něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



3.8.2020
Generace XHZ-R

(podle snu)

Starší neatraktivní policista a starší neatraktivní policistka sedí u stolku na balkóně našeho bytu. Na kulatém skleněném stolku jsou sklenice vody, za tím vším panorama z mrakodrapů.
„Za to všechno Vám může hrozit až 14 let vězení.“
„Ale to je absurdní!“

„Co se děje, miláčku?“ vloží se Buri
„Ale nic, prosím Tě, nesmysly.“
Nic na mě nemají. Snad jenom to, že jsem divnej.

„To mi chcete říct, že jsem se snažil poškodit řetězec Tesco tím, jak jsem procházel tam a zpátky posuvnými dveřmi? Jak asi? Jako že jim zvyšuju účet za elektřinu?“

„Ukaž mu to video“, otočí se policista na policistku, ta zvedne svůj chytrej. Na jeho displeji je dětské vajíčko. Něco jako Kinder Surprise, ale v jiných barvách. Nikdy jsem ho neviděl. Za ním žlutozelené naklíčované pozadí, nějaký productbox, celý to vypadá jako reklama.

„Co to má bejt?“ trochu přeženu reakci. Jsem na koni.
Kamera se pootočí. Z ohořelé díry, která zeje z boku vejce, vychází černá kočka a opouští obraz. To je vše.
A mnou projede mrazení.

„A to je jako co?“ opakuji, ale bojím se, že v mém hlase už poznají, že jsou na správné adrese. Nebo to jenom zkoušejí? To, co chtěl můj mozek vytěsnit, se teď skví před očima tak, že by to přečetla nejlacinější čtečka myšlenek: XHZ-R. Za chvíli to vydechnu nahlas a odvezou mě v obrněném vozidle.

Začalo to nevinně, příliš malými černými kočkami, pak příliš velkými černými kočkami, pak neviditelnými (černými?) kočkami, které jsem vodil do obchodních domů, kde mě zachytily kamery...
Jako poslední přišly kočky, které plní přání.

Teď se ulice New Yorku hroutí do sebe jako řeky a Američané se pokouší zachránit na lodích do Evropy...


A co když se tě někdo zeptá „Jak se máš?“ (poezie, Šimon Jan Zrno) • Proč z oblohy mizí hvězdy (poezie, P(ř)íšeRadka) • Pirožky, co jednou ovládnou Rusko (próza, Jorka Mouken) • Poslední Nedvěd (poezie, redakce) • Nouzový stav Bláznů (poezie, redakce)
    ➜ červen 2020

26.7.2020
Nouzový stav Bláznů
26.7.2020
Poslední Nedvěd

Šel jsem parkem v pět, zhroutil se mi svět
šel jsem parkem v šest, fetky měly siestu
šel jsem parkem v sedm, dal jsem Hedu červům
šel jsem parkem v osm, byl to velkej posun
šel jsem parkem v devět, stál tam lední Nedvěd
šel jsem parkem v deset, to už jsem si nesed
šel jsem parkem v jebenáct, byla jsi z toho vyjevená
šel jsem parkem v poledne, stejně jako posledně
šel jsem parkem v jednu, cíl je v nedohlednu
šel jsem parkem ve dvě, byl tam zase polední Nedvěd
nepřišel jsem ve tři, no tak teď mě setři
šel jsem parkem ve čtyři, byli se tam šermíři

(...)

19.7.2020
Pirožky, co jednou ovládnou Rusko

Ocitl jsem se v ruském městečku Kurgan, ležící v Kurganské oblasti, severně od hranic s Kazachstánem, asi 429 km západně od Čeljabinské oblasti poblíž pohoří Ural. Není to jenom tak, že se jednalo zrovna o město s tímto názvem, protože Kurgan je archeologický termín pro ruskou mohylu, což je „uměle navršený násep z kamení anebo hlíny, obvykle nad jedním či více hroby. Tento způsob pohřbívání se objevoval od pravěku v různých kulturách po celém světě, je známý i z raného středověku a někde přetrvával ještě dlouho do pozdního středověku.“ [1]

Na nejspíše samopalem prostřílené turistické ceduli, stojící na polorozbořeném vlakovém nádraží v Kurganu, která mě už z dálky přivítala v tomto chudém městě, jsem se dočetl, že se zde traduje místní legenda o tom, že zdejší pekař k výstavbě své pece použil hlínu ze starého pohřebiště za městem, kde byl před sto lety pochován jeho pradědeček a po něm ještě jeho dědeček a také jeho otec, který ve své době dokázal upéct to nejvyhlášenější pečivo široko daleko, stejně tak, jako jeho předci. Byl na ní obrázek místní pekárny a lákavých zlaťoučkých pirožků.

 Dostal jsem strašný hlad, a tak jsem se do této pekárny hned vydal. Linula se z ní velice vábivá vůně. Otevřel jsem oprýskané zelenožluté dveře a vešel dovnitř. Na místo zvonku se ozvalo zachrastění několika plechovek od boršče. Za pultem stála stará ošuntělá, už od pohledu nevoňavá prodavačka, jejíž odér přerývala vůně čerstvě upečených pirožek. Objednal jsem si hned šest kousků. Prodavačka se chvíli nepřítomně dívala skrze mě a pak mi beze slova podala pirožky zabalené v umaštěných novinách. Zaplatil jsem rovných padesát rublů, které ta ženská strčila do nejmenší matrjošky, kterou dala do matrjošky větší, a tu zase do ještě větší matrjošky. Posadil jsem se ke stolku u okna a rozbalil svůj novinový, téměř kapající balíček.

„Cože, jen dva pirohy?“ Zeptal jsem se ženy za pultem.

„Dostanete další, pokud je budete mít ještě čím jíst.“ Odpověděla tajemně.

Její odpověď jsem moc nepochopil. Rozhlížel jsem se, kde jsou vlastně příbory, když v tom jsem si všiml, že na podlaze a na židlích je zaschlá, ale i čerstvá krev.

„Můžu se zeptat, co se to tady stalo?“

„Pirožky.“ Řekla nezaujatě.

Pirožky? Stále jsem nechápal, ale pomalu jsem si začínal uvědomovat, že jsem cestou do této pekárny vůbec nikoho nepotkal. Po liduprázdných ulicích nejezdila auta a neběhali tady žádní toulaví psi, jak to v takových městech bývá obvyklé.

Dožvýkal jsem druhý piroh a lekl se, že mě něco kouslo do prstu, protože mi z malíčku začala téct krev. Nebylo uvnitř zapečené sklo? Asi jsem se jen o něco říznul.

„Dáte si ještě další, pane?“ Zavolala na mě ta divná ženská od pultu a blbě se usmála svými několika zlatými zuby.

Neváhal jsem ani minutu, ihned se mi začaly sbíhat sliny a sotva mi je žena donesla, hned jsem se po nich vrhnul, jako bych týden nejedl. Každá chutnala jinak, některá byla plněná škvarky, při druhém zakousnutí jsem ale na jazyku cítil šťavnaté zelí, kterou vystřídala chuť zralého sýra a pak zase chuť jemně mletého kančího s vůní jalovce. Ládoval jsem se pirožkami jako smyslů zbavený, mastnota mi tekla po tvářích a já hltal jednu horkou pirožku za třetí. Nádherně křupaly, jak byly krásně propečené.

Najednou jsem ucítil strašlivou bolest. Podíval jsem se na své ruce a zjistil, že mám místo prstů jenom ohlodané krvavé pahýly, ze kterých trčely bílé rozdrcené kosti a visely z nich cáry zkrvavené kůže. Wááááááááááááááá!!!!!!!!

Ale mohu říci, že lepší masové pirožky jsem nikdy v životě nejedl. Tuto jedinečnou pekárnu mohu vřele doporučit všem, kteří sem z jakýchkoli důvodů zavítají. Za mě palec nahoru, to je jediné, co mi na mých rukou ještě zbylo.

 



[1] Zdroj: internetová encyklopedie - https://cs.wikipedia.org/wiki/Mohyla

 

 

4.7.2020
Proč z oblohy mizí hvězdy

Stává se,

že samovolně začnu brousit nože

a přemýšlím, kde by ti asi slušely nejvíce. 

jestli mám zvolit přímou cestu do hrudi

nebo to vzít oklikou skrz duši a

několik citových zkratů.

 

Někdy se stává,

že prostě zabouchnu dveře

a doufám, že zmizí ze zdi,

abys je už nikdy nemohl otevřít.

Abys za nimi zůstal sám 

a  já mohla dosyta plakat

a konečně přijít na to, 

proč den střídá noc

a proč z oblohy mizí hvězdy

a proč se z dvou společných životů

vytrácí láska

a zůstává jen na dně

skoro neviditelná.

Nechává se nahradit

hněvem a prostořekostí.

Nechává se smést do kouta

a asi už nechce být 

znovu objevena.

 

Někdy si říkám,

že všechna ta nenávist není upřímná

a chci tomu vnitřnímu hlasu uvěřit. 

Obrátit na nový list a

zašít si srdce odpuštěním.

Znovu Tě milovat a

nevidět tvou 

lhostejnost.

4.7.2020
A co když se tě někdo zeptá „Jak se máš?“

nikdy jsem neviděl racka

jak by brečel

nad bělostí pláže dní

kamínky i písek mlčí

rybáři se ptají

když tě zastaví

návnady chechtající

rybáři v písku se propadají

s všedním dnem kolem

za ruku jdem

když rybáři s pícháním

zalykávají a boří

v peří

na obzoru otázky svítají

jak se máš?“

bez břehu

na pláži

se mne ptají



⇡nahoru⇡         ➜ červen 2020


V případě, že budete chtít některé ze zde uveřejněných děl použít v nacistickém pornofilmu, Blázni.cz si vyhrazují právo na jednu kopii.