti lidé tohle to všechno raději přehlíželi a říkali si, aby jim to ovzduší vydrželo ještě aspoň pár let čisté, a oni ty svoje uspěchané životy nějak v tom městě ve zdraví přežili.

 

Na silnicích a dálnicích jezdili řidiči ve svých vlastních autech po jednom pasažérovi. Na zbylých čtyřech sedadlech aut vozili tlusté štosy papírů, které se vyrábí kácením stromů, a taky brašny se svými notebooky.

Jejich manželky se mezitím vláčely městskou hromadnou dopravou s kočárky a taky s ukřičenými dětmi, a snažili se je odtrhnout od dotykových telefonů a přimět je jít do školy, aby se tam děti mohly o přestávkách mezi sebou předhánět v tom, kdo má chytřejší telefon, bohatší rodiče, značkovější oblečení, nebo kdo nahrál lepší video na internet.
A když potom večer rodiče vyzvedli svoje děti z družin a kroužků, usadili se všichni ve svých bytech u televizí a stolních počítačů, aby si od toho koloběhu všedních dní trochu odpočinuli a dozvěděli se nějaké zajímavé informace. 
Například o tom, kolik se ten den stalo dopravních nehod, nebo co by si měli koupit v supermarketech. No a jejich děti mezitím hrály počítačové hry a užívaly si zabíjení zombie, než šli všichni spát do anti-alergenních přikrývek.
 
Takhle to šlo ve městě léta a roky. Pořád dokola. Mezitím se za městem nakupila hromada odpadků, z obalů od různých výrobků tak veliká, že byla už skoro větší než město samotné. Z té rozkládající se hromady na smetišti vytékaly podzemními vodami do nedaleké řeky
nebezpečné jedy, a téměř otrávily lidem pitnou vodu v jejich domácnostech, protože čističky odpadních vod za městem už takové množství nezvládaly čistit.

Elektrárny nestíhaly pro tak vysokou spotřebu elektřiny a tepla vyrábět energii. Alternativní výrobny nebyly zatím postaveny, a tak mizely veškeré zdroje a nerostné suroviny z přírody. Docházelo uhlí, a taky ropa, tolik nezbytná hlavně pro pohon automobilů.

 

Lidé si jeden čas mysleli, že situaci vyřeší těžbou ropy z daleké Antarktidy, kde jí vzhledem k extrémním přírodním podmínkám, a k obtížnosti v těchto podmínkách ropu těžbou získat, bylo opravdu hodně. Ale to se lidé spletli. Kvůli tomu, že si pro své potřeby začali brát ropu z moře na Antarktidě, narušili tak křehký ekosystém tamního prostředí.
Neodborně provedenými ropnými vrty ropa v rámci tisíců tun unikala do moře a vodu znečistila natolik, že začali vymírat živočišné druhy žijící na Arktickém kontinentu. Potravní řetězec byl narušen, a to není zdaleka všechno. Daleko horší důsledky přineslo lidem právě to znečištěné ovzduší automobilovou dopravou, provozem velkých továren a elektráren na fosilní paliva.


Příroda se na lidi za jejich bezohledné chování natolik rozzlobila, že zařídila, aby se začalo prudce oteplovat. Už nebylo žádné čtvero roční období. Pár let se střídali jen horká léta a tuhé zimy. O pár let později už bylo pořád jenom léto. 
Vám to může připadat senzační, že bylo pořád léto a pořád jen letní prázdniny a žádná škola, ale právě na té Antarktidě to odstartovalo řetězovou reakci. Začaly totiž tát ledovce. Tání ledovců způsobilo zvýšení hladiny všech moří. Voda stoupala a stoupala, až se vylily oceány, moře a řeky, které vedou právě z moří a do moří. A v tom městě nebyl nikdo, kdo by byl dokázal postavit tak vysoké hráze, aby přes ně voda nemohla.

Ale nebudu Vás tolik strašit. Tohle město leželo, jak se říká v "Srdci Evropy“, ve Středozemí. Takže voda lidi z našeho města nespláchla. Pod vodou skončily pouze některé kontinenty. Většinou to ale zatopilo takové světové oblasti, kde za tání ledovců lidé zrovna úplně nemohli. To už je bohužel na tom našem světě taková nespravedlnost.


Jednoho dne, bylo ještě velmi brzy ráno a sluníčko ještě spalo, se město probouzelo do svého obvyklého koloběhu. Tramvaje cinkaly, auta a autobusy na sebe troubily, lidé pospíchali, v rukou drželi ty svoje mobily, krky k nim měli skloněné, jeden jak druhý. Nekoukali se vůbec kolem, vráželi do sebe, a vzájemně si za to mezi sebou nadávali. Strkali se u tramvají, kleli, že lidí a aut je všude moc a času, že mají málo. A najednou nebylo kde zaparkovat. Nebylo kam popojet. Celé město, každá ulice i ulička byla zaplněná stojícími troubícími automobily plnými zlostných lidí.

V tom pouliční lampy zhasly. Pak najednou ubylo čárek signálu na displejích jejich mobilů, no a pak ty čárky zmizely úplně, a nikdo se nemohl nikomu dovolat. Tramvaje se zastavily a ucpaly město ve všech jeho křižovatkách. Nešla taky elektřina. Celé město ztichlo, a potemnělo v ranním šeru. Lidé se divili, co se to děje. Začali vystupovat ze svých vozů a rozhlížet se. Ti, co stáli v koloně aut na mostě, zděšeně zírali na řeku. Jak se na město valí přívalová vlna.

 

(o pár minut později)

 

Promočení lidé se sbírají ze země a staví se na nohy. Navzájem si pomáhají vstát. Dívají se, co se stalo. Nevypadá to na velké škody, ale je to docela spoušť. Budou muset spojit síly, aby dali zase všechno do pořádku. Naštěstí žádné ztráty na životech, ani rozbořené domy. Jen zatopené sklepy a všichni na kost promočení, sem tam nějaká ta odřenina. Pomalu se rozednělo. Lidé vzhlédli k nebi a uviděli mraky a stromy, kterých bylo sice málo, ale přece jen některé zůstaly. A uviděli sebe. Sebe navzájem. Začali mezi sebou mluvit. Mluvili opatrně a rozpačitě, ale mluvili spolu! Začali se sdružovat a šli hledat místo, kde se všichni domluví, jak to budou dělat dál.

 

A na to už děti musíte přijít sami. 

 

    

 

 

13.7.2017
Nomád ve skrýši

Když potkáš nomáda,

usneš na cestě.

Když umřeš na cestě,

postoupíš dál.

 

Na další úrovni

najdi tu skrýš,

ve které čeká tě konec.

Hloupí konec.

13.7.2017
Toulavý kojot

Toulavý kojote,

pelášíš v dál.

Do kopce zběsile

a z kopce směle.

 

Všemocný kohoute,

nadutý trdlo.

Svou básní

ti roztrhnu hrdlo.

 

Jsem zvyklý,

připíjet na zdraví a ťukat s půllitry.

Avšak dnes není s kým,

doléhá z toho na mne splín.

 

Do modra

zbarvil se prázdný tuplák

tvojí krví malý princi.

… Kojot sežral prince.

13.7.2017
Zkušebna Vršovické hřbitovy

Dostal jsem dar za výpomoc s vystěhováním ateliéru od mladé, zvláštně milé umělkyně. Cítil jsem z ní, že z tohoto místa musí utéct pryč. Nechat ho za sebou!

Zbavovala se všeho: nábytku, sebe, a toho obrazu… Na laminátovou desku stolu ztvárnila tvora, kterého potkala během putování galaxií s minimalistickým prožitkem plynutí času, jež umožní během pár hodin trvání zeleného čaje, najít ve vesmíru odpověď.

Nalezla ho. Pohlédla axolotlovi do tajuplně magických očí a uhranuta pocítila psychický útok, kterému podlehla. Ovládl její mysl.

Axolotl s ďábelským úšklebkem se na zádech pohupuje na vodní hladině. Vystrkuje blahobytně bříško a švihá nevinně ocasem. Usrkává kávu z šálku a ladně drží v pravé ruce podšálek správně pod oblým hrnkem. „Toho obrazu se chceš taky zbavit?“ Skvěle zamaskovala svoji touhu vysvobodit se ze zajetí ještěrčího démona: „Jestli se ti líbí, vem si ho. Jinak skončí na smeťáku.“ Zaradoval jsem se: „Jestli má takové vyhlídky, rád si ho vemu a ozdobím s ním naší novou zkušebnu. Před měsícem jsme se nastěhovali.“ Čapnul jsem ho do podpaží a radostně šel trofej ukázat klukům do zkušebny.

Zkušebna byla tmavá, stísňující místnost bez oken se zdmi pokrytými odhlučňovací grafitově šedou molitanovou pouští sériově unifikovaných pyramidek. Rozprostírala se všude kolem nás a nad námi slabě nechala světlo z žárovky proniknout do místnosti, aby nám ukázalo, jak skládat hudbu. Ještěra jsme vystavili na piedestal vzpřímený ze třech na sobě vystavených tranzistorových, kytarových beden. Šklebil se na nás, své poddané z vršku.

V jeho tajuplném úšklebku jsem nalezl inspiraci a s lehkostí motýla jsem pocity vyjádřil někdy hrou na housle a jindy jsem v předklonu na zemi v pozici „Aláh“ s nastaveným zadkem, předloktím zapřený o zem, zapisoval do notesu radosti a obavy. Petr v jazz rockovém stylu s bluesovou melancholií vypouštěl duši. Co nestihl zachytit prsty na kytaře, vyléval ze sebe potem tekoucím po celém těle. Mark se zádumčivě pohupoval rytmicky a nevtíravě a hutnil prostor basovou linkou. Vždy hrál jistě a správně do lišících se rytmů Mildy, Peti a Phila. Bobovo kytarový hell si podmanil vše živé. Rozřezával jsem hudební plochy dřevěným prutem se silou žně stáda mongolských koní. Hráli jsme do půlnoci nebožtíkům na hřbitově rozkládající nepochopitelno a s nadšením odešli v náruč blaženého spánku. Tak jako vždy. Nevědomky, že je to naposled.

Druhý den pracoval pošťák odpoledne přesčas, aby nám postupně rozkryl hrůzy, které napáchal požár v naší nové zkušeně. Fénix poplival jiskrami zeměplochu pyramidového města visící nad zkušebnou na obrácené straně stísněného prostoru, kde mikroegypťané odpoledne spí. Nestihli se vzbudit a uhasit město v plamenech. Popel celé populace se vysypal jak sníh padající z lávového nebe a pokryl nástroje a aparaturu. Rozžhavené město se rozteklo a déšť krup zalil náš svět a rozleptal hudbu.

Axolotl se střetu civilizací šklebil, nepřestal usrkávat kávu a pozoroval apokalyptický výjev do konce. Našli jsme ho, šklebícího se na nás od té doby jinak. Už jen basa a housle mohly podat svědectví o konci světa.


10.7.2017
zlatý řes
svět jest ustrojen z tvárnic, a ty světla porůznu odrážejí
zlatý dřez, v tom omývali své štětce ti nejlepší malíři
...aj i básníci svá pera
nevěstinec svět
je sestaven z vět a ty se prostorem za světlem košatí
až už je všude přítmí jako v lese
jen světlušky na blatech už střeží pointu
jsou to majáky všech poutníků co kráčejí od role k roli
od rokle k rokli
než snad v rašelinu klekli
a kdo se moc nemrskal, tak kráčí dál
aby vykřičel, že svět jest sestrojen z tvárnic
na nichž si kdosi brousí svoje štětce
to je nářez!


⇡nahoru⇡         ➜ červen 2017


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.