Blázni.cz - dobrý kanál

Když kocour není doma

Myši mají prémie 

             Manažerské přísloví

Jako blázni mátožní

Jako kuře na rožni

Jako kartáč, kartáč v myčce

Jako holič na holičce

Jako doktor na sestřičce 

Jako hřídel, vortex z křídel 

Jako kolík v análu

Jako zápach z kanálů 

Jako zápach,

Zápach mýdel

Zápach mýdel mývala

Jako špona, 

Jak opona

Jako hrozná spirála

Jíž ti osud utkal z dluhů 

Jako ramena a kyčle

Jako míče

Cítím, že se točím v kruhu

V nekonečný smyčce

Oni vlezou úplně všude! Soukromí je pro ně cizí slovo. Jsou tím snad posedlí. Je to jenom náhoda nebo mi to dělají záměrně a baví se tím? Už to zašlo tak daleko, že tam přes den prostě chodit nemůžu. Ani večer. Tak se o to pokouším aspoň v noci, když spí. To obvykle čekám, až všichni usnou, odkašlu si tlumeně do polštáře, svítím si pouze displayem mobilu a našlapuju po špičkách, abych pak co nejtišeji dovřela dveře. Někdy mi to vyjde, ale je to spíš výjimečné.

Tak třeba nad ránem, když se takhle pokouším vyplížit z pokoje, obvykle to neklapne. Děcka na to maj obzvlášť vyvinutý radary. Okamžitě vyletí z pokoje a vlezou tam za mnou. „Týý důůů dýýý důůůů… !!! – Hoří! Popláááách! Mamiiiii!!!“ a hrajou si na hasiče. Na odrážedlech mi naráží do dveří, lomcujou klikou nebo přerušovaně zhasínají a rozsvěcí světlo. Vřava probudí manžela, který začne klít, že je moc brzo a dožadovat se svého místa. „Tak jdi do umyvadla!“ volám na něj. „Dejte mi všichni pokoj!!“

Do toho se probudí dědeček, babička, tetičky a strejdové, sestřenice a bratranci, tchýně, pes a kočky. Jako první otevře dveře děda a s úlekem zjistí, že je obsazeno. „Fakra!“ rozčiluje se a hledá zatím v kapse flanelové košile zuby. Hned po něm se přibelhá prababička, která ještě napůl spí a posadí se přímo na mě. „Jéžišmarja, já se lekla krucinál!“ vyskočí hnedle metr. To už je fakt moc tohleto, tady se nedá žít! Lamentuju v duchu. „Ha há! Podívej, co vtipnýho dal Fousáč na Facebook, to ti musím ukázat!“ vrazí mi mobil před obličej pobavený manžel, kterému se už, naštěstí, zlepšila nálada. „Chci se jenom v klidu vykakat!“ vřískám na něj.

Co to mám za rodinu?! S podrážděným výrazem se přesouvám do koupelny, kde mám v plánu dát si osvěžující minutovou sprchu, když už se u nás teda vstává a na spánek dnes už nebude šance. „Co se tváříš tak naštvaně? Zahraju ti něco na ukulele, chceš?“ Ptá se manžel. Preventivně si nacpu ubrousky do uší.

Svlíknu se, pustím vodu, vlezu si do vany, namydlím se, že se pro lepší pocit i oholím, když v tom vejde suverénně máma, že si za mnou jde povídat a dát si cígo. Tetička vchází hned za ní a jde si u zrcadla vytrhávat pinzetou knír. Strejda k umyvadlu nažene všechny čtyři děti, aby si vyčistily zuby. Ty po sobě místo toho stříkají vodu z kohoutku. Tchýně mi přijde ukázat svou vytahanou kůži na zadku, u čehož si mocně uprdne a pradědeček si jde vymáchat protézu v roztoku šumivého prášku značky Corega. Sestřenice se rozhodly, že si udělají selfie se mnou v pozadí. Kámoška si usmyslela, že mi teď zavolá a nechává to vyzvánět šestkrát po sobě. Kočky vyskočily na koupelnové okénko a shodily do vany všechny sprchové gely, abych je pustila ven. Pes mezitím v kuchyni prababičce sežral chleby s paštikou. Nejmladší Pepík si na sebe v postýlce vylil půllitrový bublifuk. Asi se z toho po****… Letím na záchod, všichni jsou něčím zaměstnáni, mohla bych mít aspoň teď chvilku klidu. Škvírkou ve dveřích mě někdo pozoruje dlouhým kukátkem, jsou to magoři tahle rodina. Psychorodina.